Po skončení klimatických rozhovorů COP30 v Brazílii se objevila kolektivní skepse. Opět se ukázalo, že Goliášové z odvětví fosilních paliv světu předvedli, kdo skutečně drží kontrolu. Zatímco tichomořští ostrovní sousedé Austrálie naléhavě prosili o záchranu jejich existence, více než 1 600 průmyslových lobbistů se připojilo k Saúdské Arábii a Rusku, aby zmařili postupné ukončení využívání fosilních paliv.
Generální tajemník OSN António Guterres poznamenal, že propast mezi akcemi a vědou se nezmenšuje. Jde o jasné přiznání neschopnosti vlád projevit dostatek vůle, důvtipu či vlivu, aby zkrotily uhlíkovou hrozbu. Australský akademik Luke Kemp z Centra pro studium existenčních rizik na Cambridgeské univerzitě nahlíží na vzestupy a pády civilizací prizmatem „Goliáše“. Ten představuje hierarchii, která dominuje práci a energii pomocí nátlaku a násilí. Zatímco tradiční impéria, jako byl Řím, projektovala svou moc z geografické základny, dnešní globální Goliáš je sítí nadnárodních korporací a algoritmů, které pustoší Zemi a ohýbají obchodní dohody a smlouvy podle své vůle.
Austrálie se pravděpodobně vyhnula problémům tím, že nezískala právo pořádat příští klimatické rozhovory v Adelaide. Podpora pro tuto snahu byla mezi voliči vlažná. S tím, jak Spojené státy upouštějí od klimatických opatření a vědci jsou stále optimističtější ohledně potenciálu zvrátit globální oteplování, se kolem australských snah o zmírnění dopadů klimatu šíří mrzutá poraženecká nálada a pocit bezmoci.
Přestože voliči obecně podporují klimatické akce, ochota k větším ambicím klesá. Mnozí vnímají domácí emise Austrálie jako marginální ve srovnání s dopadem velkých znečišťovatelů. Lidé se domnívají, že to, co může Austrálie udělat, je jen kapkou v moři. Tento názor posiluje globální klimatický rámec, který omezuje čistý příspěvek země jen na to, co se spotřebuje v rámci jejích hranic. Neřeší však skutečné množství, které korporace extrahují a vyvážejí do zbytku světa.
Pokud by se standardem stal čistý uhlíkový příspěvek z těžby a exportu, Austrálie by se z globální "malé ryby" stala "velkou rybou". Odhady totiž ukazují, že je Austrálie mezi prvními třemi vývozci fosilních paliv a celkově v první desítce globálních znečišťovatelů. Zveřejnění těchto faktů nemá Australanům způsobit špatný pocit. Spíše jim dává šanci uvědomit si vlastní vliv na globální úsilí, které mnozí považují za marné.
I když Austrálie nebude hostit COP31, bude mít v příštím roce stále významnou roli. Ministr pro změnu klimatu a energetiku Chris Bowen převezme ústřední roli vyjednavače. Vedení s autoritou národa, který to myslí se svým globálním dopadem vážně, by posílilo jeho schopnost zvyšovat globální ambice a hájit zájmy sousedů.
Ještě větší výzvou pro ty, kdo usilují o rozhodnější klimatické akce, je rostoucí konkurence mezi řadou existenčních rizik, jako jsou pandemie, jaderné války, citlivá umělá inteligence a bezprecedentní nerovnost. Kemp tvrdí, že nejde o izolované problémy. Vytvářejí polykrizi, kde se jedno riziko vzájemně živí druhým: klimatický kolaps pohání migraci, AI polyká energii a zároveň pohání nerovnost, zatímco se hromadí 10 000 jaderných hlavic a teplota stoupá.
