Nejnovější útok ruských sil na ukrajinské město Sumy, který si vyžádal desítky civilních obětí, potvrdil, že Vladimir Putin nehodlá ustoupit. Přes opakované výzvy k mírovému řešení konfliktu zůstává ruský prezident neoblomný. Naopak dává najevo, že jeho cílem je rozšíření moci na území Ukrajiny za každou cenu.
Základní motivací této války není jen územní expanze či geopolitické zájmy. Jde o válku idejí, narativů a historických mýtů, jejichž kořeny sahají až do poloviny 16. století. Právě tehdy se Ivan Hrozný, velkokníže moskevský, prohlásil prvním carem celé Rusi a nastavil nový směr ruské imperiální ideologie.
Ivanův konflikt s polským králem Zikmundem I., který vládl nad rozsáhlým územím dnešní Ukrajiny, se stal předzvěstí budoucích střetů o tuto klíčovou oblast. Ruská vládnoucí elita od té doby pravidelně reinterpretovala historii tak, aby ospravedlnila své mocenské ambice. Tento trend se zachoval dodnes.
Putin sám se odkazuje na staré historické představy. V roce 2021 publikoval známý esej, v němž tvrdil, že Rusové a Ukrajinci tvoří jeden národ. Ve své úvaze odkazoval na tradice a ideologii, podle níž má Rusko právo „obnovit“ nebo znovusjednotit území, která podle něj historicky patřila Moskvě.
Ukrajina mezitím přežila zákaz vlastního jazyka, nucenou asimilaci, násilné přesuny obyvatel i hladomory – včetně Holodomoru ve 30. letech 20. století, kdy miliony Ukrajinců zahynuly v důsledku Stalinovy politiky. Přesto si Ukrajina udržela vlastní identitu a v roce 1991 vyhlásila nezávislost.
Od té doby čelí ukrajinská společnost opakovaným pokusům Ruska o destabilizaci. Přesto se v boji za svobodu a nezávislost sjednotili nejen vojáci, ale i učitelé, umělci či místní politici.
Ukrajina má hluboké kulturní kořeny sahající až ke Kyjevské Rusi, středověkému státu, který existoval mezi 9. a 13. stoletím. Tato říše zahrnovala území dnešní Ukrajiny, Běloruska a západního Ruska. Hlavním městem byla právě ukrajinská metropole Kyjev.
V letech 1386 až 1772 se většina těchto území dostala pod vládu polsko-litevské unie, konkrétně dynastie Jagellonců. Právě tehdy se formovala svébytná ukrajinská kultura, ovlivněná jak východními, tak západními vlivy.
Rusko dnes často odkazuje na dědictví Kyjevské Rusi a tvrdí, že jeho ambice jsou vedeny snahou znovusjednotit prastaré území. Tento narativ opakuje Putin, stejně jako dříve Ivan Hrozný, aby své výboje ospravedlnil jako „svatou misi“.
V roce 1547 se Moskevské knížectví stalo carstvím a Moskva byla prohlášena za „Třetí Řím“. Tím se Ruská pravoslavná církev a ruská monarchie pasovaly do role jediných dědiců pravé křesťanské tradice. To posílilo dojem, že expanze Ruska má duchovní rozměr.
Do konce 18. století ruské impérium zničilo polsko-litevskou unii a připojilo rozsáhlá území – včetně Ukrajiny. Ruské úřady začaly Ukrajinu označovat jako „Malorusko“ (Malorossija), což mělo naznačit, že jde jen o menší část širšího ruského celku.
Součástí této kolonizační politiky bylo potlačení ukrajinského jazyka, kulturní asimilace a podřízení ukrajinské pravoslavné církve Moskvě. Všechny projevy ukrajinské identity byly cíleně likvidovány.
Navzdory tomu se ukrajinská kultura rozvíjela díky kozácké tradici, dědictví polsko-litevské éry i specifickému vývoji, který byl odlišný od ruského. Mnozí Ukrajinci tvrdí, že jejich kultura existovala dávno před tím, než se Moskevská Rus vyvinula v impérium.
Ruská expanze se od 18. století odehrávala podle principu, který historik Alexander Etkind označuje jako „vnitřní kolonizaci“. Rusko si podrobovalo sousední národy a poté tvrdilo, že tyto země byly vždy jeho součástí.
Jedním z nejtemnějších období ukrajinských dějin zůstává Holodomor z let 1932–33. Tento hladomor, vyvolaný konfiskací obilí sovětskými úřady, si vyžádal miliony životů a zlomil odpor ukrajinských rolníků.
