Přátelství bez hranic. Co spojuje Rusko a Čínu?

Vztah mezi oběma mocnostmi, který samy státy označují za „přátelství bez hranic“, je však podle politických analytiků silně nerovnoměrný. Čína má ve vzájemném partnerství dominantní postavení a může si diktovat podmínky, což se projevuje zejména v hospodářské sféře. Zatímco pro Rusko představuje Čína vůbec největšího obchodního partnera, ruský podíl na celkovém mezinárodním obchodu Číny dosahuje pouhých 4 %. Čínská ekonomika je výrazně větší a asijská velmoc vyváží do Ruska více zboží než kterákoli jiná země na světě.

Dlouholeté západní sankce postupně donutily Moskvu k ještě hlubší obchodní provázanosti s Pekingem. Příkladem je technologický gigant Huawei, na kterého Spojené státy uvalily sankce a britská vláda ho po přezkoumání vyloučila ze svých sítí 5G. Tato firma využila absence západních konkurentů na ruském trhu a stala se klíčovým pilířem tamního telekomunikačního průmyslu. Kvůli narušeným vazbám se Západem se Čína pro Rusko stala první volbou při hledání technologických, vědeckých i průmyslových znalostí.

Od zahájení plnohodnotné invaze na Ukrajinu v roce 2022 je ruská válečná mašinerie stále závislejší na čínských součástkách. Podle dat agentury Bloomberg dováží Rusko více než 90 % sankcionovaného technologického zboží právě z Číny, což představuje meziroční nárůst o 10 %. Moskva si je tohoto asymetrického postavení dobře vědoma, což potvrdil i šéf Ruské rady pro mezinárodní záležitosti Dmitrij Trenin, když zdůraznil, že Rusko je velmocí, která odmítá být v pozici vazalského státu či pouhého mladšího partnera. Kvůli zpřetrhání vztahů se Západem však Rusko nemá k čínskému trhu žádnou reálnou alternativu.

Čína si obrovskou asymetrii ve vztazích uvědomuje, ale vůči svému sousedovi projevuje značnou zdrženlivost, aby nevyvolala odpor mezi ruskými elitami. Rusko sice v partnerství tahá za kratší konec, ale stále zůstává hrdým státem, který by nátlak hned nepřijal. To se ukázalo například v roce 2023, kdy Si Ťin-pching během návštěvy Moskvy naléhal na Putina, aby na Ukrajině nepoužíval jaderné zbraně. Jen o několik dní později ruská strana oznámila plány na rozmístění jaderného arzenálu v Bělorusku, což bylo vnímáno jako demonstrace nezávislosti na vnějších tlacích.

Ruská vleklá válka na Ukrajině sice přináší řadu rizik, pro Peking však představuje cenný zdroj informací při zvažování vlastních kroků ohledně potenciální invaze na Tchaj-wan. Rusko může Číně nabídnout specifické vojenské technologie a zároveň slouží jako testovací prostředí pro čínské vybavení a komponenty. Rusko navíc disponuje obrovskými energetickými zdroji, které jsou pro Čínu strategicky důležité. Putin v květnu naznačil, že obě strany jsou velmi blízko k významnému posunu v ropné a plynové spolupráci.

Tento posun se pravděpodobně týká plynovodu Síla Sibiře 2, ohledně kterého společnosti Gazprom a China National Petroleum Corporation podepsaly předběžnou dohodu po letech stagnujících jednání. Pokud bude tento projekt realizován, umožní přepravu 50 miliard metrů krychlových ruského plynu do Číny přes území Mongolska. Vzhledem k přetrvávající krizi v Hormuzském průlivu se čínská sázka na ruské energie ukazuje jako výhodná, protože Pekingu garantuje zajištění domácí energetické bezpečnosti v nestabilním světovém prostředí.

Vzájemný vztah obou zemí funguje jako flexibilní strategické partnerství, nikoli jako formální vojenská aliance, což oběma stranám poskytuje strategickou flexibilitu a odolnost vůči vnějším tlakům. Západní analytici mají tendenci vnímat toto spojení buď jako pevnou „osu autoritářství“ sjednocenou odporem vůči Západu, nebo jako křehké bratrství před kolapsem. Ani jeden z těchto pohledů však plně nevystihuje realitu dvou sousedních států, které přes všechny rozdíly sdílejí zásadní zájmy, jako je společná hranice o délce 4 300 kilometrů, komplementární ekonomiky a odpor vůči světovému řádu vedenému Spojenými státy.

Na rozdíl od západních zemí, které uplatňují sankce na základě lidskoprávních hodnot, Rusko a Čína jednání druhé strany nekritizují. Opakovaná obvinění z porušování lidských práv v čínské oblasti Sin-ťiang nebo úmrtí ruského opozičního lídra Alexeje Navalného sice vedly k větší opatrnosti Západu vůči oběma státům, Moskva a Peking však tyto záležitosti přecházejí a v rámci OSN se navzájem podporují. Tento pragmatický přístup k budování vztahů má navíc dlouhou tradici sahající až do sovětské éry.

Podle čínských politických analytiků je prezentace stoprocentní jednoty obou zemí částečně divadlem pro veřejnost, které slouží jako užitečný nástroj k překonání občasných rozdílů v zájmech. Zatímco Rusko usiluje o vybudování nového světového řádu, který by zcela obcházel USA, Čína zůstává opatrnější a dává přednost postupnému dosahování dlouhodobých cílů. To se projevilo i na zdrženlivé reakci Pekingu vůči americkým krokům v Íránu, kdy Čína nezrušila přípravy na Trumpovu návštěvu, čímž dala najevo ochotu neuzavírat dveře pro komunikaci s Washingtonem.

Kromě geopolitiky hrají roli také sílící vazby mezi obyvateli obou zemí. Putin a Si se snaží demonstrovat osobní přátelství a ruští úředníci v současnosti komunikují se svými čínskými protějšky častěji než s představiteli jiných států. Západní diplomaté sice pochybují o přirozené kulturní spřízněnosti běžných občanů a poukazují na to, že Rusové by v případě možnosti stále raději investovali do nemovitostí v Londýně či Paříži než v Pekingu, vzájemné kontakty přesto rostou. Vlivem přísnější vízové politiky Evropy a západních sankcí totiž Rusové stále častěji cestují do Číny díky bezvízovému režimu, využívají čínské telefony a jezdí v čínských automobilech, k čemuž přispívají i rozsáhlé výměnné a stipendijní programy mezi oběma společnostmi.