Kemp píše, že tyto hrozby nejsou nevyhnutelné. Jsou vědomě vytvářeny mocnými skupinami, které na tom bohatě profitují. Globální katastrofické riziko je produktem celosvětového systému těžby – Globálního Goliáše. Poslední průzkum ukazuje, jak byla klimatická krize pohlcena tímto vírem propojených katastrof. Nejde o to, že je ignorována, ale je jen jednou z mnoha věcí, o kterých je možné zoufat. Jedinou událostí, u které mají lidé své obavy pod kontrolou, je pravděpodobnost dopadu meteoritu – tedy jediný akt, který je dílem přírody.
Kempova studie o padlých impériích dochází k závěru, že Goliášové v sobě skrývají zárodky vlastního zániku. Jsou prokleti právě těmi vlastnostmi, které jim dávají moc, tedy neudržitelností jejich dominance a ničením zdrojů, které drancují. Při promítání trajektorie existenčního rizika za horizont současné doby, řekněme 100 let, se musí stát jedna ze dvou věcí: Goliášové se sami zničí, nebo najdeme způsob, jak spolupracovat a obra porazit.
Kempova prognóza zní, že je třeba si uvědomit, že vlády byly Goliáši polapeny. Je nutné zorganizovat armádu Davidů, která přerozdělí moc prostřednictvím otevřené demokracie a občanských porot. I když se to zdá být velký skok z momentu bezmoci, objevují se záblesky naděje. Lewis nedávno zveřejnil studii ve spolupráci s akademiky. Studie zkoumala snahy o využití technologie k tomu, aby občané získali větší slovo v rozhodnutích ovlivňujících budoucnost.
Výzkum ukazuje, jak se objevují snahy o zapojení občanů do rozhodování pomocí přepojení demokracie, zploštění hierarchií a konstruování dynamičtějších zpětnovazebných smyček se skutečnými důsledky. Je třeba získat zpět kontrolu – ať už jde o zavádění obnovitelných zdrojů, šíření AI, poskytování služeb nebo budoucnost planety – než všichni ztratíme naději. Protože jakmile nezbude žádný David, Goliáš skutečně zvítězí.
Vláda Grónska vydala v pondělí ostré prohlášení, ve kterém zdůraznila, že „za žádných okolností nemůže akceptovat“ snahy Donalda Trumpa o převzetí kontroly nad tímto strategickým ostrovem. Reagovala tak na obnovené hrozby amerického prezidenta, který prohlásil, že Spojené státy získají Grónsko „tak či onak“. Trump navíc odmítl vyloučit použití vojenské síly, což vyvolalo otřes v základech Evropské unie i Severoatlantické aliance.
Plány Spojených států na masivní obnovu těžby venezuelské ropy by mohly zásadně ohrozit globální klimatické cíle. Podle exkluzivní analýzy společnosti ClimatePartner by tento krok mohl do roku 2050 vyčerpat více než desetinu zbývajícího celosvětového „uhlíkového rozpočtu“, který je nezbytný pro udržení oteplování planety pod hranicí 1,5 °C. Venezuelské zásoby jsou totiž natolik rozsáhlé, že by samy o sobě stačily k vyvolání klimatické katastrofy, pokud by byly vytěženy v plném rozsahu.
Sny amerického prezidenta Donalda Trumpa o vybudování nového impéria mají jasný cíl: Grónsko. Podle vize jeho administrativy by ovládnutí tohoto největšího ostrova světa vyřešilo strategickou závislost USA na Číně, která v současnosti kontroluje trh s kovy vzácných zemin. Tyto suroviny jsou přitom klíčové pro výrobu všeho od stíhaček a laserů až po elektromobily a přístroje magnetické rezonance.
Protivládní protesty v Íránu, které vypukly koncem prosince 2025 kvůli kolapsu ekonomiky a měny, dosáhly kritického bodu. Zatímco počet obětí krvavých zásahů bezpečnostních složek přesáhl podle lidskoprávních organizací hranici 600, americký prezident Donald Trump stojí před zásadním rozhodnutím. Buď splní své dřívější hrozby o vojenské intervenci na pomoc demonstrantům, nebo riskuje ztrátu tváře před mezinárodním společenstvím i íránskou opozicí.
