Válka v Íránu už se nevyplatí nikomu. Globální ztráty přesahují jakékoli zisky

Hlavním cílem americké strategie bylo zabránit sklouznutí do širší války, která by ohrozila stabilitu mezinárodního pořádku a globální energetické trhy. Washington se po zahájení útoku z 28. února snažil tlumit eskalaci s Teheránem, avšak tato kampaň nebyla levná, když Spojené státy jen během prvních sto hodin utratily 3,7 miliardy dolarů. Pentagon koncem dubna odhadoval dvouměsíční náklady na 25 miliard dolarů, přičemž nezávislé odhady hovoří až o padesáti miliardách dolarů, což ukazuje limity americké schopnosti vynutit si rozhodné strategické řešení.

Izrael dosáhl pozoruhodných taktických vojenských úspěchů a získal výraznou převahu nad íránskými zástupnými skupinami, zejména nad Hizballáhem, který utrpěl masivní ztráty včetně smrti svého dlouholetého vůdce Hasana Nasralláha. Izraelská armáda však postrádá pozemní síly potřebné k uštědření definitivní porážky samotnému Íránu, což zemi staví před perspektivu dlouhé opotřebovávací války. Vojenská síla tak nedokázala vyřešit geopolitickou patovou situaci, která v regionu přetrvává již od roku 1979.

Írán se soustředil na strategii přežití a udržení minimální struktury svého regionálního vlivu, čímž upřel svým protivníkům rozhodné vítězství, které hledali. Tato odolnost sice režimu umožnila přežít, ale systematické selhání jeho doktríny předsunuté obrany znamená, že se Teherán ocitl v podmínkách neustálého konfliktu na vlastním území. Islámská republika sice pravděpodobně přežije, avšak její cena je obrovská a proměnila zemi z ambiciózního regionálního hráče v aktéra, který pouze pod permanentním tlakem spravuje svou vlastní existenci.

Evropa se v konfliktu projevila jako ekonomicky významný, ale strategicky zcela marginální aktér. Její závislost na blízkovýchodních energiích a námořních koridorech se nepřetavila do účinného vojenského či politického angažmá, což Brusel omezilo na opatrnou diplomacii. Evropské domácnosti přitom musely čelit přímým ekonomickým dopadům války v podobě zvýšených účtů za energie a vytápění, doprovázených otřesy na finančních trzích a poklesem akcií.

Čína se stala pravděpodobně nejvýznamnějším beneficiářem konfliktu, přestože sama absorbovala reálné ekonomické náklady spojené s narušením Hormuzského průlivu. Na ropné šoky byla díky svým strategickým rezervám, diverzifikovaným dodavatelům a obnovitelným zdrojům připravena nejlépe z asijských zemí. Konflikt navíc spotřeboval obrovské množství americké munice, což Pekingu uvolnilo ruce k operacím v Indo-Pacifiku a posílilo posun globálního těžiště směrem na východ.

Státy Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC), zejména Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, prokázaly odolnost a díky rozvoji alternativních ropovodů mimo Hormuzský průliv snížily svou zranitelnost. Přestože čelily íránským útokům na svá hlavní města, dokázaly se vyhnout zatažení do plnohodnotné války a udržely si relativní ekonomickou stabilitu. Válka jim však ukázala limity spoléhání se na externí bezpečnostní deštníky a potvrdila nutnost budování vlastních obranných kapacit.

Z konfliktu nakonec nevzejde nový řád, nýbrž vyčerpání toho starého, který drží pohromadě jen díky společné neschopnosti jakéhokoli aktéra nést náklady na jeho úplný kolaps. Každá ze stran odešla z bojů s částečnými zisky, které však nestačí na vítězství, a s odloženými ztrátami, které sice neznamenají porážku, ale přinášejí éru křehké rovnováhy. Zásadní otázkou pro všechny zúčastněné tak již není to, jak velkou strategickou výhodu mohou získat, ale jak velkou ekonomickou bolest dokážou snést.