Donald Trump je přesvědčen, že má řešení na všechno. Realita ho však opakovaně usvědčuje z opaku. Navzdory silným prohlášením a sebestředné rétorice zatím nepředstavil žádné funkční řešení klíčových mezinárodních krizí. Válka na Ukrajině není výjimkou.
Ještě před svým nástupem do Bílého domu Trump tvrdil, že válku, kterou Rusko ve své plné síle rozpoutalo v únoru 2022, ukončí „do 24 hodin“. Tento časový rámec opakoval s takovou jistotou, až si jej mnozí zapsali jako konkrétní slib. Později však přišel ústup – údajně šlo o „sarkasmus“. Faktem zůstává, že válka pokračuje, Ukrajinci dál umírají a žádné realistické řešení z Trumpovy strany zatím neexistuje.
Nejde jen o nerealistická očekávání. Trump systematicky podceňuje složitost geopolitické rovnice, v níž Ukrajina, NATO a Rusko představují dynamické a protichůdné síly. Redukovat válku na „dohodu mezi chlapy“ je nejen diplomaticky naivní, ale potenciálně i nebezpečné. A pokud se Trump skutečně domnívá, že autoritářský přístup a transakční politika mohou vést k míru, pak zřejmě míří spíš k příměří diktovanému Kremlem než ke spravedlivému řešení.
Ale u Ukrajiny to nekončí. Od chvíle, kdy Donald Trump (téměř) položil ruku na bibli a přednesl inaugurační slib, se globální rovnováha systematicky rozkládá. Příměří mezi Izraelem a Hamásem, vyjednané s krajním úsilím, se zhroutilo a izraelská armáda obnovila ofenzivu v Gaze, kde opět umírají civilisté. Současně se Spojené státy angažují v jemenském konfliktu, zatímco napětí s Íránem graduje a Teherán má své rakety v pohotovosti, zatímco Washington zvyšuje tlak.
Tohle je svět podle Donalda Trumpa. Svět rozdělený na vítěze a poražené, poháněný hněvem, instinkty a konfrontací. Přesně takový obraz kreslil během své kampaně – a přesně takový začíná znovu formovat. Namísto hledání konsenzu nabízí polarizaci. Namísto diplomacie silová gesta. A místo předvídatelnosti přichází chaos.
Že tento přístup rezonuje u části amerických voličů, není náhoda. Trump umí využít frustraci, kterou sám pomáhá přiživovat. Ale z krátkodobého politického zisku se stává dlouhodobá geopolitická ztráta – nejen pro USA, ale pro celý svět. A právě v tom spočívá jádro problému: Trumpova „strategie“ je efektivní v kampani, ale destruktivní v praxi.
Snad nejznepokojivější aspekt celé situace spočívá v tom, že Donald Trump zůstává v podstatě nezastavitelný. Přestože slibuje věci na hranici nemožného a často za nimi nestojí žádný konkrétní plán, jeho slova rezonují nejen mezi stoupenci, ale i mezi částí jeho odpůrců, kteří v chaosu současného světa zoufale hledají jakýkoli pevný bod.
Trumpova rétorika a postoj mezitím nachází příznivce mezi autokratickými lídry po celém světě. Jeho odmítání transatlantické spolupráce, pohrdání multilaterálními institucemi a snaha oslabit západní jednotu se dokonale hodí do strategií Moskvy, Pekingu i Teheránu. Pro ně představuje Trumpův návrat k moci nejen příležitost, ale přímo urychlovač jejich vlastních ambicí.
Výrok ruského prezidenta Vladimira Putina, že případná anexe Grónska by byla „čistě americkou záležitostí“, by v jiném politickém klimatu působil jako absurdní provokace. Dnes však zaznívá jako promyšlený signál. V době, kdy Spojené státy zpochybňují své vlastní alianční závazky a oslabují mezinárodní spolupráci, je tento výrok více než jen rétorický výstřel – je to test. Test pevnosti Západu, test ochoty čelit expanzi autoritářských ambicí.
