Experti: Pro udržení míru v Gaze musí Trump sdělit Izraeli nepříjemnou pravdu

Zásadní rozdíl oproti lednovému příměří, které skončilo, když se premiér Netanjahu rozhodl obnovit ofenzivu, je v tom, že všichni izraelští rukojmí mají být propuštěni hned na začátku. Hamás si tak neuchová žádnou páku pro pozdější vyjednávání. Ačkoliv to někteří připisují oslabené pozici Hamásu po nedávných vojenských úspěších Izraele, dohoda je také výsledkem toho, že Trump osobně nabídl záruky, že válka tentokrát skutečně definitivně skončí.

Rámcová dohoda obsahuje dvě zásadní, byť obecné, záruky pro Palestince: „Nikdo nebude nucen opustit Gazu…“ a „Izrael neokupuje ani neanektuje Gazu.“

Tato dohoda byla zjevně podpořena zvýšeným tlakem USA na obě strany, včetně výrazně silnějšího tlaku na Izrael. Ten přišel po neuváženém úderu Netanjahua na vůdce Hamásu v Dauhá, který Trumpa rozzlobil a podkopal důvěru arabských států Perského zálivu v USA jako bezpečnostního partnera. Záruky obsažené v rámcové dohodě ruší některé dřívější Trumpovy návrhy týkající se případné emigrace Palestinců z Gazy. To je však zcela nepřijatelné pro tvrdou izraelskou pravici.

Někteří koaliční partneři Netanjahua z řad tvrdé pravice jsou proti dohodě a budou hlasovat proti ní v kabinetu, ale očekává se, že vládu bezprostředně nesvrhnou. Ministr financí Bezalel Smotrich na síti X napsal, že cítí „obrovskou zodpovědnost zajistit, aby to, nedej bože, nebyla dohoda ,rukojmí výměnou za zastavení války…‘“. Zdůraznil, že Izrael bude nadále usilovat o „skutečné vykořenění Hamásu“.

Izraelský pravicový televizní komentátor Amit Segal, často považovaný za Netanjahuova mluvčího, v televizi uvedl, že „žádná Fáze Dvě neexistuje. To je každému jasné, že? Fáze Dvě se možná jednou stane, ale nemá nic společného s tím, co bylo podepsáno. Dohoda podepsaná nyní je dohodou o propuštění rukojmích.“

Toto tvrzení je ale v rozporu s textem 20bodové rámcové dohody, která poskytuje široké záruky do budoucna, konkrétně žádnou anexi, okupaci ani transfer populace. Vnímání na tvrdé pravici Izraele je zřejmě takové, že Izrael by mohl ve válce určitým způsobem pokračovat. Segal jako model uvádí Libanon.

Kvůli zjevné rozepři v očekáváních mezi Trumpem a částí izraelské pravice by měl prezident na svém plánovaném projevu v Knessetu začátkem příštího týdne sdělit jak ujištění, tak nepříjemné pravdy. Vedle ujištění o americkém závazku k bezpečnosti Izraele by měl Trump zmínit záruky nabízené Palestincům v kontextu dvou trvalých principů: Arabské obyvatelstvo Západního břehu Jordánu neopustí oblast a ačkoliv politické řešení zabere čas, nesmí být Palestincům odpírána politická práva na věky.

V době, kdy mnozí Izraelci mluví o „dobrovolné emigraci“ Palestinců, jako by šlo o reálnou možnost, musí prezident Trump pevně sdělit, že je to pro Spojené státy zcela nepřijatelné. USA mají v regionu jiné zájmy než jen úzký vztah s Izraelem, a tyto zájmy nejsou slučitelné se sny izraelské extrémní pravice o jednostranné anexi a transferu populace, které by podkopaly širší pozici USA v regionu.

Jako lídr, který se nebojí narušovat zavedené pořádky, je Trump vhodným člověkem, který to může udělat. Jak už ukázal v minulosti, dokázal prolomit přehnaně opatrné myšlení Washingtonu a dosáhnout výsledků, kde jiní selhali. Tuto schopnost by měl využít. Izraelci vědí, že prezident Trump za nimi stojí, a ti, kteří jeho pozorování považují za zradu, spíše než za nepříjemná fakta, jsou ideologicky rigidní menšinou.

Trump také lákavě hovořil o podpoře dohody ze strany Íránu a naznačil, že se Írán „skutečně stane součástí celé mírové situace“. To je přinejmenším překvapivé, ale je pravděpodobné, že Írán se nebude stavět proti příměří v Gaze. Bylo by rozumné, aby USA obnovily jednání s Íránem.

Naopak nebude dávat smysl, pokud Izrael s americkými zbraněmi a podporou bude pravidelně „sekat trávník“ (cyklicky provádět omezené vojenské operace bez trvalého řešení) všude od Gazy po Libanon, Írán a Jemen, a přitom nevyřeší základní problémy. Strategii Izraele ani USA neslouží dobře soustavné operace typu „sekání trávníku“.