Ačkoliv Ukrajina byla během existence SSSR označována za sovětskou republiku, fakticky byla ovládána z Moskvy. Jakýkoliv projev národní identity byl tvrdě potlačen a odpůrci režimu byli často označováni za „fašisty“.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 získala Ukrajina samostatnost. Tento moment byl v Rusku vnímán jako zásadní ztráta – nejen územní, ale především ideologická. Ukrajina byla totiž považována za jádro ruské identity.
Na začátku nového tisíciletí nastoupil k moci Vladimir Putin. Slíbil obnovu ruské moci a vlivu a začal označovat bývalé sovětské republiky za „blízké zahraničí“, čímž naznačoval, že Rusko má na tyto země stále vliv.
V roce 2008 Rusko napadlo Gruzii. Následně uznalo nezávislost dvou separatistických oblastí a ponechalo tam své jednotky. Tento model aplikovalo i v roce 2014 na Ukrajině, kdy anektovalo Krym a podpořilo separatisty na Donbasu.
Putin své kroky ospravedlňoval ochranou rusky mluvícího obyvatelstva. Mezinárodní společenství však tuto anexi označilo za nelegální, což potvrdilo i Valné shromáždění OSN prostřednictvím rezoluce č. 68/262.
V roce 2022 začalo Rusko rozsáhlou invazi na Ukrajinu. Tentokrát pod záminkou „denacifikace“ země – tedy údajné snahy zbavit Ukrajinu nacistických vlivů. Tato tvrzení však nebyla ničím podložena, a to i vzhledem k tomu, že prezident Volodymyr Zelenskyj má židovský původ.
Ruské vedení se v kampani často odvolává na „tradiční hodnoty“, „pravoslavnou jednotu“ a společnou slovanskou kulturu. Tím se snaží vyvolat dojem, že válka je nejen politická, ale i kulturní a duchovní.
Cílem invaze bylo plné ovládnutí Donbasu, vytvoření koridoru ke Krymu a případně postup až do moldavského Podněstří, kde působí proruské separatistické síly.
Rychlé vítězství se však nekonalo. Válka se protáhla a přinesla ohromné lidské i materiální ztráty. Ukrajinci si mezitím stále pevněji uvědomují, že nezávislost neznamená jen osvobození od ruské nadvlády, ale především možnost budovat vlastní demokratickou společnost.
Klíčovou událostí v tomto směřování byly protesty Euromajdanu v letech 2013–14, kdy lidé v Kyjevě požadovali přiblížení k Evropské unii a odmítali korupci. Tyto události se staly záminkou pro ruskou anexi Krymu.
Dnešní postoj Ukrajinců vychází z přesvědčení, že menší národy mají právo rozhodovat o své budoucnosti bez vměšování mocnějších sousedů. Vysílají tím jasný signál – právo na sebeurčení nemůže být popřeno žádným imperiálním narativem.
Ruský požadavek, aby Ukrajinci přijali společnou identitu, tak zůstává bez odezvy. Ukrajinci odmítají být součástí ruského impéria – mentálního, historického i skutečného.
V éře po rozpadu SSSR mnozí doufali, že východní Evropa zažije období spolupráce a míru. Namísto toho však staré imperiální ideje a autoritářské praktiky vedly k nejničivější válce v Evropě od roku 1945.
V konečném důsledku tak nejde jen o budoucnost Ukrajiny. Jde o podobu celého mezinárodního řádu. Jde o to, zda bude historie zneužívána k ospravedlnění agrese – nebo zda bude konečně respektováno právo každého národa rozhodovat o svém osudu.
Ruská invaze na Ukrajinu přinesla ruské armádě rostoucí personální ztráty, které podle zpráv z počátku letošního roku překročily hranici jednoho milionu vojáků. Vzhledem k tomu, že se Kreml snaží najít nové zdroje lidské síly a zároveň se vyhnout vyhlášení další velké vlny mobilizace, začíná se v zemi projevovat nový trend v podobě rostoucího náboru žen. Přestože ženy v ruských ozbrojených silách tradičně zastávaly spíše podpůrné funkce, současné náborové kampaně, propaganda na sociálních sítích i zprávy státních médií ukazují, že armáda usiluje o jejich zapojení do operačních rolí, zejména v oblasti obsluhy bezpilotních letounů a dalších technických specializací.
Vojenský konflikt na Ukrajině si od začátku plnohodnotné ruské invaze vyžádal na obou stranách již více než dva miliony padlých, zraněných či pohřešovaných vojáků. Vyplývá to z nové studie amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia. Podle zveřejněných odhadů nesou hlavní tíhu ztrát moskevské síly, které zaznamenaly přibližně 1,4 milionu obětí, přičemž počet mrtvých ruských vojáků dosahuje 400 000 až 450 000.
Evropská komise předložila finanční návrh pro vstup Černé Hory do Evropské unie, podle kterého by začlenění této balkánské země v rámci příštího sedmiletého rozpočtového cyklu mělo unijní pokladnu vyjít na tři miliardy eur.
