V květnu 1990 Estonsko a Lotyšsko formálně obnovily svou předválečnou státnost a distancovaly se od sovětské okupace. Přijetím klíčových deklarací a ústavních změn tehdy jasně potvrdily svou kontinuitu a nárok na nezávislost. Lotyši si 35. výročí od tohoto momentu připomněli 4. května, Estonci tak učiní ve čtvrtek.
Posledních pětatřicet let přineslo východní Evropě příležitost, jakou jí předchozí století systematicky odpíralo. Ukázalo se, že tento region – po desetiletích okupační devastace a vnucené podřízenosti – má potenciál nejen k samostatné existenci, ale i k prosperitě. Klíčovým předpokladem je však jediná podmínka: že o jeho budoucnosti nerozhodují samopaly v zádech řízené z Moskvy. Pokud si dnes někdo ještě pokládá otázku, co vlastně znamená „ruský vliv“, stačí se ohlédnout. Odpovědí je kolaps politické suverenity, vynucené deportace, kulturní sterilita a bezpečnostní vakuum.
Pobaltí – Estonsko, Lotyšsko a Litva – si tímto vývojem prošly až příliš důkladně. V první polovině 20. století čelily nejprve nacistické okupaci, která zde zanechala tragické demografické a morální šrámy, aby je vzápětí vystřídal sovětský režim, který žádné slitování nenabízel. Šlo o režim, jenž odmítal připustit samotnou existenci těchto států jako svébytných entit. Národní elity byly decimovány, politická reprezentace odstraněna, jazyk a kultura marginalizovány. Co nebylo rusifikováno, mělo být umlčeno. A co umlčeno být nechtělo, bylo fyzicky zlikvidováno.
Není proto náhodou, že právě dnes, kdy opět čelíme agresivnímu Rusku, vycházejí nejsilnější varování právě z Pobaltí. Tyto státy dobře vědí, co obnáší „ruský svět“, a vědí, že před ním nelze ustupovat. Na první pohled je zřejmé, že samy by dlouhodobě vojensky vzdorovat nemohly. Jejich velikost, poloha i zdroje jim v tom objektivně brání. Pokud dnes stále existují jako svobodné a nezávislé země, není to díky jejich vojenské převaze, ale díky jasnému začlenění do struktur Západu – především NATO a EU. Bez této vazby by jejich osud pravděpodobně zrcadlil ten ukrajinský – v horším scénáři dokonce bez možnosti odporu.
O to důležitější ale je, že navzdory své velikosti a historickému traumatu tyto země nezaostávají. Naopak – staly se aktivními aktéry evropské bezpečnostní politiky. Estonsko, Lotyšsko a Litva dnes nejen deklarují nutnost obranyschopné Evropy, ale samy jí jdou příkladem. V kontextu NATO, kde i ekonomicky nejsilnější státy často selhávají v plnění vlastních závazků, představují pobaltské země výjimku. Investují do obrany – nejen symbolicky, ale reálně. Překračují stanovený dvouprocentní limit a ukazují, že bezpečnost není luxus, nýbrž podmínka přežití.
Pobaltská zkušenost proto není historickým reliktem, ale aktuálním mementem. V časech, kdy se v některých evropských metropolích opět rozmáhá iluze, že bezpečnost lze zajistit dialogem s agresorem, připomíná Pobaltí jednoduchou pravdu, že bezpečnost nelze vyjednat. Lze ji ale vybojovat – a musí být systematicky zajišťována. Pokud to Evropa nedokáže pochopit, bude se východní hranice NATO nadále přibližovat směrem na západ. A cena za tuto slepotu bude výrazně vyšší než dvě procenta HDP.
Americký prezident Donald Trump ve svém projevu v Davosu představil další ambiciózní, i když značně kontroverzní vizi: vybudování „největšího Zlatého dómu, jaký kdy byl postaven“. Tento obranný systém má být umístěn právě v Grónsku, o jehož koupi prezident usiluje. Trump tvrdí, že v případě jaderného konfliktu by rakety letěly přímo nad středem tohoto „kusu ledu“, a proto je nezbytné tam vybudovat technologicky vyspělý štít.
Americký prezident Donald Trump bez obalu vyzval k zahájení rozhovorů o akvizici Grónska. Přestože kodaňská vláda takové plány opakovaně odmítá, Trump před světovými elitami prohlásil, že Spojené státy jsou jedinou silou schopnou tento „gigantický kus ledu“ efektivně chránit. Podle jeho slov je začlenění ostrova pod americkou správu nezbytné pro zajištění globální bezpečnosti v současné napjaté mezinárodní situaci.
