Přežívají ruské útoky, zatímco Amerika se odvrací. Ukrajinská realita plná sirén, trosek a ticha ze Západu

Začátkem roku zastavil vojenskou pomoc Ukrajině, aby tamní vládu přinutil k mírovým jednáním s Ruskem. A teď v tom pokračuje – zatímco Washington přehodnocuje své zásoby munice a tvrdí, že rozhodnutí „staví americké zájmy na první místo“. Ve čtvrtek znovu telefonoval s Putinem a následně přiznal: „Nepodařilo se mi ho přesvědčit.“ Jen pár hodin poté Kreml zahájil dosud největší raketový a dronový útok na Kyjev.

Dnes v Kyjevě platí nová realita. Dřív měli obyvatelé dva, tři velké ruské útoky za měsíc. Teď přichází minimálně dvakrát týdně. A zatímco Spojené státy slibují „mírové snahy“, ruské rakety dál dopadají na obytné domy. Lidé spí v koupelnách, na parkovištích, na perónech metra – kdekoliv, kde je trochu větší šance přežít explozi a střepy z oken.

Kyjev, město s více než třemi miliony obyvatel, stále nemá dostatek protileteckých krytů. Pro mnoho lidí je každá noc loterií o život. Lidé vzpomínají na slova spisovatelky Viktorije Amelinové, která byla zabita raketou v roce 2023: „Sirény zní a je to, jako by všechny svolali k popravě. Jen jeden člověk je tentokrát na řadě. Tentokrát to nejsi ty.“

Ve čtvrtek večer, když se útok rozběhl, zkontrolovala reportérka serveru Politico láhev s vodou, dokumenty, telefon a lékárničku. Oblékla si nové pyžamo, aby vypadala důstojně, kdyby ji záchranáři našli pod troskami. Pak si vlepila facku. Zase zapomněla koupit píšťalku. Křik při zasypání není vhodný – člověk zbytečně plýtvá vzduchem a může zemřít dřív, než ho najdou.

Noc pokračovala v duchu akustického teroru, výbuchů a zoufalých zpráv „Jsi v pořádku?“ Ostatní se snažili odvést pozornost – někdo nakupoval online, jiný si rezervoval hotel.

Psycholožka Olga Solomka z Kyjevské oblasti to vystihla přesně: „Připravenost zemřít kdykoliv dělá z některých lidí obnažené nervy, z jiných mudrce. Během útoku jsem si dala chleba se sádlem, rajčetem a cibulí, objala kocoura a objednala si nové květiny.“

Tělo po spánku na podlaze bolí na místech, o nichž jste nevěděli, že existují. Ta hodinka spánku vás spíš naštve, než že by vás osvěžila. Ale lidé ráno stejně vstávají. Jdou do práce. Život musí pokračovat. Zvlášť teď, když mají pocit, že je jejich nejsilnější spojenec opouští.

Ukrajina stále nedokáže vyrobit vlastní protiraketové systémy, které by se vyrovnaly americkým Patriotům. Evropa se snaží pomoci, ale evidentně to nestačí. A Rusko 4. července – ve státní svátek USA – zaútočilo 550 raketami a drony, čímž vytvořilo nový smutný rekord. Přesto lidé vstali, otevřeli obchody, nemocnice ošetřovaly raněné, a den pokračoval. Do další noci.

„Zajímavé je, že přes den se nikdo neptá, jaká byla noc. Všichni jsou totiž ve stejné lodi. A když se ve 12 ještě vidíme, víme, že jsme přežili,“ říká Vladyslav Faraponov, 27letý šéf Institutu amerických studií.

„Dnes jsem se omlouval zubaři, že jdu pozdě. Řekl jen: ‘Co blázníte, všichni vypadají, jako by pařili celou noc.’“

Rozčarování z postojů USA je všude. Lidé prosí o pomoc, ale často to zní jako křik do prázdna. Utrpení se stalo rutinou a pro mnohé západní země, které Ukrajinu kdysi podporovaly, se proměnilo v cizí problém.

Pořád věří, ale s každým novým útokem, s každým dalším vyjádřením „znepokojení“ místo konkrétních kroků, s každým dnem bez nových obranných systémů a bez uvolnění zmrazených ruských aktiv, jejich naděje mizí – kapka po kapce.