V květnu 1990 Estonsko a Lotyšsko formálně obnovily svou předválečnou státnost a distancovaly se od sovětské okupace. Přijetím klíčových deklarací a ústavních změn tehdy jasně potvrdily svou kontinuitu a nárok na nezávislost. Lotyši si 35. výročí od tohoto momentu připomněli 4. května, Estonci tak učiní ve čtvrtek.
Posledních pětatřicet let přineslo východní Evropě příležitost, jakou jí předchozí století systematicky odpíralo. Ukázalo se, že tento region – po desetiletích okupační devastace a vnucené podřízenosti – má potenciál nejen k samostatné existenci, ale i k prosperitě. Klíčovým předpokladem je však jediná podmínka: že o jeho budoucnosti nerozhodují samopaly v zádech řízené z Moskvy. Pokud si dnes někdo ještě pokládá otázku, co vlastně znamená „ruský vliv“, stačí se ohlédnout. Odpovědí je kolaps politické suverenity, vynucené deportace, kulturní sterilita a bezpečnostní vakuum.
Pobaltí – Estonsko, Lotyšsko a Litva – si tímto vývojem prošly až příliš důkladně. V první polovině 20. století čelily nejprve nacistické okupaci, která zde zanechala tragické demografické a morální šrámy, aby je vzápětí vystřídal sovětský režim, který žádné slitování nenabízel. Šlo o režim, jenž odmítal připustit samotnou existenci těchto států jako svébytných entit. Národní elity byly decimovány, politická reprezentace odstraněna, jazyk a kultura marginalizovány. Co nebylo rusifikováno, mělo být umlčeno. A co umlčeno být nechtělo, bylo fyzicky zlikvidováno.
Není proto náhodou, že právě dnes, kdy opět čelíme agresivnímu Rusku, vycházejí nejsilnější varování právě z Pobaltí. Tyto státy dobře vědí, co obnáší „ruský svět“, a vědí, že před ním nelze ustupovat. Na první pohled je zřejmé, že samy by dlouhodobě vojensky vzdorovat nemohly. Jejich velikost, poloha i zdroje jim v tom objektivně brání. Pokud dnes stále existují jako svobodné a nezávislé země, není to díky jejich vojenské převaze, ale díky jasnému začlenění do struktur Západu – především NATO a EU. Bez této vazby by jejich osud pravděpodobně zrcadlil ten ukrajinský – v horším scénáři dokonce bez možnosti odporu.
O to důležitější ale je, že navzdory své velikosti a historickému traumatu tyto země nezaostávají. Naopak – staly se aktivními aktéry evropské bezpečnostní politiky. Estonsko, Lotyšsko a Litva dnes nejen deklarují nutnost obranyschopné Evropy, ale samy jí jdou příkladem. V kontextu NATO, kde i ekonomicky nejsilnější státy často selhávají v plnění vlastních závazků, představují pobaltské země výjimku. Investují do obrany – nejen symbolicky, ale reálně. Překračují stanovený dvouprocentní limit a ukazují, že bezpečnost není luxus, nýbrž podmínka přežití.
Pobaltská zkušenost proto není historickým reliktem, ale aktuálním mementem. V časech, kdy se v některých evropských metropolích opět rozmáhá iluze, že bezpečnost lze zajistit dialogem s agresorem, připomíná Pobaltí jednoduchou pravdu, že bezpečnost nelze vyjednat. Lze ji ale vybojovat – a musí být systematicky zajišťována. Pokud to Evropa nedokáže pochopit, bude se východní hranice NATO nadále přibližovat směrem na západ. A cena za tuto slepotu bude výrazně vyšší než dvě procenta HDP.
Uběhl přesně měsíc od chvíle, kdy severní pobřeží Venezuely zasáhla ničivá dvojice silných zemětřesení. Pro mnohé místní obyvatele však tragédie zdaleka neskončila a každodenní realitou zůstává zoufalé pátrání po pohřešovaných příbuzných. Příkladem je devětatřicetiletý rybář Victor Calderón, který byl v době neštěstí na moři. Když se vrátil na pevninu, zjistil, že jeho domov v komplexu sociálního bydlení OPPE 26 v městečku Caraballeda leží v troskách a spolu s ním zmizelo 26 členů jeho rodiny od dvouletých dětí až po seniory.
Nové vedení ukrajinské armády zahájilo oficiální komunikaci se Severoatlantickou aliancí. Nově jmenovaný vrchní velitel Ozbrojených sil Ukrajiny Mychajlo Drapatij absolvoval svůj první telefonát s nejvyšším velitelem spojeneckých sil v Evropě, generálem Alexusem Grynkewichem. Během rozhovoru zdůraznil, že klíčem k úspěchu na bojišti je v současné fázi konfliktu udržení obranných linií a výrazné navýšení přesných leteckých i raketových úderů na ruské pozice.
