Pád Nicoláse Madura a následné odstřižení od venezuelských energetických zdrojů uvrhly Kubu do nejhlubší mezinárodní izolace za poslední desetiletí. Historický vztah mezi těmito dvěma národy, který po šest desetiletí definoval politickou mapu Latinské Ameriky, byl postaven především na ropě. Pro Havanu znamenalo zatčení Madura v lednu 2026 geopolitický zlom, protože strategické a finanční vazby s Caracasem byly hlavním pilířem přežití kubánského státu.
Současná situace připomíná metaforu z proslulé minipovídky Augusta Monterrosa o dinosaurovi, který po probuzení stále zůstává na svém místě. V tomto případě jsou oním dinosaurem zastaralé ideologie 60. let a ropa jako strukturální faktor, který určoval spojenectví. Zatímco však dříve byla ropa jistotou, dnes její absence odhaluje nahou zranitelnost kubánského režimu, který Donald Trump označil za zralý k pádu.
Historické trajektorie Kuby a Venezuely se začaly protínat už v roce 1959. Zatímco ve Venezuele tehdy začínala éra demokracie po pádu diktátora Péreze Jiméneze, na Kubě se k moci dral Fidel Castro. Castro od počátku kalkuloval s venezuelským ropným bohatstvím jako s palivem pro svou revoluci. Když mu však tehdejší venezuelský prezident Betancourt odmítl finančně pomoci, vztahy obou zemí na dlouhou dobu zamrzly a proměnily se v otevřené nepřátelství.
Zásadní obrat nastal až s příchodem Huga Cháveze, kterého Castro vnímal nejen jako spojence, ale i jako žáka. Po Chávezově volebním vítězství v roce 1998 se zrodil model „ropa za mozky“. Venezuela začala na ostrov posílat desítky tisíc barelů ropy denně, čímž sanovala kubánskou ekonomiku po rozpadu Sovětského svazu. Na oplátku Kuba do Venezuely exportovala tisíce lékařů, učitelů, ale především své zkušenosti s politickou kontrolou, špionáží a represí.
Tato symbióza, často označovaná jako „Kubazuela“, vedla k tomu, že se venezuelský bezpečnostní aparát dostal pod přímý vliv Havany. Důkazem byla i nedávná smrt 32 kubánských důstojníků, kteří padli při obraně Madura během americké vojenské operace. Tato událost potvrdila existenci paralelních bezpečnostních struktur řízených z Kuby, jejichž existenci oba režimy dlouhá léta oficiálně popíraly.
Nyní, když americká administrativa pod vedením Donalda Trumpa zavedla přísnou blokádu venezuelských ropných exportů, se Kuba ocitla v energetickém vakuu. Ještě v roce 2025 dodávala Venezuela na ostrov zhruba 35 tisíc barelů denně, což pokrývalo podstatnou část kubánské spotřeby. Dnes jsou tyto dodávky na nule. Kuba se sice snaží hledat pomoc u Mexika nebo Ruska, ale tyto zdroje jsou nejisté a logisticky náročné.
Energetickou krizi navíc umocňuje kolaps cestovního ruchu, který byl pro Havanu druhým nejdůležitějším zdrojem valut. Zatímco v roce 2019 navštívilo ostrov přes 4 miliony turistů, loňské a letošní statistiky ukazují propad na méně než polovinu. Bez příjmů z turismu a bez dotované ropy nemá kubánský model založený na závislosti na vnějších dárci žádnou možnost, jak se udržet nad vodou v nepřátelském mezinárodním prostředí.
Zásadní roli v současném tlaku na Havanu hraje americký ministr zahraničí Marco Rubio. Jako syn kubánských imigrantů vnímá boj proti tamnímu režimu jako osobní i politickou prioritu. Jeho strategie spočívá v totálním odstřižení ostrova od finančních toků, což má v kombinaci s vnitřní nespokojeností obyvatel vést ke kolapsu systému. Trumpova administrativa sází na to, že tentokrát už nebude mít kdo Kubu „zachránit“, jako to udělal SSSR nebo později Chávez.
Kuba se tak nachází v bodě zlomu. Nedostatek pohonných hmot paralyzuje dopravu i zemědělství, což vede k nedostatku potravin a léků. Vláda prezidenta Díaze-Canela se sice pokouší o mobilizaci vlasteneckých citů a mluví o obraně vlasti do poslední kapky krve, ale pro běžné Kubánce, kteří čelí dvacetihodinovým výpadkům elektřiny, jsou tyto slogany stále méně srozumitelné.
Budoucnost ostrova se bude v nejbližších měsících rozhodovat na poli mezinárodních sankcí a vnitřní odolnosti režimu. Ropa, která byla po desetiletí tmelem spojenectví s Venezuelou, nyní svou absencí definuje novou realitu. Bez Madura a bez ropného „dinosaura“ zůstává Kuba izolovaná, zranitelná a nucená čelit následkům své dlouhodobé ekonomické závislosti.
Celonárodní protesty v Íránu, které trvají již třetí týden, vyústily v krvavé represe, na které svět reaguje se zděšením i obavami z velkého vojenského konfliktu. Americký prezident Donald Trump oznámil, že jeho administrativa zvažuje „velmi tvrdé možnosti“ zásahu poté, co íránský režim podle všeho překročil pomyslnou červenou linii v zacházení s vlastními občany.
