Je nespokojenost s dohodou s Trumpem oprávněná? Podle experta EU ničeho lepšího dosáhnout nemohla

Byl to nejlepší výsledek, který mohl blok dosáhnout? V daném čase to pravděpodobně bylo to nejlepší možné řešení, míní Maha Rafi Atal, lektorka politické ekonomie na Univerzitě v Glasgow. 15% cla jsou sice vyšší, než jaká vyjednala Velká Británie na začátku roku, ale jsou podstatně nižší než ty, která platí pro Čínu a Mexiko, a odpovídá sazbám, které jsou uplatňovány na Japonsko.

EU se také podařilo dojednat dohodu o některých vysoce technologických výrobcích, zejména o polovodičích, které jsou klíčové pro výrobky jako mobilní telefony a notebooky. To je něco, co Velká Británie ve své dohodě s americkým prezidentem neprosadila.

Další výhodou pro EU je, že dohodou získala i bezpečnostní přínosy, které pomáhají chránit klesající podporu USA pro evropskou obranu. Urgentní bezpečnostní obavy Evropy, zejména v souvislosti s Ukrajinou, učinily tyto rozhovory odlišné od obchodních jednání během první Trumpovy administrativy, kdy si Evropa mohla dovolit být agresivnější.

Největšími vítězi této dohody jsou evropské automobilky. USA sloučily různé sektorové povinnosti na zboží jako letadla, auta a automobilové díly do jednotného 15% tarifu. To fakticky snižuje cla na automobily vyrobené v EU (z původních 27,5%).

Američtí výrobci automobilů, na druhé straně, silně závisí na dílech z Mexika a Číny, které jsou stále zatíženy vyššími sazbami. To činí evropské vozy konkurenceschopnějšími pro americké spotřebitele než „americká“ auta, která spoléhají na dovozní díly.

Nejdůležitější je, že stejně jako v případě britské dohody je nová dohoda mezi EU a USA prohlášením porozumění mezi Bílým domem a Evropskou komisí, nikoliv formálním smluvním ujednáním. Smlouva by podléhala ratifikaci parlamenty na obou stranách. Charakter této dohody umožňuje jak Trumpovi, tak evropským lídrům prezentovat dohodu jako „výhru“ tím, že se volně zachází s tím, co je v ní skutečně obsaženo.

Například Trumpova administrativa slaví závazek EU nakupovat roční dodávky americké energie v hodnotě 250 miliard dolarů. Tato ústupek ale nemá právní váhu v EU, protože Evropská komise, která s Trumpem vyjednávala, žádnou energii nekomunikuje ani neřídí energetickou síť ve 27 členských státech.

Komise může povzbudit, ale nemůže donutit členské státy k nákupu americké energie. Konečné rozhodnutí o dodávkách energie a jejím původu je v rukou jednotlivých států a podniků. Teprve formální smlouva, ratifikovaná Evropským parlamentem, by je k tomu mohla zavázat.

Povaha této dohody umožňuje členským státům EU protestovat proti tomu, co považují za kapitulaci vůči Trumpovým požadavkům, bez skutečných následků. Ještě neexistuje text smlouvy, o kterém by museli hlasovat a který by museli implementovat. Trumpova administrativa rovněž uplatnila své hrozby celními tarify na jaře bez hlasování Kongresu a ad hoc upravuje sazby stejným způsobem.

Na jednu stranu to znamená, že členské státy EU nemusí být nakonec povinny implementovat některé méně příjemné prvky dohody, jako jsou nákupy energie nebo snižování vlastních cel EU na americké zboží. Na druhou stranu to znamená, že Trumpova administrativa – známá svými náhlými změnami – může kdykoliv porušit dohodu. EU s tím nemůže prakticky nic dělat.

Trumpova dlouhodobá antipatie vůči EU, kterou vnímá spíše jako konkurenta než spojence, znamenala, že Brusel nikdy nejednal z pozice síly. Fakt, že EU se vyhnula nejhoršímu scénáři, ochránila klíčové sektory a zajistila některé specifické výhody pro určité oblasti, naznačuje, že dohoda byla spíše výsledkem „zadržování Trumpa“ než triumfu. Po oznámení dohody se v mnoha evropských lídrech objevila spíše skleslost. Je pravda, že EU nevyhrála – ale přežila. A to je prozatím pravděpodobně dostatečné.