Společnost Meta v pondělí jmenovala Dinu Powell McCormickovou do nově vytvořené role prezidentky a místopředsedkyně správní rady. Tento krok je vnímán jako dosud nejvýraznější snaha technologického giganta o sblížení s Bílým domem po znovuzvolení Donalda Trumpa. McCormicková, která má za sebou bohatou kariéru na Wall Street i v nejvyšších patrech americké politiky, se stává klíčovou spojkou mezi Markem Zuckerbergem a republikánskou administrativou.
Mezinárodní cestovní ruch prochází hlubokou krizí, kterou pohání nepředvídatelná politika americké administrativy. Přestože měly Spojené státy letos zažívat zlatý věk turismu díky oslavám 250 let nezávislosti, stoletému výročí legendární Route 66 a spolupořádání mistrovství světa ve fotbale, realita je opačná. Namísto přílivu návštěvníků čelí země masivnímu odlivu zájmu a miliardovým ztrátám, píše BBC.
Íránem otřásá vlna celonárodních nepokojů, které v lednu vstoupily do kritické fáze. To, co začalo koncem prosince jako hněv trhovců v Teheránu nad kolabující ekonomikou, bleskově přerostlo v násilné protivládní demonstrace napříč všemi 31 provinciemi. Režim reagoval drakonicky – úplným vypnutím internetu a telefonních sítí, čímž zemi informačně izoloval od okolního světa.
Celonárodní protesty v Íránu, které trvají již třetí týden, vyústily v krvavé represe, na které svět reaguje se zděšením i obavami z velkého vojenského konfliktu. Americký prezident Donald Trump oznámil, že jeho administrativa zvažuje „velmi tvrdé možnosti“ zásahu poté, co íránský režim podle všeho překročil pomyslnou červenou linii v zacházení s vlastními občany.
Americká diplomacie v Jižní Americe se nachází na křižovatce. Zatímco se pozornost Washingtonu soustředí na spektakulární, téměř filmové záběry zadrženého Nicoláse Madura, kterého americké síly počátkem roku odvezly v poutech z Venezuely, na zbytku kontinentu se odehrává mnohem tišší, ale o to zásadnější proměna. Administrativa Donalda Trumpa sice vzkřísila Monroeovu doktrínu v podobě takzvaného „Trumpova dodatku“ (Trump Corollary), ale riskuje, že při kácení jednoho venezuelského stromu přehlédne celý jihoamerický les, který už mezitím ovládla Čína.
Evropská letiště se potýkají s narůstajícím napětím kvůli zavádění nového systému digitálních hraničních kontrol, známého jako Entry-Exit System (EES). Zatímco Evropská komise trvá na tom, že systém funguje bez větších zádrhelů, zástupci letišť a cestovního ruchu varují před kritickým zpožděním a nepohodlím pro cestující. Od pátku 9. ledna se totiž podíl cestujících, kteří musí projít těmito biometrickými kontrolami, zvýšil na nejméně 35 % všech občanů zemí mimo EU.
Pád Nicoláse Madura a následné odstřižení od venezuelských energetických zdrojů uvrhly Kubu do nejhlubší mezinárodní izolace za poslední desetiletí. Historický vztah mezi těmito dvěma národy, který po šest desetiletí definoval politickou mapu Latinské Ameriky, byl postaven především na ropě. Pro Havanu znamenalo zatčení Madura v lednu 2026 geopolitický zlom, protože strategické a finanční vazby s Caracasem byly hlavním pilířem přežití kubánského státu.
V Íránu se v posledních dnech dramaticky vyostřila situace, když se k rozsáhlým protivládním nepokojům přidal totální informační blackout. Podle dostupných zpráv je země již čtvrtý den v řadě prakticky odříznuta od světové počítačové sítě, což paralyzuje nejen běžnou komunikaci, ale i životně důležité finanční a humanitární služby. Podnikatelé v zahraničí, kteří zprostředkovávají převody peněz, hlásí naprosté zastavení provozu, protože v Íránu nefungují ani vnitřní bankovní servery.