Americký prezident Donald Trump i přes počáteční potíže s letadlem dorazil na Světové ekonomické fórum v Davosu přesně podle plánu. Poté, co technická závada na elektroinstalaci speciálu Air Force One nakrátko odložila jeho odlet, vstoupil do sálu plného světových byznysmenů a politiků za hlasitého potlesku. Hned v úvodu nešetřil sebevědomím a oznámil, že přiváží zprávy o neuvěřitelném rozmachu Spojených států.
Evropský parlament ve středu odhlasoval postoupení čerstvě podepsané obchodní dohody s jihoamerickým blokem Mercosur Soudnímu dvoru Evropské unie (CJEU). Toto rozhodnutí, které vzešlo z těsného hlasování v poměru 334 ku 324 hlasům, uvrhlo osud dlouho připravovaného paktu do stavu právní nejistoty. Poslanci ve Štrasburku požadují, aby nejvyšší soud Unie přezkoumal, zda je tato vysoce polarizující dohoda slučitelná s politikou a právním rámcem EU.
Íránci znovu riskují život, aby odmítli režim, který jim bere důstojnost i budoucnost. Nejde už jen o ceny a elektřinu, ale o samotné právo žít bez strachu. Íránský teokratický stát reálně nemá co nabídnout kromě nepřátelství a násilí. Vytrvalost zdejší společnosti je ve skutečnosti tou největší hrozbou pro jeho přežití.
V Davosu ve středu naplno propukl diplomatický střet mezi Washingtonem a Kodaní. Americký ministr financí Scott Bessent v sérii nevybíravých výroků označil Dánsko i jeho investice do amerických státních dluhopisů za „irelevantní“. Stalo se tak v reakci na krok dánského penzijního fondu AkademikerPension, který se rozhodl zbavit svých amerických cenných papírů v hodnotě 100 milionů dolarů kvůli neudržitelnosti tamních veřejných financí.
Snaha amerického prezidenta Donalda Trumpa o anexi Grónska, doprovázená výhrůžkami drakonickými cly pro každého, kdo se mu postaví do cesty, donutila evropské lídry k hledání způsobů, jak ochránit svou suverenitu i společný trh. Možnosti, které mají na stole, sahají od opatrné diplomacie až po nasazení „obchodní bazuky“, která by mohla definitivně změnit podobu transatlantických vztahů.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se letos nečekaně rozhodl vynechat Světové ekonomické fórum v Davosu, přestože se ještě nedávno zdálo, že právě zde by mohlo dojít k historickému průlomu v jednáních o míru. Zelenskyj v novoročním projevu i po summitu „koalice ochotných“ v Paříži hovořil o tom, že dohoda o příměří s Ruskem je hotová z 90 %. Očekávalo se, že v Davosu dojde k finalizaci bezpečnostních záruk a představení ambiciózního „plánu prosperity“ pro poválečnou obnovu země.
Svět se ocitl v situaci, kterou mnozí analytici označují za začátek konce mezinárodního řádu nastoleného po druhé světové válce. Geopolitické napětí se nečekaně přesunulo do arktických oblastí, kde spor o Grónsko vyvolal hluboké trhliny v Severoatlantické alianci. Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa poprvé otevřeně podmínily kolektivní obranu svých spojenců jejich ochotou podpořit americkou anexi tohoto dánského autonomního území.
Francouzský prezident Emmanuel Macron otevřeně vyzval k odvetným opatřením proti americkým clům. Reagoval tak na stupňující se nátlak Donalda Trumpa, který se snaží získat Grónsko a hrozí sankcemi každému, kdo se mu postaví do cesty. Macron ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru zdůraznil, že dává přednost respektu před šikanou a právnímu státu před brutalitou.
Donald Trump oslavil první výročí svého návratu do Bílého domu projevem, který byl podle očekávání plný optimismu, ale také řady nepravdivých tvrzení. Během tiskové konference a následných dotazů se prezident snažil vykreslit uplynulý rok 2025 jako období bezprecedentního rozkvětu. Při bližším pohledu na fakta se však ukazuje, že Trumpova rétorika se často rozchází s realitou v ekonomických datech i mezinárodních záležitostech.
Donald Trump při svém druhém funkčním období otřásá světovým řádem mnohem silněji než jakýkoli jeho předchůdce od konce druhé světové války. Hned první den svého staronového mandátu dal světu jasně najevo, že mu nic nebude stát v cestě. Ve svém inauguračním projevu tehdy zmínil doktrínu z 19. století o předurčeném osudu, čímž naznačil ambice k územní expanzi. Nejprve se zaměřil na Panamský průplav a nyní svou neochvějnou pozornost obrací ke Grónsku.