Proč Putin trvá na tom, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ? Kořeny této ideologie sahají hluboko

Základní motivací této války není jen územní expanze či geopolitické zájmy. Jde o válku idejí, narativů a historických mýtů, jejichž kořeny sahají až do poloviny 16. století. Právě tehdy se Ivan Hrozný, velkokníže moskevský, prohlásil prvním carem celé Rusi a nastavil nový směr ruské imperiální ideologie.

Ivanův konflikt s polským králem Zikmundem I., který vládl nad rozsáhlým územím dnešní Ukrajiny, se stal předzvěstí budoucích střetů o tuto klíčovou oblast. Ruská vládnoucí elita od té doby pravidelně reinterpretovala historii tak, aby ospravedlnila své mocenské ambice. Tento trend se zachoval dodnes.

Putin sám se odkazuje na staré historické představy. V roce 2021 publikoval známý esej, v němž tvrdil, že Rusové a Ukrajinci tvoří jeden národ. Ve své úvaze odkazoval na tradice a ideologii, podle níž má Rusko právo „obnovit“ nebo znovusjednotit území, která podle něj historicky patřila Moskvě.

Ukrajina mezitím přežila zákaz vlastního jazyka, nucenou asimilaci, násilné přesuny obyvatel i hladomory – včetně Holodomoru ve 30. letech 20. století, kdy miliony Ukrajinců zahynuly v důsledku Stalinovy politiky. Přesto si Ukrajina udržela vlastní identitu a v roce 1991 vyhlásila nezávislost.

Od té doby čelí ukrajinská společnost opakovaným pokusům Ruska o destabilizaci. Přesto se v boji za svobodu a nezávislost sjednotili nejen vojáci, ale i učitelé, umělci či místní politici.

Ukrajina má hluboké kulturní kořeny sahající až ke Kyjevské Rusi, středověkému státu, který existoval mezi 9. a 13. stoletím. Tato říše zahrnovala území dnešní Ukrajiny, Běloruska a západního Ruska. Hlavním městem byla právě ukrajinská metropole Kyjev.

V letech 1386 až 1772 se většina těchto území dostala pod vládu polsko-litevské unie, konkrétně dynastie Jagellonců. Právě tehdy se formovala svébytná ukrajinská kultura, ovlivněná jak východními, tak západními vlivy.

Rusko dnes často odkazuje na dědictví Kyjevské Rusi a tvrdí, že jeho ambice jsou vedeny snahou znovusjednotit prastaré území. Tento narativ opakuje Putin, stejně jako dříve Ivan Hrozný, aby své výboje ospravedlnil jako „svatou misi“.

V roce 1547 se Moskevské knížectví stalo carstvím a Moskva byla prohlášena za „Třetí Řím“. Tím se Ruská pravoslavná církev a ruská monarchie pasovaly do role jediných dědiců pravé křesťanské tradice. To posílilo dojem, že expanze Ruska má duchovní rozměr.

Do konce 18. století ruské impérium zničilo polsko-litevskou unii a připojilo rozsáhlá území – včetně Ukrajiny. Ruské úřady začaly Ukrajinu označovat jako „Malorusko“ (Malorossija), což mělo naznačit, že jde jen o menší část širšího ruského celku.

Součástí této kolonizační politiky bylo potlačení ukrajinského jazyka, kulturní asimilace a podřízení ukrajinské pravoslavné církve Moskvě. Všechny projevy ukrajinské identity byly cíleně likvidovány.

Navzdory tomu se ukrajinská kultura rozvíjela díky kozácké tradici, dědictví polsko-litevské éry i specifickému vývoji, který byl odlišný od ruského. Mnozí Ukrajinci tvrdí, že jejich kultura existovala dávno před tím, než se Moskevská Rus vyvinula v impérium.

Ruská expanze se od 18. století odehrávala podle principu, který historik Alexander Etkind označuje jako „vnitřní kolonizaci“. Rusko si podrobovalo sousední národy a poté tvrdilo, že tyto země byly vždy jeho součástí.