Americká diplomacie v Jižní Americe se nachází na křižovatce. Zatímco se pozornost Washingtonu soustředí na spektakulární, téměř filmové záběry zadrženého Nicoláse Madura, kterého americké síly počátkem roku odvezly v poutech z Venezuely, na zbytku kontinentu se odehrává mnohem tišší, ale o to zásadnější proměna. Administrativa Donalda Trumpa sice vzkřísila Monroeovu doktrínu v podobě takzvaného „Trumpova dodatku“ (Trump Corollary), ale riskuje, že při kácení jednoho venezuelského stromu přehlédne celý jihoamerický les, který už mezitím ovládla Čína.
Evropská letiště se potýkají s narůstajícím napětím kvůli zavádění nového systému digitálních hraničních kontrol, známého jako Entry-Exit System (EES). Zatímco Evropská komise trvá na tom, že systém funguje bez větších zádrhelů, zástupci letišť a cestovního ruchu varují před kritickým zpožděním a nepohodlím pro cestující. Od pátku 9. ledna se totiž podíl cestujících, kteří musí projít těmito biometrickými kontrolami, zvýšil na nejméně 35 % všech občanů zemí mimo EU.
Pád Nicoláse Madura a následné odstřižení od venezuelských energetických zdrojů uvrhly Kubu do nejhlubší mezinárodní izolace za poslední desetiletí. Historický vztah mezi těmito dvěma národy, který po šest desetiletí definoval politickou mapu Latinské Ameriky, byl postaven především na ropě. Pro Havanu znamenalo zatčení Madura v lednu 2026 geopolitický zlom, protože strategické a finanční vazby s Caracasem byly hlavním pilířem přežití kubánského státu.
V Íránu se v posledních dnech dramaticky vyostřila situace, když se k rozsáhlým protivládním nepokojům přidal totální informační blackout. Podle dostupných zpráv je země již čtvrtý den v řadě prakticky odříznuta od světové počítačové sítě, což paralyzuje nejen běžnou komunikaci, ale i životně důležité finanční a humanitární služby. Podnikatelé v zahraničí, kteří zprostředkovávají převody peněz, hlásí naprosté zastavení provozu, protože v Íránu nefungují ani vnitřní bankovní servery.
V souvislosti s neutuchajícími nepokoji v Íránu se do popředí zájmu opět dostávají milice Basídž, které tvoří klíčový pilíř tamních represivních složek. Členové íránského parlamentu nedávno vyzvali ministerstvo tajných služeb, aby obnovilo plošné hlídky této dobrovolnické polovojenské organizace v ulicích. Basídž, v překladu „mobilizace“, funguje jako pomocná ruka mocných Islámských revolučních gard a je přímo podřízena nejvyššímu vůdci země.
Americký prezident Donald Trump pohrozil ropnému gigantu ExxonMobil, že mu zakáže budoucí investice ve Venezuele. Rozbuškou se stal postoj generálního ředitele společnosti Darrena Woodse, který během nedávného setkání v Bílém domě označil tuto jihoamerickou zemi za „neinvestovatelnou“. Trumpa, který se snaží o rychlou obnovu venezuelského ropného průmyslu po nedávném sesazení prezidenta Nicoláse Madura, tato slova značně rozladila.
Současné dění v Íránu naznačuje, že tamní náboženská vláda čelí jedné ze svých nejzásadnějších zkoušek. Ulice měst po celé zemi jsou již několik týdnů plné lidí, kteří se nespokojí s málem a volají po úplném svržení teokracie. Teheránské vedení na tento tlak odpovídá tvrdými zásahy a násilím, kterým se snaží udržet kontrolu nad situací. Navzdory zkušenostem s potlačováním minulých vzpour je tentokrát pozice kleriků mnohem méně stabilní.
Zimní olympijské hry se blíží a možná na nich uvidíme Helenu Vondráčkovou. A dokonce i Karla Gotta, i když je už několik let po smrti. Jeden z brankářů hokejového národního týmu totiž odhalil, co má ještě před začátkem největší sportovní akce roku za lubem.
Americký prezident Donald Trump sice ohledně Venezuely narazil u ropných společností, ale zároveň ohlásil jistý pokrok, ke kterému mělo dojít přímo v jihoamerické zemi. Tamní režim podle jeho slov začal s propouštěním politických vězňů.
Nela Slováková, která má značné zkušenosti s televizními reality show, přijala velkou výzvu a zúčastnila se nejnovější Výměny manželek. A možná tušila, že se stane terčem pro Agátu Hanychovou a Ornellou Koktovou, protože jejich vzájemné vztahy jsou dlouhodobě vyhrocené.
Motoristé i nadále trvají na tom, aby se Filip Turek stal ministrem životního prostředí. V Partii na stanici CNN Prima News to řekl šéf diplomacie Petr Macinka (AUTO), který je momentálně pověřen řízením resortu životního prostředí. Prezident Petr Pavel odmítá Turka jmenovat, poslanec se jej chystá zažalovat.