Trump hlásá o míru a Rusko mobilizuje 160 tisíc mužů. Zastavit válku nemohu USA, ale Putin

Ještě před svým nástupem do Bílého domu Trump tvrdil, že válku, kterou Rusko ve své plné síle rozpoutalo v únoru 2022, ukončí „do 24 hodin“. Tento časový rámec opakoval s takovou jistotou, až si jej mnozí zapsali jako konkrétní slib. Později však přišel ústup – údajně šlo o „sarkasmus“. Faktem zůstává, že válka pokračuje, Ukrajinci dál umírají a žádné realistické řešení z Trumpovy strany zatím neexistuje.

Nejde jen o nerealistická očekávání. Trump systematicky podceňuje složitost geopolitické rovnice, v níž Ukrajina, NATO a Rusko představují dynamické a protichůdné síly. Redukovat válku na „dohodu mezi chlapy“ je nejen diplomaticky naivní, ale potenciálně i nebezpečné. A pokud se Trump skutečně domnívá, že autoritářský přístup a transakční politika mohou vést k míru, pak zřejmě míří spíš k příměří diktovanému Kremlem než ke spravedlivému řešení.

Ale u Ukrajiny to nekončí. Od chvíle, kdy Donald Trump (téměř) položil ruku na bibli a přednesl inaugurační slib, se globální rovnováha systematicky rozkládá. Příměří mezi Izraelem a Hamásem, vyjednané s krajním úsilím, se zhroutilo a izraelská armáda obnovila ofenzivu v Gaze, kde opět umírají civilisté. Současně se Spojené státy angažují v jemenském konfliktu, zatímco napětí s Íránem graduje a Teherán má své rakety v pohotovosti, zatímco Washington zvyšuje tlak.

Tohle je svět podle Donalda Trumpa. Svět rozdělený na vítěze a poražené, poháněný hněvem, instinkty a konfrontací. Přesně takový obraz kreslil během své kampaně – a přesně takový začíná znovu formovat. Namísto hledání konsenzu nabízí polarizaci. Namísto diplomacie silová gesta. A místo předvídatelnosti přichází chaos.

Že tento přístup rezonuje u části amerických voličů, není náhoda. Trump umí využít frustraci, kterou sám pomáhá přiživovat. Ale z krátkodobého politického zisku se stává dlouhodobá geopolitická ztráta – nejen pro USA, ale pro celý svět. A právě v tom spočívá jádro problému: Trumpova „strategie“ je efektivní v kampani, ale destruktivní v praxi.

Snad nejznepokojivější aspekt celé situace spočívá v tom, že Donald Trump zůstává v podstatě nezastavitelný. Přestože slibuje věci na hranici nemožného a často za nimi nestojí žádný konkrétní plán, jeho slova rezonují nejen mezi stoupenci, ale i mezi částí jeho odpůrců, kteří v chaosu současného světa zoufale hledají jakýkoli pevný bod.

Trumpova rétorika a postoj mezitím nachází příznivce mezi autokratickými lídry po celém světě. Jeho odmítání transatlantické spolupráce, pohrdání multilaterálními institucemi a snaha oslabit západní jednotu se dokonale hodí do strategií Moskvy, Pekingu i Teheránu. Pro ně představuje Trumpův návrat k moci nejen příležitost, ale přímo urychlovač jejich vlastních ambicí.

Výrok ruského prezidenta Vladimira Putina, že případná anexe Grónska by byla „čistě americkou záležitostí“, by v jiném politickém klimatu působil jako absurdní provokace. Dnes však zaznívá jako promyšlený signál. V době, kdy Spojené státy zpochybňují své vlastní alianční závazky a oslabují mezinárodní spolupráci, je tento výrok více než jen rétorický výstřel – je to test. Test pevnosti Západu, test ochoty čelit expanzi autoritářských ambicí.

Putin, stejně jako další autokraté, dobře ví, že Trumpova Amerika se odklání od role globálního lídra a bezpečnostního kotvy. Místo kolektivního postoje nabízí bilateralismus bez pravidel, kde jsou síla, výměnný obchod a osobní sympatie důležitější než principy nebo spojenecké závazky. A právě to je svět, ve kterém se autokratům hraje lépe.

Trumpova rétorika, vědomě či nevědomě, přispěla k posunu v globálním vnímání války na Ukrajině. V zamlžené směsi výroků o „míru během 24 hodin“ a relativizace viny jako „spor, který musí Ukrajina sama vyřešit“ se ztrácí základní fakta. Tím nejzásadnějším zůstává, že to byla Ruská federace, kdo 24. února 2022 překročil hranice suverénní země, a že to byly ruské tanky, které zahájily plnohodnotnou vojenskou invazi.

Trump však do veřejné debaty vnáší optiku, která otupuje ostří této reality. Svou rétorikou odvádí pozornost od skutečného agresora a nahrává narativu, který Moskva šíří od prvního dne konfliktu: že vina je rozdělená, že válka je výsledkem „selhání obou stran“. Ve skutečnosti existuje jen jeden člověk, který může tuto válku ukončit – a tím je Vladimir Putin. Každý jiný „mírový plán“, který tento základní fakt ignoruje, je jen další formou kapitulace.

Válka na Ukrajině by mohla skončit jedním jediným rozkazem. Jeden podpis, jediné slovo od Vladimira Putina – a boje by utichly. Jenže logika Kremlu funguje jinak. Rusko do války investovalo nejen techniku a finance, ale především lidské životy. Statisíce mužů poslalo na frontu, a návrat těch, kteří přežijí, traumatizovaní, zradikalizovaní a vykořenění, představuje pro režim bezpečnostní i sociální riziko. Pro ruskou vládu tak může být výhodnější, když se nevrátí vůbec.

Navzdory tomu, jak Trump prezentuje situaci jako „příležitost k míru“, ruské kroky vyprávějí jiný příběh. Kreml nejeví žádné známky ochoty ke kompromisu a čísla to jen potvrzují. Podle dostupných informací plánuje Rusko v následujících čtyřech měsících navýšit počet vojáků o dalších 160 tisíc. V zemi, která údajně usiluje o ukončení konfliktu, působí takové rozhodnutí spíš jako příprava na další fázi války než jako snaha o vyjednávání.