V květnu 1990 Estonsko a Lotyšsko formálně obnovily svou předválečnou státnost a distancovaly se od sovětské okupace. Přijetím klíčových deklarací a ústavních změn tehdy jasně potvrdily svou kontinuitu a nárok na nezávislost. Lotyši si 35. výročí od tohoto momentu připomněli 4. května, Estonci tak učiní ve čtvrtek.
Posledních pětatřicet let přineslo východní Evropě příležitost, jakou jí předchozí století systematicky odpíralo. Ukázalo se, že tento region – po desetiletích okupační devastace a vnucené podřízenosti – má potenciál nejen k samostatné existenci, ale i k prosperitě. Klíčovým předpokladem je však jediná podmínka: že o jeho budoucnosti nerozhodují samopaly v zádech řízené z Moskvy. Pokud si dnes někdo ještě pokládá otázku, co vlastně znamená „ruský vliv“, stačí se ohlédnout. Odpovědí je kolaps politické suverenity, vynucené deportace, kulturní sterilita a bezpečnostní vakuum.
Pobaltí – Estonsko, Lotyšsko a Litva – si tímto vývojem prošly až příliš důkladně. V první polovině 20. století čelily nejprve nacistické okupaci, která zde zanechala tragické demografické a morální šrámy, aby je vzápětí vystřídal sovětský režim, který žádné slitování nenabízel. Šlo o režim, jenž odmítal připustit samotnou existenci těchto států jako svébytných entit. Národní elity byly decimovány, politická reprezentace odstraněna, jazyk a kultura marginalizovány. Co nebylo rusifikováno, mělo být umlčeno. A co umlčeno být nechtělo, bylo fyzicky zlikvidováno.
Není proto náhodou, že právě dnes, kdy opět čelíme agresivnímu Rusku, vycházejí nejsilnější varování právě z Pobaltí. Tyto státy dobře vědí, co obnáší „ruský svět“, a vědí, že před ním nelze ustupovat. Na první pohled je zřejmé, že samy by dlouhodobě vojensky vzdorovat nemohly. Jejich velikost, poloha i zdroje jim v tom objektivně brání. Pokud dnes stále existují jako svobodné a nezávislé země, není to díky jejich vojenské převaze, ale díky jasnému začlenění do struktur Západu – především NATO a EU. Bez této vazby by jejich osud pravděpodobně zrcadlil ten ukrajinský – v horším scénáři dokonce bez možnosti odporu.
O to důležitější ale je, že navzdory své velikosti a historickému traumatu tyto země nezaostávají. Naopak – staly se aktivními aktéry evropské bezpečnostní politiky. Estonsko, Lotyšsko a Litva dnes nejen deklarují nutnost obranyschopné Evropy, ale samy jí jdou příkladem. V kontextu NATO, kde i ekonomicky nejsilnější státy často selhávají v plnění vlastních závazků, představují pobaltské země výjimku. Investují do obrany – nejen symbolicky, ale reálně. Překračují stanovený dvouprocentní limit a ukazují, že bezpečnost není luxus, nýbrž podmínka přežití.
Pobaltská zkušenost proto není historickým reliktem, ale aktuálním mementem. V časech, kdy se v některých evropských metropolích opět rozmáhá iluze, že bezpečnost lze zajistit dialogem s agresorem, připomíná Pobaltí jednoduchou pravdu, že bezpečnost nelze vyjednat. Lze ji ale vybojovat – a musí být systematicky zajišťována. Pokud to Evropa nedokáže pochopit, bude se východní hranice NATO nadále přibližovat směrem na západ. A cena za tuto slepotu bude výrazně vyšší než dvě procenta HDP.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu oznámil, že izraelští vojáci zůstanou v Libanonu i přes vyhlášení dočasného příměří mezi oběma zeměmi. Ve svém videoposelství potvrdil dohodu o desetidenním klidu zbraní, který dříve avizoval americký prezident Donald Trump. Netanjahu zdůraznil, že vidí příležitost k uzavření historické mírové dohody, nicméně izraelské jednotky si udrží pozice v rozšířené bezpečnostní zóně v jižním Libanonu poblíž hranic se Sýrií.
Americký prezident Donald Trump se vyjádřil k aktuální situaci na Ukrajině poté, co Rusko provedlo rozsáhlé noční bombardování. Na dotaz reportéra RFE/RL Alexe Raufogla ohledně masivních úderů Trump uvedl, že se Ukrajina posouvá dál, a vyjádřil přání, aby se strany dokázaly dohodnout. Více než 700 bezpilotních letounů a raket zasáhlo v několika vlnách města po celé zemi. Podle místních úřadů šlo o nejsmrtelnější útok za poslední měsíce, který si vyžádal nejméně 18 obětí.