Putin, stejně jako další autokraté, dobře ví, že Trumpova Amerika se odklání od role globálního lídra a bezpečnostního kotvy. Místo kolektivního postoje nabízí bilateralismus bez pravidel, kde jsou síla, výměnný obchod a osobní sympatie důležitější než principy nebo spojenecké závazky. A právě to je svět, ve kterém se autokratům hraje lépe.
Trumpova rétorika, vědomě či nevědomě, přispěla k posunu v globálním vnímání války na Ukrajině. V zamlžené směsi výroků o „míru během 24 hodin“ a relativizace viny jako „spor, který musí Ukrajina sama vyřešit“ se ztrácí základní fakta. Tím nejzásadnějším zůstává, že to byla Ruská federace, kdo 24. února 2022 překročil hranice suverénní země, a že to byly ruské tanky, které zahájily plnohodnotnou vojenskou invazi.
Trump však do veřejné debaty vnáší optiku, která otupuje ostří této reality. Svou rétorikou odvádí pozornost od skutečného agresora a nahrává narativu, který Moskva šíří od prvního dne konfliktu: že vina je rozdělená, že válka je výsledkem „selhání obou stran“. Ve skutečnosti existuje jen jeden člověk, který může tuto válku ukončit – a tím je Vladimir Putin. Každý jiný „mírový plán“, který tento základní fakt ignoruje, je jen další formou kapitulace.
Válka na Ukrajině by mohla skončit jedním jediným rozkazem. Jeden podpis, jediné slovo od Vladimira Putina – a boje by utichly. Jenže logika Kremlu funguje jinak. Rusko do války investovalo nejen techniku a finance, ale především lidské životy. Statisíce mužů poslalo na frontu, a návrat těch, kteří přežijí, traumatizovaní, zradikalizovaní a vykořenění, představuje pro režim bezpečnostní i sociální riziko. Pro ruskou vládu tak může být výhodnější, když se nevrátí vůbec.
Navzdory tomu, jak Trump prezentuje situaci jako „příležitost k míru“, ruské kroky vyprávějí jiný příběh. Kreml nejeví žádné známky ochoty ke kompromisu a čísla to jen potvrzují. Podle dostupných informací plánuje Rusko v následujících čtyřech měsících navýšit počet vojáků o dalších 160 tisíc. V zemi, která údajně usiluje o ukončení konfliktu, působí takové rozhodnutí spíš jako příprava na další fázi války než jako snaha o vyjednávání.
Americký prezident Donald Trump otevřeně vyzval klíčové světové mocnosti, včetně Velké Británie, Číny, Francie a Japonska, aby se aktivně zapojily do ochrany ropných tankerů v Hormuzském průlivu. Tento krok přichází ve chvíli, kdy se ukazuje, že Bílý dům podcenil íránskou strategii asymetrického válčení. Washington zřejmě nepočítal s tím, že Teherán odpoví na vojenský tlak cílenými útoky na obchodní lodě a spojenecké základny v Perském zálivu, čímž způsobí Západu citelné hospodářské ztráty.
Napětí na Blízkém východě opět eskalovalo poté, co vysoký íránský bezpečnostní zdroj potvrdil, že se konfrontace se Spojenými státy a Izraelem rozšířila do podoby regionální války. Teherán varoval před rozsáhlou odvetou, která by mohla ochromit kritickou infrastrukturu v celém regionu. Tato slova padla v reakci na nedávné útoky na íránská energetická zařízení, která podle zdroje zahájila novou, nebezpečnou fázi konfliktu.
Námořní sledovací data potvrzují, že ke břehům Kuby, která se zmítá v hluboké energetické krizi a čelí drsné ekonomické blokádě ze strany USA, míří statisíce barelů ruské ropy. Tento krok přichází v době, kdy americký prezident Donald Trump stupňuje tlak na komunistický ostrov a otevřeně hovoří o možnosti jeho úplného ovládnutí.
