Proč může být lichocení Donaldu Trumpovi nebezpečné?

Přestože většina států NATO kývla na Trumpův požadavek – s výjimkou Španělska, kterému prý hrozí tvrdá odveta v podobě obchodních sankcí – média se soustředila na kritičtější témata. Prezident, který si na uznání zakládá, přitom zveřejnil i soukromou zprávu šéfa NATO Marka Rutteho, který mu velebil za „něco, co se žádnému jinému americkému prezidentovi po desetiletí nepodařilo“.

Ostatně chvála se v případě Donalda Trumpa ukazuje jako mocný nástroj diplomacie. Světoví státníci v čele s Benjaminem Netanjahuem nebo Vladimirem Putinem jsou v lichocení prezidentovi zběhlí – a dobře vědí, jak jej přesvědčit. Rutte jej dokonce označuje za „tatínka“.

Historik Andrew Gawthorpe z Leidenské univerzity ale varuje, že taková strategie může být kontraproduktivní. Lichocení, podřizování se nebo obcházení konfliktů mohou sice dočasně pomoci, ale nezajišťují žádná trvalá řešení. Podle něj je ještě nebezpečnější to, že bezpodmínečná poslušnost vysílá signál, že prezident si může dovolit cokoliv. To nejen posiluje jeho moc, ale zároveň odrazuje ostatní od jakéhokoliv odporu.

Jasný důkaz poskytl Trump krátce před summitem NATO. Na dotaz ohledně příměří mezi Izraelem a Íránem reagoval podrážděně: „Máme tu dvě země, které spolu bojují tak dlouho, že už ani nevědí, co do prdele dělají.“ Psycholog Geoff Beattie z Edge Hill University v tom vidí vědomou volbu výrazu, jehož účelem bylo demonstrovat vztek. Ukazuje to, jak prezident podléhá emocionálním reakcím a dělá rozhodnutí rychle, často impulzivně.

Samotný summit NATO byl zúžen pouze na otázku navýšení obranných výdajů, zatímco problematika Ukrajiny zůstala upozaděna. Podle Stefana Wolffa z Birminghamské univerzity byl hlavním cílem summitu udržet Trumpa nejen na místě, ale i ve strukturách aliance – což se nakonec podařilo.

Evropské státy totiž v současnosti závisí na americké vojenské technice. Trumpova přítomnost v NATO a jeho potvrzení závazku k článku 5 – tedy povinnosti chránit napadeného člena – byly klíčové. I když to chvíli vypadalo, že Spojené státy by se mohly snažit definici tohoto článku reinterpretovat, prezident nakonec ubezpečil spojence o pokračující loajalitě.

Přesto se ukazuje, že americké a evropské priority se začínají rozcházet. Jak podotýká Andrew Corbett z King's College v Londýně, USA se stále více zaměřují na soupeření s Čínou v Tichomoří, zatímco Evropa zůstává fixovaná na Rusko. To přináší obavy z oslabování americké přítomnosti na starém kontinentu.

Na pozadí summitu však dál rezonuje téma útoků proti Íránu. Ty byly kontroverzní i v rámci republikánské základny. Trump se vždy vymezoval proti dlouhým válečným tažením, ale nyní se jeho administrativa do jednoho zapojila. I když Írán zatím odpověděl jen symbolicky, hrozba uzavření Hormuzského průlivu – kudy prochází pětina světové ropy – stále visí ve vzduchu.

Podle Caleba Wheelera z University of Cardiff Spojené státy porušily Chartu OSN, konkrétně článek 2(4), který zakazuje použití síly proti územní celistvosti jiného státu. Pokud by se navíc prokázalo, že útoky nepřinesly žádný zásadní pokrok a íránský jaderný program byl pouze dočasně zadržen, mohlo by to režim v Teheránu motivovat k urychlení vývoje vlastní jaderné zbraně.

Jak upozorňují odborníci David Dunn a Nicholas Wheeler, americký zásah byl postaven na údajné bezprostřední hrozbě. Pokud ale tato hrozba nebyla reálná, útok může přinést přesně opačný výsledek – tedy stimulaci jaderného zbrojení Íránu.

Na geopolitické scéně se navíc zviditelnil Elon Musk. V reakci na internetové výpadky v Íránu, které měly zamezit protestům, otevřel přístup k satelitní síti Starlink. Ta se již dříve osvědčila během protestů po smrti Mahsy Amini nebo ve válce na Ukrajině. Politolog Joscha Abels ale varuje, že taková moc v rukou jednotlivce představuje nebezpečí. Musk už dříve bez konzultací systém vypnul a připomněl, že Starlink „neměl být nikdy zbraní“.