Druhá válka na Blízkém východě: Proč Pákistán zaútočil na Afghánistán?

Pákistánská strategie v Afghánistánu prochází v březnu 2026 zásadním bodem zlomu, který je důsledkem desetiletí neúspěšného zasahování a podpory spřízněných ozbrojených skupin. Vztahy mezi Islámábádem a Kábulem se zhroutily do stavu, který Pákistán oficiálně označil za otevřenou válku. Tento dramatický posun je v ostrém kontrastu s rokem 2021, kdy pákistánské špičky vítaly návrat Tálibánu k moci jako geopolitické vítězství a konec západního vlivu v regionu.

Tehdejší optimismus pákistánské rozvědky ISI, že získala v Afghánistánu rozhodující vliv, se však rychle rozplynul v důsledku neschopnosti nebo neochoty Tálibánu zakročit proti teroristické skupině TTP, která útočí na pákistánské cíle. Původní vítání Tálibánu jako síly, která „přetrhala okovy otroctví“, se ukázalo jako předčasné. Ideologická spřízněnost v otázkách odmítání západních hodnot totiž nepřekonala praktické bezpečnostní hrozby, které TTP pro pákistánskou suverenitu představuje.

Napětí mezi oběma stranami postupně gradovalo od neúspěšných mediací k přímým vojenským konfrontacím, přičemž zlomovým okamžikem byl říjen 2025, kdy Pákistán provedl nálet přímo v Kábulu. Skutečnost, že v té době pobýval afghánský ministr zahraničí na návštěvě Indie, jen potvrdila pákistánské obavy z rostoucího vlivu jejich hlavního strategického rivala v Afghánistánu. Útok na hlavní město sousedního státu jasně signalizoval, že trpělivost Islámábádu definitivně vyčerpala.

Historická paranoia Islámábádu z indického vlivu a etnického nacionalismu Paštunů a Balúčů tak opět formuje jeho zahraniční politiku, která se po desetiletí snažila vytvořit v Kábulu podřízenou vládu pro zajištění takzvané strategické hloubky. Aktuální vojenské operace, které zasahují i sídlo nejvyššího vůdce Tálibánu v Kandaháru, naznačují, že Pákistán již nepovažuje hnutí za nespolehlivého partnera, ale za přímou strategickou hrozbu. Situace se vyostřila i kvůli podezření, že Tálibán toleruje útoky Balúčské osvobozenecké armády.

Otázkou zůstává, jaký je konečný cíl pákistánského tlaku a zda je Islámábád schopen nabídnout funkční politickou alternativu k vládě Tálibánu. V oficiální rétorice pákistánského ministerstva zahraničí se začínají objevovat výzvy k ustavení skutečně reprezentativní a inkluzivní vlády, což může signalizovat ochotu k dialogu s demokratickou opozicí. Tato změna tónu naznačuje, že pákistánské elity možná poprvé v historii uvažují o Afghánistánu jako o státu, který nepotřebuje loutkové vládce, ale legitimní vedení.

Úspěch takové změny by však vyžadoval, aby pákistánský bezpečnostní aparát definitivně opustil politiku využívání ozbrojených zástupců, která dosud destabilizovala obě země. Desetiletí pákistánského vměšování do afghánských záležitostí nepřinesla Islámábádu očekávaný klid ani vliv, ale spíše bezpečnostní hrozby na vlastní hranici. Změna přístupu by znamenala přijmout fakt, že stabilní soused je cennější než ovládaný soused, i když to s sebou nese riziko oslabení přímého vlivu.

Stabilní Afghánistán by mohl sloužit jako klíčový obchodní most mezi jihem a středem Asie, k čemuž by byl nutný i širší regionální dialog zahrnující Saúdskou Arávii, Turecko nebo právě Indii. Pro Pákistán je nyní klíčové, zda dokáže přijmout suverénní Afghánistán a ukončit éru neustálého vměšování, která mu v dlouhodobém měřítku nepřinesla žádný prospěch. Ekonomická integrace a energetické koridory by mohly celému regionu přinést prosperitu, která je za současného válečného stavu nedosažitelná.

Pákistán stojí před osudovou volbou mezi pokračováním v marných snahách o ovládnutí Tálibánu nebo podporou hluboké politické transformace sousední země. Tato transformace by vyžadovala zapojení mezinárodního společenství a úsilí OSN o vybudování nového politického konsenzu.