Proč se Izraeli nepodařilo zničit Hamás?

Výsledek izraelského tažení by neměl být pro nikoho překvapením. Všichni důvěryhodní experti na boj proti terorismu dlouhodobě varují, že Hamás nelze porazit pouze vojenskými prostředky. Toto hnutí není jen sítí tunelů a bojovníků, ale je to hluboce zakořeněné politické a ideologické hnutí s pevnou oporou v palestinské společnosti.

Jak se ukázalo na příkladech Al-Káidy a Islámského státu, je sice možné zlikvidovat vůdce, zničit infrastrukturu a obsadit území, ale nelze vybombardovat myšlenku. Deklarovaný cíl Izraele, úplné vítězství, byl proto od počátku pouhou iluzí. Přestože byla velitelská struktura Hamásu oslabena, hnutí nadále funguje v lokálních milicích a buňkách.

Izraelská vojenská kampaň sice zpustošila Gazu, zabila desítky tisíc lidí a vyhnala přes milion civilistů, ale základní podmínky vedoucí ke vzniku Hamásu – beznaděj, zbavení práv a bezstátnost – zůstávají nezměněny, a ve skutečnosti se ještě zhoršily.

Podle expertů je třeba připomenout, jak se Hamás vůbec dostal k moci. Na začátku tisíciletí byla Palestinská samospráva (Fatah) spojována s korupcí a nekompetentností. Po letech neúspěšných mírových jednání a rozšiřování izraelských osad ztratili Palestinci víru v její schopnost zajistit základní služby nebo cestu ke státnosti. Hamás tohoto rozčarování využil, když se prezentoval jako disciplinovaná a čistá alternativa, hnutí odporu a sociální spravedlnosti.

Vítězství Hamásu v legislativních volbách v Gaze v roce 2006 bylo spíše protestním hlasem proti stagnaci Fatahu než podporou islámského extremismu. Hamás si po uchopení moci upevnil kontrolu silou, zrušil budoucí volby a vybudoval silně militarizovaný státeček. Masivní zdroje přesměroval na rakety, tunely a armádu namísto blaha populace.

Často je však opomíjeno, jak izraelská politika, zejména pod vedením Benjamina Netanyahua, aktivně přispěla k posílení Hamásu. Netanyahu po léta prosazoval strategii rozdělení, kdy záměrně udržoval Palestince rozdělené mezi Západní břeh a Gazu. Sjednocené palestinské vedení, schopné vyjednat řešení dvou států, by posílilo diplomatickou cestu. Roztříštěné vedení jednání znemožnilo.

V praxi to znamenalo tichou toleranci vlády Hamásu v Gaze a současné podkopávání Palestinské samosprávy na Západním břehu. Tento cynický kalkul vyhovoval krátkodobým politickým cílům, ale dlouhodobě se ukázal jako katastrofální. Netanyahu tak zajistil, že palestinské národní hnutí zůstalo rozdělené a řešení dvou států bylo odloženo na neurčito. Vláda Hamásu se stala pohodlnou záminkou pro nečinnost Izraele.

Tragickou ironií je, že politika navržená ke zmrazení mírového procesu nyní udeřila s katastrofální silou. Útoky Hamásu ze 7. října otřásly bezpečím Izraele, rozpoutaly ničivou válku a odsoudily mír na celou generaci. Pokus Izraele o vojenskou porážku Hamásu devastuje Gazu, ale ideologie hnutí zůstává nedotčena.

Mezi lidmi, které Hamás údajně zastupuje, neexistuje hluboká láska k tomuto hnutí. Naopak, mnozí ho viní z toho, že na jejich rodiny a čtvrti přinesl zkázu. Nicméně, v absenci politické alternativy a věrohodné cestovní mapy k míru narativ Hamásu přetrvává. Extrémismus se živí beznadějí, a té je dnes v Gaze více než dost.

Jediný způsob, jak Hamás skutečně porazit, není silou zbraní, ale silou myšlenek. Hamás prosperuje na tvrzení, že násilí je jedinou cestou k důstojnosti pro bezstátný národ. Nejjistější cestou, jak tento narativ podkopat, je nabídnout Palestincům věrohodnou, mezinárodně podporovanou alternativu směřující k řešení dvou států. To vyžaduje obnovení legitimity palestinských politických institucí, obnovu Gazy pod novou správou a posílení umírněných vůdců. Mezinárodní společenství musí podmínit rekonstrukční pomoc politickými reformami a jasným časovým plánem pro palestinské volby. Izrael si musí uvědomit, že jeho bezpečnost nezajistí trvalé obležení nebo okupace, ale pouze koexistence.