Svět se v sobotu posunul o malý krůček blíže ke konci éry fosilních paliv, ale zdaleka ne natolik, aby odvrátil ničivé dopady klimatického kolapsu. Země, které se po dva týdny scházely v Brazílii na konferenci COP30, dokázaly dosáhnout pouze dobrovolné dohody o zahájení diskuse nad plánem pro budoucí postupné ukončení fosilních paliv. Tento nepatrný pokrok se zrodil tváří v tvář neústupné opozici ze strany zemí produkujících ropu.
Jednání byla v noci na sobotu odvrácena od kolapsu po dvanáctihodinové maratónské seanci. Hořký spor probíhal mezi koalicí více než osmdesáti rozvinutých a rozvojových zemí a skupinou vedenou Saúdskou Arábií, jejími spojenci a Ruskem. Aktivisté vyjádřili zklamání, ale zároveň úlevu, že jednání přinesla alespoň nějaký pokrok.
Rozvojové země dosáhly částečného splnění svého cíle, kterým bylo ztrojnásobení finanční podpory od bohatých zemí na adaptaci na dopady klimatické krize. Místo požadovaného termínu do roku 2030 však získají 120 miliard dolarů ročně na adaptaci až od roku 2035, a to z celkového balíku 300 miliard dolarů, které rozvinuté země přislíbily už loni.
Z konečné dohody byl vypuštěn plán pro zastavení odlesňování, což bylo velké zklamání pro ochránce přírody na tomto „summitu deštného pralesa“, který se konal v Belému u ústí Amazonky. Jennifer Morgan, bývalá německá klimatická velvyslankyně, uvedla, že ačkoli je výsledek daleko od potřebného, představuje smysluplný pokrok. Dodala, že navzdory snahám velkých ropných států o zpomalení zelené transformace multilateralismus nadále podporuje zájmy celého světa v boji proti klimatické krizi.
Mohamed Adow, ředitel think-tanku Power Shift Africa, poznamenal, že COP30 přinesl sice „dětské krůčky“ správným směrem, ale vzhledem k rozsahu klimatické krize neobstál. Kritizoval rozvinuté země za to, že zradily zranitelné národy tím, že nedodaly národní plány na snížení emisí v souladu s vědeckými poznatky.
Dohoda 194 zemí, z níž se nepočítají USA, které neposlaly delegaci, byla dokončena po dvanácti hodinách nepřetržitých jednání, a to v sobotu ve 13:35 odpoledne. Jednání se přitom v pátek večer málem zhroutila. V závěrečném textu byla řešena i snaha o omezení globálního oteplování na 1,5 °C, ale méně důrazně, než doufaly zranitelné země.
Konference nereagovala přímo na nedostatečné národní plány na snižování emisí, ale dohodla se na zřízení programu „akcelerátoru“ pro řešení tohoto nedostatku. Ten má podat zprávu na příští konferenci COP v Turecku, které bude předsedat Austrálie. Konečný dokument také uznal „spravedlivou transformaci“, která má pomoci pracovníkům přecházejícím od fosilních paliv k čisté energii.
Klíčová ustanovení o těžbě „kritických nerostů“, která je v některých zemích spojena s prudkým nárůstem porušování lidských práv, byla zablokována Čínou a Ruskem. Teresa Anderson z ActionAid International uvedla, že nedostatek financí hází klacky pod nohy klimatickému pokroku. Carolina Pasquali z Greenpeace Brazil dodala, že chybí plány pro ukončení ničení lesů a fosilních paliv a přetrvává nedostatek financí, což ukazuje, že text nedokázal zajistit potřebný rozsah změn.
Donald Trump se pravděpodobně domnívá, že mu pokus o ovládnutí Grónska projde, i když jde o území jeho spojence v NATO. Americký prezident totiž velmi dobře ví, že žádná evropská země by se mu neodvážila postavit silou, protože by v přímém střetu neměla šanci uspět. Tato nebezpečná kalkulace vychází z prosté reality, že zbytek Severoatlantické aliance potřebuje Spojené státy mnohem více, než Trump potřebuje je.
Extrémní zimní počasí doprovázené sněžením a mrazy si v Evropě vyžádalo již nejméně šest lidských životů. Tragické zprávy přicházejí především z Francie, kde v jihozápadním departementu Landes zahynuli tři lidé při dopravních nehodách na namrzlých silnicích. Další dvě oběti hlásí okolí Paříže, přičemž v jednom případě řidič s vozem sjel do řeky Marny a v druhém došlo ke střetu s nákladním automobilem. Šestou obětí se stala žena v bosenském Sarajevu, na kterou spadla větev stromu pod tíhou čerstvého sněhu.