Generální tajemník NATO Mark Rutte vyjádřil ve čtvrtek v Bruselu přesvědčení, že se spojencům podaří najít cestu k obnovení provozu v Hormuzském průlivu. Tato klíčová námořní cesta zůstává zablokovaná poté, co na Írán zaútočily síly Spojených států a Izraele. Rutte zdůraznil, že uvnitř Aliance probíhají intenzivní diskuse o tom, jak k tomuto obrovskému bezpečnostnímu problému přistoupit.
V České republice se schyluje k ostrému politickému střetu kvůli připravovanému zákonu, který má zpřísnit dohled nad financováním neziskových organizací (NGO). Opozice, akademici i samotné neziskovky varují, že vláda premiéra Andreje Babiše připravuje legislativu po vzoru Ruska či Gruzie, která by mohla sloužit k umlčení kritických hlasů a stigmatizaci občanské společnosti.
Největší světová síť klimatických organizací Climate Action Network (CAN), která zastřešuje více než 1 900 občanských spolků ve 130 zemích, vydala ve čtvrtek ostré prohlášení, v němž odsuzuje společný americko-izraelský útok na Írán.
Pentagon požádal Bílý dům o schválení gigantického rozpočtového balíčku ve výši přesahující 200 miliard dolarů na financování probíhající války v Íránu. Tato astronomická částka má pokrýt náklady na operace, které za pouhé tři týdny vyčerpaly značnou část amerických zásob moderních zbraní. Podle informací z vládních kruhů se však očekává, že tento požadavek narazí v Kongresu na tvrdý odpor.
Navzdory drtivým ztrátám a bezprostřední hrozbě kolapsu režimu dává Írán jasně najevo, že nehodlá kapitulovat. Teherán se sice nachází v nejzranitelnější pozici své historie, přesto sází na strategii prodlužování konfliktu se Spojenými státy a Izraelem. Jeho cílem není klasické vojenské vítězství, ale snaha učinit pokračování války pro všechny ostatní natolik nákladným, že si nakonec vynutí nové uspořádání regionu ve svůj prospěch.
Maďarská vláda vyslala směrem k Bruselu jasný vzkaz: pokud bude Evropská unie vymáhat zpět kontroverzně vyplacené miliardy eur, musí stejný metr uplatnit i na Polsko. Maďarský ministr pro evropské záležitosti János Bóka v rozhovoru pro Politico uvedl, že případné navrácení 10 miliard eur ze strany Budapešti by mělo automaticky vést k vymáhání až 137 miliard eur od Varšavy.
Současný válečný konflikt v Íránu vystavuje generálního tajemníka NATO Marka Rutteho dosud nejtěžší zkoušce v jeho vztahu s Donaldem Trumpem. Americký prezident totiž v úterý ostře zkritizoval spojence v Alianci a označil je za „velmi hloupé“, protože odmítli jeho požadavky na vojenskou podporu při zajišťování strategického Hormuzského průlivu. Trump dokonce varoval, že by USA měly kvůli tomuto postoji zvážit svou další roli v celém paktu.
Evropské trhy se zemním plynem zažily v posledních hodinách drastický otřes, když jeho cena vyskočila o celých 35 %. Tento prudký nárůst je přímým důsledkem zintenzivnění útoků na energetickou infrastrukturu v Perském zálivu. Od 28. února, kdy začal válečný konflikt mezi USA, Izraelem a Íránem, se ceny plynu v Evropě podle agentury Reuters zvedly již o více než 60 %.
Americký prezident Donald Trump varoval Írán, že příští útok na jeho ropná pole už mohou provést jeho krajané. Reagoval tak na íránskou odvetu, která po izraelském úderu směřovala proti zařízením na zpracování zemního plynu v Kataru.