Tisíce ukrajinských dětí, které byly kvůli válce evakuovány do EU, se odmítají vrátit do vlasti

Příkladem je podle webu The Guardian mladík Denys, který byl ve svých patnácti letech evakuován z dětského domova v Berďansku do malé vesnice v italských Alpách. Ačkoliv zpočátku trpěl steskem po domově, postupně si zvykl na nový způsob života bez leteckých poplachů a chudoby. Když ukrajinské úřady zorganizovaly jeho repatriaci, Denys se s pomocí italských soudů rozhodl zůstat v zahraničí. V současnosti pracuje v Itálii jako číšník a plánuje tam strávit i svou budoucnost.

V evropských zemích nadále zůstává více než patnáct stovek ukrajinských sirotků a dětí odebraných z péče rodičů. Italské soudy v mnoha případech podpořily pěstouny, kteří odmítli splnit příkaz Kyjeva k navrácení dětí s odkazem na bezpečnost a špatný stav ukrajinské infrastruktury. Tento právní a politický spor poukazuje na rozpor mezi zájmy jednotlivých dětí a národními zájmy válkou zasaženého státu.

Ukrajina čelí prudkému poklesu porodnosti a ztrátě tisíců dětí, které byly protiprávně odvlečeny na území Ruské federace. Právní odbornice Kateryna Raševská upozorňuje, že neschopnost přivést evakuované mladé lidi zpět ohrožuje samotnou budoucnost národa. Děti vyrůstající v zahraničí podle ní postupně přicházejí o znalost ukrajinského jazyka, kultury a historie, čímž se oslabuje jejich národní identita.

Napětí mezi stranami vzrostlo po rozhodnutí italského soudu, který povolil adopci patnáctiletého ukrajinského chlapce místní rodinou. K tomuto kroku došlo navzdory tomu, že chlapec měl na Ukrajině rodiče i sourozence a ukrajinská vláda již na začátku konfliktu mezinárodní adopce pozastavila. Ukrajinská koordinátorka Julija Donničenková uvedla, že některé bezdětné páry využívají nepřehledné situace k získání dětí, přestože jejich jednání může vycházet z dobrých úmyslů.

Osudy dětí, které se na Ukrajinu vrátily, navíc ukázaly, že realita často neodpovídá oficiálním slibům úřadů. Osmnáctiletá Evelina strávila téměř dva roky u pěstounské rodiny na Sicílii, než byla po repatriaci umístěna do náhradní rodiny u rumunských hranic. V novém domově čelila přísným omezením, zabavení telefonu a izolaci od okolního světa, přičemž její životní podmínky se podle jejích slov nelišily od pobytu v ústavu.

Evakuované děti rovněž vypověděly o nátlaku ze strany ukrajinských sociálních pracovníků, kteří při jednáních používali zastrašování i nepravdivé sliby. Sliby o rychlé adopci nebo sloučení s příbuznými se často nenaplnily a vrátivší se sirotci skončili v přeplněných zařízeních bez tekoucí vody či elektřiny. Pravidelné ukrývání v bombových krytech a neustálá hrozba raketových útoků dále zhoršují psychický stav navrácených dětí.

Pro mnohé zasažené mladé lidi se tak návrat do vlasti stal pouze dočasnou překážkou před dosažením zletilosti. Další ze sirotků, Maksym, se po repatriaci dočkal osmnáctých narozenin a okamžitě odešel do Německa. Podle jeho vyjádření se Ukrajina během válečných let příliš změnila a mladé generaci již nedokáže nabídnout odpovídající životní perspektivu.

Italský vedoucí skupiny evakuovaných sirotků Diego Mosca zdůraznil, že děti se v tomto sporu staly pouhým nástrojem mezi dvěma stranami. Dlouhotrvající nejistota a nátlak na jejich návrat jim způsobily hluboké psychické trauma. Podle jeho názoru by zajištění odborné péče o duševní zdraví těchto dětí mělo mít přednost před řešením demografických potřeb státu.