Kanada v současnosti čelí rozsáhlým lesním požárům, které sužují celou zemi. Na jejím území je aktivních více než devět set ohnisek, jež vyvolávají masivní evakuace a v provincii Ontario způsobily vůbec nejhorší požární sezónu v historii. Tato situace znovu rozvířila odbornou i politickou debatu o tom, zda by stát neměl vytvořit jednolitou národní strategii a založit specializovaný federální úřad zaměřený na koordinaci krizových situací.
Japonská prefektura Kumamoto čelí následkům ničivého zemětřesení o síle okolo sedmi stupňů, které si podle dosavadních zpráv vyžádalo nejméně třináct obětí a stovky zraněných. Záchranné složky spěchají s vyprošťováním lidí ze sutin pod dohledem armády i místních úřadů, přičemž premiérka Sanai Takaičiová zdůraznila, že při pátrání po přeživších rozhoduje každá sekunda. Území na jižním ostrově Kjúšú se přitom zotavovalo ze silných otřesů, které stejný region zasáhly v roce 2016.
Nový britský premiér Andy Burnham se po nástupu do funkce zatím naplno nevěnoval vztahům s Evropskou unií, Brusel je však připraven nabídnout Londýnu kompromis ohledně sporů o univerzitní školné. Tento problém doposud blokoval jednání o celkovém restartu vzájemných vztahů, s nímž započal již Burnhamův předchůdce Keir Starmer. Evropská komise nyní naznačuje ochotu ustoupit ze svých původních nekompromisních požadavků, které vyvolávaly silný odpor na britské straně.
Lídr francouzské krajní levice Jean-Luc Mélenchon se před nadcházejícími prezidentskými volbami profiluje jako kandidát, který chce radikálně proměnit stávající uspořádání v Evropské unii. Jeho hlavním cílem je zrušení tradičního francouzsko-německého spojenectví, které podle něj dlouhodobě slouží především zájmům Berlína. Průzkumy ukazují, že Mélenchon má díky roztříštěnosti ostatních levicových stran reálnou šanci postoupit do druhého kola, kde by se mohl utkat s krajně pravicovou političkou Marine Le Penovou.
V Česku právě dnes začíná tropická epizoda, která bude v některých oblastech pokračovat i o víkendu. Potvrzuje to nová výstraha Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), jejímž prostřednictvím varují meteorologové před vysokými teplotami a nebezpečím požárů. Experti zároveň avizují další výstrahu před vedry v příštím týdnu.
Tropické noci dokážou proměnit usínání v nekonečné trápení a samotná obava z nevyspání celou situaci ještě zhoršuje. Podle odborníků se psychický tlak spojený s nemožností usnout v horku rychle mění ve fyzickou i mentální zátěž. Lidé začnou sledovat hodiny, úzkostlivě počítají zbývající čas do budíku a snaží se usnout na sílu. Pokud nevlídné podmínky trvají několik nocí za sebou, akumulovaný spánkový dluh negativně ovlivňuje náladu, zvyšuje podrážděnost a snižuje schopnost čelit běžnému dennímu stresu.
Rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa pozastavit třináctidenní letní bombardovací kampaň proti Íránu jasně ukazuje limity samotné vojenské síly. Přestože nálety způsobily obrovské škody a stály životy tisíců lidí, Teherán se nepodařilo přimět ke kapitulaci. Washington tak zjišťuje, že bez rozsáhlé pozemní operace, do níž se mu vůbec nechce, nedokáže své maximální požadavky prosadit.
Americká armáda zmařila překvapivý raketový útok z Íránu a spojila síly se Saúdskou Arábií k odvetným úderům na pozice proíránských milic v Íráku. K obnovení bojových akcí došlo poté, co Teherán odpálil sérii balistických střel namířených na americké vojenské základny na Blízkém východě, konkrétně v Jordánsku. Všechny íránské rakety byly podle amerického centrálního velení včas zachyceny a zničeny.
Změny v evidenci obětí amerických vojáků v kontextu konfliktu s Íránem vyvolávají řadu otázek a pochybností. Když ministerstvo obrany před týdnem z oficiálního webu dočasně odstranilo údaje o čtyřech nedávno padlých vojácích, zdůvodňovalo tento krok pouhou technickou chybou a dočasným výpadkem systému. Vývoj posledních dnů ale podle CNN ukazuje, že šlo o daleko složitější proces. Reakce Pentagonu tak zapadá do širšího vzorce chování Trumpovy administrativy, která se opakovaně potýká s politicky citlivou tématikou vojenských ztrát.
Německý spolkový kancléř Friedrich Merz rázně odmítl původní návrh rozpočtu Evropské unie, který v objemu téměř dvou bilionů eur předložila Evropská komise. Na společné tiskové konferenci s irským premiérem Micheálem Martinem v Dublinu prohlásil, že chystaný finanční plán je zcela nevyvážený a nepřijatelný. Merz zdůraznil, že Unie vyžaduje plošné škrty dosahující výše několika stovek miliard eur, aniž by však upřesnil, zda trvá na dříve zmiňované redukci ve výši čtyř set miliard eur.