Severoatlantická aliance čelí dosud nepředstavitelné hrozbě, která nepochází zvenčí, ale zevnitř. Možnost, že by jeden členský stát napadl druhý, konkrétně americký pokus o ovládnutí Grónska, staví NATO před právní i existenční propast. Zakládající smlouva z roku 1949 totiž vůbec nepočítala se scénářem, kdy by se nejsilnější člen aliance obrátil proti jinému spojenci.
Soudní proces s bývalým venezuelským vůdcem Nicolásem Madurem, který v pondělí stanul před federálním soudem na Manhattanu, slibuje jednu z nejkomplexnějších právních bitev v historii USA. Přestože Maduro i jeho manželka Cilia Floresová vinu popírají, jejich právní tým již nyní připravuje sérii strategií, které by mohly proces zdržet o roky nebo jej zcela zastavit. Podle odborníků na mezinárodní právo bude obhajoba sázet především na procesní pochybení a diplomatickou imunitu.
Spojené státy znovu sází na osvědčený, ale hluboce problematický a systematicky neúspěšný recept. Po pokusech „stabilizovat“ Afghánistán a Irák nyní vstoupily do Venezuely, kde zadržely prezidenta Nicoláse Madura a oznámily, že zemi budou dočasně řídit. Vojenská správa cizího státu přitom zpochybňuje mezinárodní právo, posiluje antiamerikanismus a hrozí, že místo obnovy přinese regionu ještě hlubší chaos.
Donald Trump vystoupil před republikánskými zákonodárci ve Washingtonu a nešetřil chválou na adresu víkendové vojenské operace v Caracasu. Zásah, který vedl k dopadení Nicoláse Madura, označil za „úžasný“, „brilantní“ a takticky naprosto neuvěřitelný. Prezident vyzdvihl zejména to, že na straně USA nedošlo k žádným ztrátám na životech, zatímco na straně obránců režimu zahynulo mnoho lidí, zejména Kubánců, kteří Madura chránili. Podle Trumpa se ukázalo, že americká armáda je nejmocnější silou na planetě, které se nikdo nemůže rovnat.
Donald Trump přenesl své proslulé heslo „drill, baby, drill“ (těžte, miláčkové, těžte) na globální úroveň. Poté, co americké síly bleskově zajaly Nicoláse Madura, začal Bílý dům otevřeně plánovat masivní navýšení produkce venezuelské ropy. Podle odborníků však tento krok představuje „klimatickou katastrofu“, která by mohla definitivně pohřbít globální snahy o omezení oteplování planety, neboť Venezuela disponuje největšími známými zásobami ropy na světě, odhadovanými na 300 miliard barelů.
Venezuelská města se po bleskové operaci amerických speciálních sil, která vedla k zajetí Nicoláse Madura, ocitla v sevření strachu a nejistoty. Přestože byl oficiální stav nouze zrušen, obyvatelé Caracasu i dalších regionů zůstávají uvězněni ve svých domovech. Ulice hlavního města, které dříve tepaly životem, jsou nyní prakticky liduprázdné, lemované desítkami vojenských kontrolních stanovišť a hlídkami ozbrojených civilních skupin.
Svět, ve kterém žijeme, se dramaticky změnil. Pokud někdo pochyboval o tom, že druhý mandát Donalda Trumpa přinese fundamentální rozchod s poválečným uspořádáním, pondělní slova jeho klíčového poradce Stephena Millera ho musela vyvést z omylu. V rozhovoru pro CNN Miller popsal novou americkou misi s mrazivou upřímností: Spojené státy už nehodlají hrát roli laskavého ochránce mezinárodního práva, ale hodlají se chovat jako supervelmoc, která prosazuje svou vůli silou.
Pouhých 48 hodin poté, co americké speciální síly bleskovým úderem v Caracasu zajaly Nicoláse Madura, stanul svržený venezuelský vůdce před federálním soudem v New Yorku. V poutech a oranžových vězeňských pantoflích si vyslechl obžalobu čítající 25 stran, kterou americké ministerstvo spravedlnosti připravovalo více než deset let. Maduro, který se označil za „uneseného prezidenta“ a válečného zajatce, trvá na své nevině a legálnost celého procesu i svého únosu ostře zpochybňuje.
Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva v čele s Volkerem Türkem vydal ostré prohlášení, ve kterém označil víkendovou americkou vojenskou operaci ve Venezuele za jasné porušení základních principů mezinárodního práva. Podle OSN tento jednostranný zásah, který vedl k dopadení Nicoláse Madura a jeho manželky, podkopává suverenitu států a vytváří nebezpečný precedens, jenž činí všechny země světa méně bezpečnými.
V Bruselu roste nervozita. Pondělní zásah amerických speciálních sil ve Venezuele a dopadení Nicoláse Madura oživilo téma, které si evropští diplomaté přáli nechat minulosti: hrozbu anexe Grónska.