Administrativa prezidenta Donalda Trumpa očekává, že se íránská fotbalová reprezentace zúčastní nadcházejícího mistrovství světa a přicestuje přímo do Spojených států. Tento posun v postoji Bílého domu přichází po týdnech nejistoty a spekulací o tom, zda se Írán turnaje, který spolu s USA hostí Mexiko a Kanada, vůbec zúčastní. Informaci potvrdil Andrew Giuliani, výkonný ředitel pracovní skupiny Bílého domu pro mistrovství světa ve fotbale.
Energetický šok vyvolaný krizí na Blízkém východě a rostoucí ceny komodit začínají dopadat na největší výrobní ekonomiku světa. Čínská obchodní data z Pekingu i informace přímo od tamních výrobců naznačují, že náklady na produkci se neustále zvyšují. Před vypuknutím otevřeného konfliktu mezi USA, Izraelem a Íránem si přitom čínský exportní sektor vedl velmi silně a dokázal se vyrovnat i se zvýšenými cly, která zavedl Donald Trump. Čína se tehdy úspěšně zaměřila na nové trhy a v loňském roce dosáhla rekordního obchodního přebytku.
Australský premiér Anthony Albanese byl nucen reagovat na další kritiku ze strany amerického prezidenta Donalda Trumpa. Jádrem sporu je údajná nedostatečná vojenská podpora Austrálie při snahách o znovuotevření Hormuzského průlivu. Trump, který je v současnosti nejvýznamnějším spojencem Austrálie, vyjádřil svou nespokojenost přímo ve Washingtonu v souvislosti s oznámením desetidenního příměří mezi Izraelem a Libanonem.
Administrativa prezidenta Trumpa sice tvrdí, že její blokáda Hormuzského průlivu nese ovoce, když se devět lodí včetně čínského tankeru Rich Starry podřídilo rozkazům a obrátilo se, realita na místě však naznačuje jiný příběh. Zatímco se USA soustředí na okamžitý vojenský tlak, Írán si v tichosti buduje pozici, která mu zajistí kontrolu nad touto strategickou tepnou dlouho po skončení současného konfliktu.
Šestnáctiletá éra Viktora Orbána byla pro řadu britských pravicových politiků a akademiků nebývale štědrá. Maďarský režim, který se sám označoval za „neliberální demokracii“, systematicky budoval síť vlivných osobností v zahraničí, které za finanční podporu šířily jeho vidění světa. Drtivá porážka strany Fidesz v nedávných volbách však nyní hrozí, že tento tok peněz z Budapešti do rukou evropských populistů definitivně vyschne.
Prahu dnes nečekaně navštívil generální tajemník NATO Mark Rutte. Aliance jeho cestu oznámila na poslední chvíli, pouhý den předem, což podtrhuje naléhavost témat, která byla na programu. Jediným bodem krátké návštěvy bylo podvečerní jednání s premiérem Andrejem Babišem na Úřadu vlády, kde oba politici diskutovali především o budoucím směřování české obranyschopnosti a závazcích vůči Alianci.
Americký prezident Donald Trump oznámil uzavření desetidenního příměří mezi Izraelem a Libanonem, které vstoupilo v platnost v 17 hodin východoamerického času. Tento krok je vnímán jako zásadní diplomatický průlom, který má poskytnout potřebný prostor pro širší vyjednávání o míru v celém regionu. Klid zbraní má zastavit útoky na hnutí Hizballáh podporované Íránem, které si v Libanonu vyžádaly již přes dva tisíce obětí.
Donald Trump rozpoutal na své platformě Truth Social bezprecedentní slovní válku, která hluboce štěpí jeho vlastní politický tábor. Prezident se v sérii ostrých příspěvků nevybíravě pustil do dříve loajálních konzervativních ikon, jako jsou Tucker Carlson, Megyn Kelly, Candace Owens a Alex Jones. Důvodem je jejich narůstající kritika vojenské intervence v Íránu, kterou Trump zahájil navzdory svým předvolebním slibům o ukončení „nekonečných válek“.
Navzdory bouřlivé rétorice Donalda Trumpa a historicky nejhlubší politické krizi uvnitř Severoatlantické aliance zůstává NATO funkčním a v jádru pevným svazkem. Současné napětí, které vyvolalo americké vojenské tažení v Íránu a následné zablokování strategického Hormuzského průlivu, sice vážně otřásá vzájemnou důvěrou, ovšem k reálnému rozpadu spojenectví má Aliance podle odborníků stále daleko.
Vztah mezi italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou a americkým prezidentem Donaldem Trumpem, který se ještě nedávno zdál být pevným spojenectvím založeným na společné nacionalistické rétorice, prochází hlubokou krizí. Ještě před půl rokem v Šarm aš-Šajchu přijímala Meloniová Trumpovy poklony a usilovně pracovala na tom, aby se stala jeho hlavním evropským spojencem. Byla dokonce jedinou evropskou lídryní, která se zúčastnila jeho inaugurace, a neváhala jej navštívit v jeho soukromém sídle Mar-a-Lago na Floridě.