Experti vysvětlují útoky na Írán: Trumpovi po Venezuele vyrostlo sebevědomí

Bývalý velvyslanec Ryan Crocker upozorňuje, že masivní buildup amerických sil v Perském zálivu nelze udržovat donekonečna. Podle něj tentokrát nenastane situace, kdy by Trump z útoku na poslední chvíli vycouval. Pokud Írán nesplní požadavky na zastavení obohacování uranu a vývoje balistických raket, prezident pravděpodobně přistoupí k operaci s cílem „dekapitovat“ režim, tedy zlikvidovat jeho špičky. Crocker však varuje, že Trump odmítá nasazení pozemních vojsk, což znamená, že USA nebudou mít po pádu režimu nad následnými událostmi žádnou kontrolu.

Jonathan Panikoff z Atlantic Council se domnívá, že Trump se možná až příliš naučil, že vojenská akce může projít bez větších následků. Jeho sebevědomí posílilo zabití generála Solejmáního i odstranění Nicoláse Madura. Panikoff ale varuje, že bez jasné strategie a cílů hrozí, že Írán v momentě ohrožení přežití režimu odpoví asymetrickými teroristickými a kybernetickými útoky po celém světě. Prezidentova slova o tom, že „pomoc je na cestě“, ho navíc zahnala do kouta – pokud nyní nezasáhne, podkope to budoucí odstrašující schopnost USA.

Zkušený diplomat Dennis Ross vidí riziko v tom, že obě strany hrají nebezpečnou „hru na kuře“. Trump věří, že omezená síla přiměje Írán k jednání, zatímco Teherán se domnívá, že svými hrozbami může Američany odradit. Ironií je, že ani jedna strana si nepřeje totální válku – Trump se obává skoku v cenách ropy před volbami a Íránci vědí, že jejich protivzdušná obrana je prakticky neexistující a režim je vnitřně oslaben hněvem veřejnosti.

Expert Ray Takeyh kritizuje současnou operaci za nedostatek jasných strategických cílů. Upozorňuje, že Trump požaduje po Íránu prohlášení, že nikdy nebude obohacovat uran, ačkoliv jaderná zařízení jsou po předchozím bombardování stále v troskách. Takeyh cituje diplomaty z dob Vietnamu a varuje: „Jakmile jednou sedíte na tygrovi, nemůžete si být jisti, kde z něj seskočíte.“ Cyklus odvet a protiopatření může USA snadno vtáhnout do vleklého konfliktu.

Arash Azizi, autor knihy o íránském hnutí za svobodu, připouští, že íránští lídři by nakonec mohli dát přednost dohodě před totální zkázou. Varuje však před přehnanou pýchou USA. Írán by mohl v zoufalství rozšířit konflikt útoky na Izrael nebo na klíčovou infrastrukturu v Dubaji. Na druhou stranu nevylučuje, že by vnitřní tlak a údery mohly vést k podobné transformaci režimu, jakou svět viděl ve Venezuele.

Analytička Robin Wright připomíná, že většina Američanů se staví proti vojenské kampani a desítky členů Kongresu varují před nedostatkem legálních pravomocí k vyhlášení války bez jejich souhlasu. Wright je znepokojena faktem, že Trump mluví o změně vlády, ale nemá žádnou jasnou vizi o tom, kdo nebo co by mělo následovat. Upozorňuje na historické chyby v Iráku a Afghánistánu a na to, že ani pád autokratů v Egyptě či Libyi nepřinesl stabilitu a demokracii.

Ian Bremmer, zakladatel Eurasia Group, považuje za nejpravděpodobnější scénář sadu omezených úderů. Trumpovo zvýšené sebevědomí je podle něj pochopitelné po úspěších jeho prvního funkčního období a nedávné operaci ve Venezuele. Bremmer sice vidí riziko v možném narušení Hormuzského průlivu, ale věří, že dokud nebude íránský režim čelit bezprostřední hrozbě totálního vyhlazení, zůstanou jeho reakce v mezích, které Izrael a USA dokážou kontrolovat.

Otázkou zůstává, zda v Teheránu převáží revoluční vzdor, nebo pud sebezáchovy, jako tomu bylo v roce 1988 na konci války s Irákem. Tehdy ajatolláh Chomejní „vypil pohár jedu“ a přijal příměří, aby zachránil islámskou republiku. Současná eskalace testuje, zda je dnešní vedení ochotno k podobnému kroku, nebo zda se region propadne do chaosu, jehož konec nikdo nedokáže předpovědět.