Vedení amerického ministerstva obrany pod vedením ministra Peta Hegsetha provází podle CNN hluboká nedůvěra vůči podřízeným a neustálé prověřování jejich loajality. Tento stav vyvrcholil na začátku dubna, kdy se náčelník generálního štábu armády Randy George pokusil s ministrem osobně setkat. Chtěl s ním projednat narůstající napětí, které vyvolaly Hegsethovy přímé zásahy do kariérního postupu vysokých důstojníků, včetně zablokování povýšení čtyř plukovníků. K plánované schůzce, na které chtěl generál George představit armádní technologické priority, už ale nedošlo, protože byl hned následující den z funkce propuštěn.
Demokraté a organizace na ochranu volebních práv varují, že nedávný projev Donalda Trumpa, ve kterém bez důkazů hovořil o čínském vměšování do voleb v roce 2020, je jasnou snahou připravit půdu pro zpochybnění výsledků listopadových průběžných voleb.
Španělská severoafrická enkláva Ceuta čelí rozsáhlé humanitární a sociální krizi poté, co na její území v posledních dnech přes moře dorazily stovky migrantů ze sousedního Maroka. Místní úřady hlásí zcela naplněné ubytovací kapacity a masivní příliv lidí, kteří obcházejí hraniční zábrany plaváním podél pobřežních vlnolamů. Regionální prezident Juan Jesús Vivas v reakci na překotný vývoj varoval, že situace dosáhla krizového stavu a tamní přijímací střediska již nedokážou čelit náporu nově příchozích.
Reportáž ukrajinsko-amerického novináře Davida Kiričenka z frontové linie pro web Kyiv Post vykresluje drsnou realitu dnešního bojiště, kde prim hrají moderní technologie. Kiričenko strávil několik dní v těsné blízkosti jednotky bezpilotních systémů ukrajinské 110. samostatné mechanizované brigády. Společně s americkým dokumentaristou Ryanem Van Ertem nahlédli přímo do takzvané zóny zabíjení, tedy pásma neustále sledovaného a napadaného drony.
Katastrofální požáry pustošící v těchto dnech rozsáhlé oblasti Španělska a Francie představují podle nejvyšších evropských představitelů zásadní hrozbu pro celou Evropu. Ohňový živel v blízkosti Madridu a Bordeaux již zničil desítky tisíc hektarů porostu a srovnal se zemí stovky obytných domů. Následná evakuace více než tří set tisíc obyvatel se zapsala do historie jako jedna z nejrozsáhlejších záchranných akcí svého druhu na evropském kontinentu.
Omezení konzumace cukru v prvních dvou letech života může podle vědců výrazně přispět k ochraně mozku a snížení rizika vzniku demence v pozdějším věku. Nejnovější zjištění vycházejí z analýzy historických dat z doby ukončení přídělového systému na cukr ve Velké Británii po druhé světové válce. Výzkumníci porovnávali zdravotní stav lidí, kteří vyrůstali v období striktního přídělu sladkostí, s generací narozenou bezprostředně po jeho zrušení.
Vlna ničivých lesních požárů přiměla španělskou vládu k vyhlášení celostátního nouzového stavu v Madridském regionu a v provincii Ávila. Rozsáhlé evakuace a nasazení vojenských pohotovostních jednotek jasně ukázaly, že požáry šířící se do zástavby vyžadují zcela odlišný přístup, než jaký byl v zemi dosud běžný. Ohrožena jsou především území na pomezí přírody a městské infrastruktury, kde se rizika výrazně koncentrují a komplikují jakékoliv záchranné operace.
Technologie zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) představuje klíčový pilíř strategie Evropské unie pro dekarbonizaci těžkého průmyslu, jako je výroba cementu, oceli či chemických látek. Tento proces spočívá v oddělení oxidu uhličitého přímo u průmyslových zdrojů, jeho následné přepravě potrubím nebo loděmi a v trvalém uložení do hlubokých geologických struktur. Podle Aktu o průmyslu s nulovými čistými emisemi si Unie stanovila cíl dosáhnout do roku 2030 roční kapacity ukládání minimálně padesáti milionů tun CO₂, přičemž do roku 2040 bude podle odhadů Evropské komise nutné ročně uskladnit až dvě stě padesát milionů tun tohoto skleníkového plynu.
Iránské Islámské revoluční gardy v oficiálním prohlášení zveřejněném státními médii přísahaly odvetu za rozsáhlé noční údery Spojených států na íránské cíle. Teheránský režim otevřeně deklaroval záměr ještě během dneška potrestat agresora. Napětí na Blízkém východě tak po krátkém útlumu opět prudce eskaluje, přičemž obě strany dávají najevo odhodlání v konfrontaci pokračovat.