Snaha amerického prezidenta Donalda Trumpa o anexi Grónska, doprovázená výhrůžkami drakonickými cly pro každého, kdo se mu postaví do cesty, donutila evropské lídry k hledání způsobů, jak ochránit svou suverenitu i společný trh. Možnosti, které mají na stole, sahají od opatrné diplomacie až po nasazení „obchodní bazuky“, která by mohla definitivně změnit podobu transatlantických vztahů.
Hlavní zbraní v unijním arzenálu je takzvaný nástroj proti nátlaku (Anti-Coercion Instrument), kterému se v bruselských kuloárech přezdívá „obchodní bazuka“. Tento mechanismus, přijatý v roce 2023 původně s ohledem na Čínu, umožňuje Evropské komisi zavést rychlá a tvrdá odvetná opatření, pokud se třetí země pokusí ekonomicky vydírat EU nebo některý z jejích členských států. Aktivace tohoto nástroje by mohla znamenat omezení přístupu USA na evropské trhy nebo zavedení přísných kontrol na vývoz strategických technologií.
Použití této „bazuky“ je však vnímáno jako krajní řešení. Celý proces je administrativně náročný a jeho implementace by mohla trvat několik měsíců. Navíc by se jednalo o historický okamžik – nástroj nebyl nikdy předtím použit proti spojenci v rámci NATO. Francouzský prezident Emmanuel Macron však v Davosu jasně naznačil, že pokud Trump k 1. únoru skutečně zavede desetiprocentní cla na evropské zboží, nebude mít Paříž jinou možnost než aktivaci tohoto mechanismu podpořit.
Další bezprostřední hrozbou pro Washington je osud obchodní dohody mezi USA a EU, která byla dojednána teprve loni v létě. Vlivné politické frakce v Evropském parlamentu již daly najevo, že za současných podmínek dohodu neschválí. Společně s tím Brusel zvažuje zavedení dříve odložených odvetných cel na americké zboží v celkové hodnotě 93 miliard eur, která by zasáhla široké spektrum produktů od zemědělské výroby až po letecký průmysl.
Zatímco Brusel chystá ekonomické zbraně, zákulisní diplomacie jede na plné obrátky. Dokumenty, které prezident Trump nedávno nechal uniknout na veřejnost, ukazují, že se evropští představitelé snaží vsadit na osobní kontakt a lichotky. Například generální tajemník NATO Mark Rutte začal svou zprávu Trumpovi uznáním jeho úspěchů v Sýrii, než přešel k citlivému tématu Grónska. Tato strategie má za cíl udržet komunikační kanály otevřené a zabránit nekontrolované eskalaci.
Určitý úspěch této „měkké“ diplomacie se již dostavil. Podle britských vládních zdrojů Trump během telefonátu s premiérem Keirem Starmerem připustil, že mohl dostat „špatné informace“ ohledně rozsahu nasazení evropských vojáků v Grónsku v rámci operace Arctic Endurance. Přestože prezident od svých teritoriálních ambicí neustoupil, uznání chyby v informacích dává diplomatům naději na možný prostor k vyjednávání v Davosu.
Bývalý šéf NATO Anders Fogh Rasmussen však varuje, že čas na lichotky vypršel. Podle něj je současný přístup americké administrativy blízký „gangsterskému jazyku“, který jen rozbíjí jednotu Západu a hraje do karet Kremlu. Rasmussen v Davosu prohlásil, že Vladimir Putin doufá, že se Grónsko stane „ledovcem, který potopí NATO“. Pokud by USA skutečně přistoupily k vojenské akci v Arktidě, znamenalo by to podle něj okamžitý konec aliance v její dosavadní podobě.
Odborníci na mezinárodní vztahy, jako je Leslie Vinjamuriová z Chicago Council on Global Affairs, upozorňují, že Evropa musí hrát dlouhou hru. Doporučuje evropským lídrům, aby se nesoustředili pouze na osobu Donalda Trumpa, ale aby posilovali vazby s dalšími vlivnými politiky a institucemi v USA. Cílem by mělo být „přečkat“ současné funkční období a zachovat partnerství pro budoucí generace, i když je v tuto chvíli plná nezávislost Evropy na americké obraně nereálná.
Situaci v Grónsku bedlivě sleduje i zbytek světa. Zatímco Trump argumentuje národní bezpečností a ochranou před Čínou a Ruskem, dánská i grónská vláda striktně odmítají jakýkoliv prodej území. Pro Evropu je tento spor testem odolnosti – musí ukázat, že dokáže hájit právo na sebeurčení svých obyvatel i proti svému nejsilnějšímu spojenci, aniž by přitom vyvolala globální ekonomický kolaps.
Íránci znovu riskují život, aby odmítli režim, který jim bere důstojnost i budoucnost. Nejde už jen o ceny a elektřinu, ale o samotné právo žít bez strachu. Íránský teokratický stát reálně nemá co nabídnout kromě nepřátelství a násilí. Vytrvalost zdejší společnosti je ve skutečnosti tou největší hrozbou pro jeho přežití.
