Doručení zboží do deseti minut jako hazard se životem? V Indii začala masivní stávka

Indický trh s rychlým doručováním ovládají giganti jako Swiggy a Zomato, jejichž hodnota se pohybuje v miliardách dolarů. Právě rychlost se stala jejich hlavní zbraní v boji o zákazníka z rostoucí střední třídy. Kurýři jsou však klasifikováni jako samostatní partneři, nikoli zaměstnanci, což firmy zbavuje povinnosti platit jim nemocenskou, pojištění nebo příspěvky na důchod.

Pracovní realita doručovatelů je přitom drsná. Jednačtyřicetiletý kurýr z Hajdarábádu popsal, že za jednu objednávku dostává v základu méně než deset centů. Z měsíčního výdělku kolem pěti tisíc korun musí zaplatit nájem, palivo i školné pro svých pět dětí. Po odečtení nákladů na údržbu motorky a jídlo mu zbývá jen minimum prostředků na přežití.

Tlak na rychlost nutí jezdce k nebezpečnému chování v dopravě. Aby stihli doručit nákup do deseti minut, běžně projíždějí křižovatky na červenou a riskují nehody. Pokud je zastaví policie, musí pokuty platit z vlastní kapsy. Automatizované systémy aplikací navíc kurýry neúprosně penalizují za každé zpoždění snížením ratingu, což jim omezuje přístup k dalším zakázkám.

Zakladatel společnosti Zomato Deepender Goyal stávku bagatelizoval a na sociálních sítích uvedl, že systém doručoval v rekordním tempu. Podle něj je model férový, protože stále přitahuje nové pracovníky. Odbory však oponují, že lidé pro aplikace nepracují z dobré vůle, ale proto, že v zemi s obrovským přebytkem pracovní síly prostě nemají jinou možnost obživy.

Analytici upozorňují, že indická gig ekonomika pouze formalizuje nejistotu neformální práce. Kurýři sice pracují pod hlavičkou velkých korporací, ale nesou veškerá rizika podnikání. Mnoho z nich tráví v sedle motorky až 16 hodin denně, aby splnili denní limity objednávek a vydělali si alespoň na základní potřeby své rodiny.

Indická vláda sice v roce 2020 představila reformu slibující sociální jistoty pro pracovníky digitálních platforem, její zavádění do praxe je však velmi pomalé. Některé státy, jako Rádžasthán nebo Karnátaka, již přijaly vlastní zákony na ochranu kurýrů, ale celostátní standardy, které by zajistily transparentnost a bezpečí, stále chybí.

Protestující kurýři v Dillí i Bombaji vzkazují, že už nechtějí pracovat v neustálém strachu ze zablokování účtu nebo dopravní nehody. Jejich boj za „férový plat a důstojnost“ se stal symbolem napětí mezi moderním komfortem digitální éry a vykořisťováním těch, kteří tento komfort fyzicky zajišťují. Rok 2026 tak pro Indii začíná hlasitým voláním po lidštějším přístupu k technologiím.