Válka na Ukrajině už trvá stejně dlouho jako první světová. A to není jediná podobnost

Některé společné znaky jsou patrné na první pohled. Na taktické úrovni se na ukrajinská bojiště vrátilo dělostřelectvo jako dominantní síla, která měla během prvního roku bojů na svědomí drtivou většinu lidských ztrát. Ačkoliv moderní bojiště následně transformoval masivní nástup bezpilotních letounů, dělostřelectvo zůstává pro obě bojující strany i nadále naprosto nepostradatelným prvkem.

Stejně tak je nepřehlédnutelný návrat k rozsáhlým systémům zákopů a polních opevnění. Od dob irácko-íránské války z let 1980 až 1988 nespoléhal žádný velký mezistátní konflikt tak zásadním způsobem na betonové zátarasy, pásy ostnatého drátu a připravené pozice. Rozsáhlé manévrové operace kvůli tomu ustoupily opotřebovávací válce, kde se územní zisky neměří na desítky kilometrů, nýbrž na stovky metrů.

Hlubší paralela s první světovou válkou však netkví v samotných zákopech či zbraních, ale v celkové logice konfliktu. Současná válka se stala soubojem vytrvalosti, v němž rozhoduje lidská síla, průmyslová kapacita, hospodářská odolnost a politická vůle. Nejdůležitějším faktorem ze všech přitom zůstává lidský potenciál.

Během první světové války vlády běžně zveřejňovaly seznamy padlých a veřejnost věděla, že úspěchy vyžadují obrovské oběti. Klíčovou otázkou tehdy nebylo pouze to, jak velké ztráty utrpěl nepřítel, ale zda vlastní společnost dokáže snášet srovnatelné lidské škody déle než protivník. Bitvy u Verdunu, na Sommě nebo u Passchendaele přinesly drtivé ztráty oběma stranám, což si domácí fronta plně uvědomovala.

V případě ukrajinského konfliktu jsou však často prezentována tvrzení, že ruská strana přichází o několikanásobně více vojáků než ukrajinská. Například ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj dříve v tomto roce prohlásil, že na jednoho padlého Ukrajince připadá 47 mrtvých Rusů. Informace z vojenského zákulisí i veřejně dostupné zdroje, včetně deníku New York Times, však naznačují, že reálné ztráty jsou na obou stranách ve skutečnosti srovnatelné. Rusko má sice vyšší počet padlých, nikoliv však v takto extrémních poměrech, a navíc disponuje výrazně větší populací.

Ukrajinská armáda dokáže čelit mnohem většímu agresorovi již více než čtyři roky a prokazuje mimořádnou odolnost. Pozorovatele opakovaně překvapuje schopností inovací, jako je nasazování nových typů dronů či autonomních systémů, které mají kompenzovat nedostatek živé síly. Válka je však interaktivní proces a na každou ukrajinskou technologickou novinku reaguje Rusko vlastní adaptací a naopak. Výsledkem je neustálý cyklus opatření a protiopatření namísto jednoho rozhodujícího technologického průlomu.

Moderní technologie sice hrají obrovskou roli, lidskou sílu však plně nahradit nedokážou. Ani tanky, letectvo či kulomety v letech 1914 až 1918 neodstranily nutnost bránit a obsazovat území vojáky, což platí i dnes. Drony či střely mohou nepřítele ochromit a zpomalit, ale držení pozic stále závisí na pozemních jednotkách.

Další ozvěnou roku 1918 jsou malé útočné a infiltrační skupiny, které se pohybují na bojištích nasycených drony. Tyto týmy se nápadně podobají německým útočným oddílům (Sturmtruppen), které dosáhly velkých úspěchů během jarní ofenzívy v roce 1918. Ani tehdy však inovace nepřinesla trvalou výhodu, protože spojenci protitaktiku rychle převzali a zdokonalili.

Strategickou rovnováhu v první světové válce nakonec nezměnila taktická novinka ani zbraňový vynález, nýbrž masivní příchod americké armády do Evropy, který přesvědčil Německo, že čas hraje proti němu. Před takovou vyhlídkou však Ukrajina v současnosti nestojí. Navzdory debatám o technologické revoluci tak konflikt zůstává především čistým soubojem lidské vytrvalosti.