V Davosu ve středu naplno propukl diplomatický střet mezi Washingtonem a Kodaní. Americký ministr financí Scott Bessent v sérii nevybíravých výroků označil Dánsko i jeho investice do amerických státních dluhopisů za „irelevantní“. Stalo se tak v reakci na krok dánského penzijního fondu AkademikerPension, který se rozhodl zbavit svých amerických cenných papírů v hodnotě 100 milionů dolarů kvůli neudržitelnosti tamních veřejných financí.
Snaha amerického prezidenta Donalda Trumpa o anexi Grónska, doprovázená výhrůžkami drakonickými cly pro každého, kdo se mu postaví do cesty, donutila evropské lídry k hledání způsobů, jak ochránit svou suverenitu i společný trh. Možnosti, které mají na stole, sahají od opatrné diplomacie až po nasazení „obchodní bazuky“, která by mohla definitivně změnit podobu transatlantických vztahů.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se letos nečekaně rozhodl vynechat Světové ekonomické fórum v Davosu, přestože se ještě nedávno zdálo, že právě zde by mohlo dojít k historickému průlomu v jednáních o míru. Zelenskyj v novoročním projevu i po summitu „koalice ochotných“ v Paříži hovořil o tom, že dohoda o příměří s Ruskem je hotová z 90 %. Očekávalo se, že v Davosu dojde k finalizaci bezpečnostních záruk a představení ambiciózního „plánu prosperity“ pro poválečnou obnovu země.
Svět se ocitl v situaci, kterou mnozí analytici označují za začátek konce mezinárodního řádu nastoleného po druhé světové válce. Geopolitické napětí se nečekaně přesunulo do arktických oblastí, kde spor o Grónsko vyvolal hluboké trhliny v Severoatlantické alianci. Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa poprvé otevřeně podmínily kolektivní obranu svých spojenců jejich ochotou podpořit americkou anexi tohoto dánského autonomního území.
Francouzský prezident Emmanuel Macron otevřeně vyzval k odvetným opatřením proti americkým clům. Reagoval tak na stupňující se nátlak Donalda Trumpa, který se snaží získat Grónsko a hrozí sankcemi každému, kdo se mu postaví do cesty. Macron ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru zdůraznil, že dává přednost respektu před šikanou a právnímu státu před brutalitou.
Donald Trump oslavil první výročí svého návratu do Bílého domu projevem, který byl podle očekávání plný optimismu, ale také řady nepravdivých tvrzení. Během tiskové konference a následných dotazů se prezident snažil vykreslit uplynulý rok 2025 jako období bezprecedentního rozkvětu. Při bližším pohledu na fakta se však ukazuje, že Trumpova rétorika se často rozchází s realitou v ekonomických datech i mezinárodních záležitostech.
Donald Trump při svém druhém funkčním období otřásá světovým řádem mnohem silněji než jakýkoli jeho předchůdce od konce druhé světové války. Hned první den svého staronového mandátu dal světu jasně najevo, že mu nic nebude stát v cestě. Ve svém inauguračním projevu tehdy zmínil doktrínu z 19. století o předurčeném osudu, čímž naznačil ambice k územní expanzi. Nejprve se zaměřil na Panamský průplav a nyní svou neochvějnou pozornost obrací ke Grónsku.
Česko by po více než 16 letech měl opět navštívit papež. Lev XIV. přijal pozvání prezidenta Petra Pavla, který v pondělí zavítal s manželkou do Vatikánu. Naposledy se do Česka vydal Benedikt XVI.
Karlos Vémola se v pondělí na kauci dostal z vazby na svobodu. Ještě večer se sám poprvé ozval fanouškům. K ostře sledované kauze toho zatím moc neřekl. Především poděkoval lidem za podporu a zmínil, že teď chce čas věnovat rodině a svému zdraví.
Donald Trump se znovu pustil do ostré kritiky Severoatlantické aliance a na své platformě Truth Social prohlásil, že bez jeho přičinění by NATO už dávno neexistovalo. Podle amerického prezidenta by aliance skončila na „smetišti dějin“, kdyby nepřišel on se svým tlakem na spojence. Dodal, že nikdo – „žádný jednotlivec ani prezident“ – nikdy neudělal pro vojenskou alianci víc než on sám.
Americká politická scéna se nachází v bodě, kdy už nejde jen o osobu prezidenta, ale o hlubokou proměnu celého systému. Analýza Johna F. Harrise pro Politico naznačuje, že i kdyby Trump v roce 2029 úřad opustil a nepokusil se obejít ústavu, jeho vliv bude formovat americkou politiku minimálně další dekádu. Trumpismus se stal novou normou, se kterou se budou muset vyrovnat i jeho největší odpůrci.