Jak se dělá politika ve 21. století? Restaurace a jednání jsou pryč, u úředníků letí WhatsApp

Rozhodnutí Soudního dvora EU, které vzešlo tento týden, totiž jasně stanovilo, že textové zprávy mohou být považovány za oficiální dokumenty. V praxi by to znamenalo, že by veřejnost měla mít přístup i k takovým konverzacím, jako byly ty mezi předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou a generálním ředitelem společnosti Pfizer Albertem Bourlou, které proběhly během pandemie a předcházely dohodě o největším nákupu vakcín v historii EU.

Komise dosud odmítala zprávy zveřejnit s odůvodněním, že šlo o „bezvýznamné“ texty, které se týkaly pouhé domluvy schůzek. Zda tomu tak skutečně bylo, ale veřejnost neví. Nové rozhodnutí soudu může tento přístup zpochybnit a otevřít cestu k větší transparentnosti.

Přesto mnoho úředníků nevěří, že se v praxi něco změní. „Jak jinak bychom to měli dělat? Přes sekretářky? Proboha, to ne,“ uvedl jeden z unijních činitelů – samozřejmě přes WhatsApp. Jiný dodal, že rychlé a přímé zprávy jsou nejefektivnějším způsobem, jak dnes komunikovat. „Toto rozhodnutí nemění nic na tom, že aplikace pro posílání zpráv jsou nejrychlejší a nejjednodušší způsob komunikace.“

Soud ale naznačil, že i banální zprávy mezi úředníky, průmyslem nebo nevládními organizacemi by mohly být v budoucnu přístupné na základě žádostí podle práva na přístup k dokumentům. To by mohlo představovat zásadní změnu v praxi EU institucí.

Právníci přitom upozorňují, že v důsledku verdiktu může být častější snaha vést důležité diskuse ústně, aby nebyly zachytitelné. „Tohle rozhodnutí může motivovat politiky a úředníky k tomu, aby upřednostňovali osobní rozhovory,“ říká Vincent Couronne, odborník na evropské právo z Univerzity Paris-Saclay.

Podobné problémy se ale neomezují jen na EU. V Británii například v roce 2023 vyšlo při covidové komisi najevo, že poradce tehdejšího premiéra Borise Johnsona, Dominic Cummings, používal WhatsApp velmi často a své kolegy v kabinetu v soukromých zprávách označoval jako „neschopná prasata“.

Obcházení archivace se stalo běžnou praxí. Bývalá skotská premiérka Nicola Sturgeonová například uvedla, že její zprávy nejsou k dispozici, protože byly smazány. V britské vládě údajně polovina ministrů používala funkci „mizících zpráv“, která konverzace po určité době automaticky odstraní. Stejná praxe se, jak zaznělo i u soudu v Lucemburku, zřejmě běžně využívá i v Bruselu.

Jeden z představitelů Komise potvrdil, že personálu je doporučováno používat funkci mizení zpráv po určité době. Zároveň ale dodal, že pokud obsah zpráv nese významnou informaci, měly by být považovány za dokumenty a archivovány.

Zásadní otázkou zůstává, kdo rozhoduje o tom, co je „významná informace“. A právě zde se podle kritiků skrývá slabina celého systému. Úředníci, kteří si poctivě vedou záznamy a snaží se jednat transparentně, jsou často vystaveni největší kontrole. Ti, kdo se rozhodnou zprávy nezaznamenat nebo je jednoduše smažou, se většinou vyhnou jakémukoli dohledu.

Nadto je tu další překážka: samotný systém žádostí o přístup k dokumentům. Evropská komise ročně obdrží více než 7 000 takových žádostí, avšak značnou část z nich zamítá s odůvodněním, že by vyřízení bylo příliš náročné, časově neúnosné nebo politicky citlivé.

Změní tedy rozhodnutí soudu něco? Možná ano. Ale mnozí věří, že nikoliv. Někteří diplomaté se tak možná začnou znovu uchylovat k osobním setkáním — a riskují, že je uprostřed Bruselu někdo odposlechne. V metropoli plné zahraničních zpravodajských služeb to není vůbec nereálné.