Proč Rusko k americkému útoku v Íránu mlčí? Kreml je opatrný, protože má obavy

Kreml oficiálně odsoudil izraelské útoky na íránská zařízení pro obohacování uranu, které označil za „hrubé porušení Charty OSN a základních principů mezinárodního práva“. Zároveň se ale zdráhá učinit konkrétní kroky na obranu Teheránu. Podle odborníků se Moskva snaží těžit z konfliktu, dokud zůstává pod kontrolou – ale zároveň se obává, že jeho další eskalace by mohla ohrozit vlastní strategické zájmy.

Jedním z bezprostředních dopadů války je prudký růst světových cen ropy. Přestože většina íránské ropy míří do Číny, izraelské nálety na ropné infrastruktury a hrozba íránské blokády Hormuzského průlivu vyvolaly na trzích obavy a destabilizaci. Ruský rozpočet, závislý na exportu surovin, z toho těží. Zvláště poté, co v květnu Kreml oznámil meziroční pokles daňových příjmů z ropy o 32 %, je každé navýšení ceny nad hranici 60 dolarů za barel zásadní pomocí pro financování války na Ukrajině.

Dalším vítaným efektem pro Moskvu je odvádění západních vojenských zdrojů směrem k Blízkému východu. V květnu Spojené státy přesměrovaly některé protidronové systémy původně určené pro Ukrajinu do oblasti Perského zálivu. Připravují se tak na možné íránské odvetné útoky proti americkým zájmům. Trumpova administrativa zároveň zvažuje přímé zapojení do konfliktu po boku Izraele. Jakékoli americké zapojení však oslabuje schopnost Západu čelit ruské agresi v Evropě.

Nicméně ruská opatrnost roste. Eskalace konfliktu přináší riziko nechtěné jaderné havárie – zejména pokud by došlo k poškození íránských zařízení pro obohacování uranu. Zatím k žádnému úniku radiace nedošlo, ale čím déle budou nálety pokračovat, tím víc roste pravděpodobnost fatálního incidentu. Moskva se také obává, že vleklá válka by mohla Írán přimět k urychlení vývoje jaderné zbraně – a tím podnítit i další státy, aby šly stejnou cestou.

Zásadním bodem ruských obav je také možnost zhroucení íránského režimu. Izrael nyní otevřeně usiluje o jeho pád, což by Kreml vnímal jako těžkou geopolitickou ztrátu. Pád Teheránu by znamenal oslabení ruského vlivu v regionu, především po ztrátě vlivu v Sýrii, a mohl by otevřít prostor pro vliv sousedních zemí, především Turecka a Ázerbájdžánu.

Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev již v minulosti vznesl územní nároky vůči Arménii a nyní by mohl využít slabosti Íránu k posílení svých pozic na jižním Kavkazu. Tamní nestabilita by mohla ohrozit i severní hranice Ruska.

Ačkoliv si někteří analytici mysleli, že by Rusko mohlo Íránu vojensky pomoci, realita je jiná. Dubnová rusko-íránská smlouva o strategickém partnerství nezavazuje Moskvu k přímé vojenské podpoře. Historicky se zájmy obou zemí v Sýrii či v ropném sektoru často rozcházely. A co víc, jakákoliv pomoc Íránu by mohla ohrozit křehké diplomatické vazby Ruska s administrativou Donalda Trumpa.

Moskva tak podle expertů preferuje diplomatické řešení. Prezident Vladimir Putin ve svém prohlášení apeloval na hledání řešení, které bude zohledňovat „právo Íránu na jadernou energii pro mírové účely“ i „nepodmíněnou bezpečnost Izraele“. Podobně zněla i prohlášení náměstka ministra zahraničí Sergeje Rjabkova, který varoval před „vážnými důsledky“ pokračující války a vyzval k návratu k jednacímu stolu.

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov znovu nabídl ruské zprostředkování mezi Teheránem a Washingtonem. Moskva by ráda hrála klíčovou roli v obnovení jednání o íránském jaderném programu – podobně jako v minulosti během jednání o JCPOA.

Zároveň ale Moskva dobře ví, že její apel na mírové řešení může být vnímán jako pokrytectví v kontextu války na Ukrajině. Přesto může apel na nešíření jaderných zbraní a varování před neřízenou eskalací najít odezvu u pragmatických představitelů ve Washingtonu.

Z ruského pohledu tak platí paradox: válka Izraele s Íránem přináší krátkodobé zisky, ale zároveň i hrozbu chaosu, který může Moskvu nakonec vážně poškodit. Proto Kreml vsází na opatrnou rétoriku a doufá, že se konflikt nerozšíří za hranice současného rozsahu.