Jedním z nejtemnějších období ukrajinských dějin zůstává Holodomor z let 1932–33. Tento hladomor, vyvolaný konfiskací obilí sovětskými úřady, si vyžádal miliony životů a zlomil odpor ukrajinských rolníků.

Ačkoliv Ukrajina byla během existence SSSR označována za sovětskou republiku, fakticky byla ovládána z Moskvy. Jakýkoliv projev národní identity byl tvrdě potlačen a odpůrci režimu byli často označováni za „fašisty“.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 získala Ukrajina samostatnost. Tento moment byl v Rusku vnímán jako zásadní ztráta – nejen územní, ale především ideologická. Ukrajina byla totiž považována za jádro ruské identity.

Na začátku nového tisíciletí nastoupil k moci Vladimir Putin. Slíbil obnovu ruské moci a vlivu a začal označovat bývalé sovětské republiky za „blízké zahraničí“, čímž naznačoval, že Rusko má na tyto země stále vliv.

V roce 2008 Rusko napadlo Gruzii. Následně uznalo nezávislost dvou separatistických oblastí a ponechalo tam své jednotky. Tento model aplikovalo i v roce 2014 na Ukrajině, kdy anektovalo Krym a podpořilo separatisty na Donbasu.

Putin své kroky ospravedlňoval ochranou rusky mluvícího obyvatelstva. Mezinárodní společenství však tuto anexi označilo za nelegální, což potvrdilo i Valné shromáždění OSN prostřednictvím rezoluce č. 68/262.

V roce 2022 začalo Rusko rozsáhlou invazi na Ukrajinu. Tentokrát pod záminkou „denacifikace“ země – tedy údajné snahy zbavit Ukrajinu nacistických vlivů. Tato tvrzení však nebyla ničím podložena, a to i vzhledem k tomu, že prezident Volodymyr Zelenskyj má židovský původ.

Ruské vedení se v kampani často odvolává na „tradiční hodnoty“, „pravoslavnou jednotu“ a společnou slovanskou kulturu. Tím se snaží vyvolat dojem, že válka je nejen politická, ale i kulturní a duchovní.

Cílem invaze bylo plné ovládnutí Donbasu, vytvoření koridoru ke Krymu a případně postup až do moldavského Podněstří, kde působí proruské separatistické síly.

Rychlé vítězství se však nekonalo. Válka se protáhla a přinesla ohromné lidské i materiální ztráty. Ukrajinci si mezitím stále pevněji uvědomují, že nezávislost neznamená jen osvobození od ruské nadvlády, ale především možnost budovat vlastní demokratickou společnost.

Klíčovou událostí v tomto směřování byly protesty Euromajdanu v letech 2013–14, kdy lidé v Kyjevě požadovali přiblížení k Evropské unii a odmítali korupci. Tyto události se staly záminkou pro ruskou anexi Krymu.

Dnešní postoj Ukrajinců vychází z přesvědčení, že menší národy mají právo rozhodovat o své budoucnosti bez vměšování mocnějších sousedů. Vysílají tím jasný signál – právo na sebeurčení nemůže být popřeno žádným imperiálním narativem.

Ruský požadavek, aby Ukrajinci přijali společnou identitu, tak zůstává bez odezvy. Ukrajinci odmítají být součástí ruského impéria – mentálního, historického i skutečného.

V éře po rozpadu SSSR mnozí doufali, že východní Evropa zažije období spolupráce a míru. Namísto toho však staré imperiální ideje a autoritářské praktiky vedly k nejničivější válce v Evropě od roku 1945.

V konečném důsledku tak nejde jen o budoucnost Ukrajiny. Jde o podobu celého mezinárodního řádu. Jde o to, zda bude historie zneužívána k ospravedlnění agrese – nebo zda bude konečně respektováno právo každého národa rozhodovat o svém osudu.