Íránská lidskoprávní aktivistka popsala mučení a brutální praktiky v teheránské věznici Evín

Pašování textů provázelo neustálé nebezpečí, přičemž bezpečnostní složky některé zápisky zabavily. Sama autorka uvedla, že po jednom z fyzických napadení a následném převozu do jiné věznice přišla o více než dvacet svých zápisníků. Přesto v psaní pokračovala, protože považuje za svou povinnost otevřeně dokumentovat metody vězeňských dozorců a odhalovat jejich praktiky. Při rozhovoru seděla před portrétem Mahsy Aminiové, jejíž smrt v policejní vazbě vyvolala po celé zemi rozsáhlé protesty.

Mohammadiová se otevřeně vyjádřila ke svému dlouholetému boji proti íránskému režimu i k osobním obětem, které musela podstoupit. Prohlásila, že i kdyby se mohla vrátit na začátek a věděla, co ji čeká, zvolila by stejnou cestu odporu. Zároveň však přiznala pochybnosti týkající se svých devatenáctiletých dvojčat Aliho a Kiany, která žijí v exilu ve Francii. Sama si klade otázku, zda měla právo připravit své děti o běžný život a přítomnost matky.

Podle informací její nadace byla aktivistka v průběhu let odsouzena k celkovému trestu přesahujícímu čtyřicet čtyři let vězení a sto padesát čtyři ranám bičem. Během svého posledního pobytu za mřížemi čelila podle Norského Nobelova výboru opakovanému fyzickému násilí a zacházení ohrožujícímu život. Zprávy uvádějí, že byla při zatýkání bita dřevěnými hůlkami a obušky a utrpěla vážná zranění hlavy i dolní části těla. Po tomto napadení strávila dva měsíce na samotce bez možnosti telefonovat, přijímat návštěvy nebo kontaktovat své právníky.

Špatné podmínky a chronický stres vedly k výraznému zhoršení jejího zdravotního stavu. Aktivistka utrpěla podezření na infarkt, ztratila dvacet kilogramů váhy a rozvinulo se u ní srdeční onemocnění. Její nadace varovala, že se ocitla v bezprostředním ohrožení života, než byla po měsících zanedbávání hospitalizována. Po osmnáctidenní léčbě v nemocnici jí úřady umožnily dočasný návrat domů, kde se stále podrobuje léčení.

Držitelka Nobelovy ceny označila držení vězňů na samotce za systémový nástroj íránské vlády k psychickému a fyzickému zničení člověka. Cílem tohoto postupu podle ní není pouhá poprava, ale úplná ztráta identity a lidskosti vězněných osob. Stejně tak kritizovala odpírání včasné lékařské péče, které podle jejích slov vede v některých případech až ke smrti. Tyto případy označila za formu tiché popravy ze strany státních orgánů.

Íránská vláda i oficiální státní média veškerá obvinění ze špatného zacházení a mučení dlouhodobě zlehčují nebo odmítají. Státní tisková agentura Tasním například popřela zprávy o kritickém zhoršení zdravotního stavu vězněné aktivistky. Přes tvrdé zásahy režimu však v zemi v posledních letech proběhla dvě rozsáhlá protestní hnutí. Mohammadiová ocenila odvahu íránských žen, které nadále vystupují v ulicích Teheránu i dalších měst za svá práva.

Hnutí s heslem Žena, život, svoboda podle držitelky Nobelovy ceny dokázalo vytvořit sílu protestujících a představit ji celému světu. Lidé vycházející do ulic sice čelili zatýkání, násilí i popravám, získali však pocit legitimity, který přinutil vládu k ústupu. Vydaná kniha tak představuje jak poctu všem bojovníkům za demokracii, tak osobní výpověď matky psanou z vězeňské cely. Autorka vyjádřila naději, že se se svými dětmi brzy shledá a bude moci stát opět po jejich boku.