V květnu 1990 Estonsko a Lotyšsko formálně obnovily svou předválečnou státnost a distancovaly se od sovětské okupace. Přijetím klíčových deklarací a ústavních změn tehdy jasně potvrdily svou kontinuitu a nárok na nezávislost. Lotyši si 35. výročí od tohoto momentu připomněli 4. května, Estonci tak učiní ve čtvrtek.
Posledních pětatřicet let přineslo východní Evropě příležitost, jakou jí předchozí století systematicky odpíralo. Ukázalo se, že tento region – po desetiletích okupační devastace a vnucené podřízenosti – má potenciál nejen k samostatné existenci, ale i k prosperitě. Klíčovým předpokladem je však jediná podmínka: že o jeho budoucnosti nerozhodují samopaly v zádech řízené z Moskvy. Pokud si dnes někdo ještě pokládá otázku, co vlastně znamená „ruský vliv“, stačí se ohlédnout. Odpovědí je kolaps politické suverenity, vynucené deportace, kulturní sterilita a bezpečnostní vakuum.
Pobaltí – Estonsko, Lotyšsko a Litva – si tímto vývojem prošly až příliš důkladně. V první polovině 20. století čelily nejprve nacistické okupaci, která zde zanechala tragické demografické a morální šrámy, aby je vzápětí vystřídal sovětský režim, který žádné slitování nenabízel. Šlo o režim, jenž odmítal připustit samotnou existenci těchto států jako svébytných entit. Národní elity byly decimovány, politická reprezentace odstraněna, jazyk a kultura marginalizovány. Co nebylo rusifikováno, mělo být umlčeno. A co umlčeno být nechtělo, bylo fyzicky zlikvidováno.
Není proto náhodou, že právě dnes, kdy opět čelíme agresivnímu Rusku, vycházejí nejsilnější varování právě z Pobaltí. Tyto státy dobře vědí, co obnáší „ruský svět“, a vědí, že před ním nelze ustupovat. Na první pohled je zřejmé, že samy by dlouhodobě vojensky vzdorovat nemohly. Jejich velikost, poloha i zdroje jim v tom objektivně brání. Pokud dnes stále existují jako svobodné a nezávislé země, není to díky jejich vojenské převaze, ale díky jasnému začlenění do struktur Západu – především NATO a EU. Bez této vazby by jejich osud pravděpodobně zrcadlil ten ukrajinský – v horším scénáři dokonce bez možnosti odporu.
O to důležitější ale je, že navzdory své velikosti a historickému traumatu tyto země nezaostávají. Naopak – staly se aktivními aktéry evropské bezpečnostní politiky. Estonsko, Lotyšsko a Litva dnes nejen deklarují nutnost obranyschopné Evropy, ale samy jí jdou příkladem. V kontextu NATO, kde i ekonomicky nejsilnější státy často selhávají v plnění vlastních závazků, představují pobaltské země výjimku. Investují do obrany – nejen symbolicky, ale reálně. Překračují stanovený dvouprocentní limit a ukazují, že bezpečnost není luxus, nýbrž podmínka přežití.
Pobaltská zkušenost proto není historickým reliktem, ale aktuálním mementem. V časech, kdy se v některých evropských metropolích opět rozmáhá iluze, že bezpečnost lze zajistit dialogem s agresorem, připomíná Pobaltí jednoduchou pravdu, že bezpečnost nelze vyjednat. Lze ji ale vybojovat – a musí být systematicky zajišťována. Pokud to Evropa nedokáže pochopit, bude se východní hranice NATO nadále přibližovat směrem na západ. A cena za tuto slepotu bude výrazně vyšší než dvě procenta HDP.
Americký prezident Donald Trump v úterý rázně odmítl možnost dalšího vyjednávání s Íránem, přestože Teherán podle jeho slov o rozhovory sám požádal. Trump na své sociální síti Truth Social uvedl, že po drtivých úderech amerických a izraelských sil už není o čem jednat. Podle šéfa Bílého domu je íránská protivzdušná obrana, letectvo i námořnictvo v troskách a politické vedení země je paralyzováno.
Eskalující konflikt na Blízkém východě začal citelně zasahovat globální energetický trh. Poté, co Írán odpověděl na americké a izraelské útoky sérií protiúderů, se pozornost světa upřela na Hormuzský průliv. Tato strategická námořní cesta, která je v nejužším bodě široká pouhých 32 kilometrů, je naprosto klíčovým hrdlem světového obchodu, jímž protéká přibližně 20 % veškeré světové ropy.
I když válka mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem trvá teprve čtyři dny, už nyní je jasné, že jde o plnohodnotný regionální konflikt. Íránské rozhodnutí zaútočit na arabské státy, které jsou spojenci USA, a zapojení Velké Británie, jež povolila využití svých základen, situaci dramaticky vyhrotilo. Eskalace pokračuje každou hodinou, což potvrzuje i tragický incident, při kterém kuvajtská protivzdušná obrana omylem sestřelila tři americké stíhačky F-15E Strike Eagle v rámci takzvané přátelské palby.
Izraelský ministr obrany Israel Katz oznámil, že letectvo zasáhlo cíle režimu v Teheránu „významnou silou“. Podle jeho vyjádření Izrael pokračuje v systematické degradaci íránských schopností odpalovat rakety. Katz zdůraznil, že celá operace bude se vší rozhodností pokračovat tak dlouho, dokud to bude nutné k dosažení stanovených cílů.
Írán v rámci svých odvetných úderů v Perském zálivu překvapil mezinárodní společenství tím, že se přestal soustředit výhradně na vojenské objekty. Útoky se nyní zaměřují i na civilní infrastrukturu, což podle Mezinárodního výboru Červeného kříže zahrnuje vše, co není vojenským cílem. Pokud jsou taková místa napadena v době, kdy neslouží k armádním účelům, jde o porušení mezinárodního humanitárního práva.
Předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson se ostře ohradil proti snahám některých zákonodárců omezit pravomoci prezidenta Donalda Trumpa v probíhajícím konfliktu s Íránem. Schválení rezoluce o válečných pravomocích, která by vyžadovala předchozí souhlas Kongresu pro další vojenské akce, označil Johnson za děsivou vyhlídku. Podle něj by takový krok zbavil vrchního velitele ozbrojených sil schopnosti dokončit zahájenou operaci.
V průběhu letošního roku došlo v Bílém domě k nenápadné, ale podstatné změně protokolu – Donald Trump přestal pořádat své typické tiskové konference v Oválné pracovně za účasti zahraničních státníků. Tento formát, připomínající reality show, byl v prvním roce jeho funkčního období naprosto běžný, nyní se však zdá, že tyto veřejné spektákly ustoupily do pozadí. Poslední taková dramatická scéna se odehrála loni, kdy ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj před běžícími kamerami Trumpovi odporoval, za což byl následně pokárán a vykázán z plánovaného oběda.
Izraelská armáda v úterý ráno pokračovala v ofenzivě a provedla souběžné údery na íránské hlavní město Teherán a libanonský Bejrút. Operace se zaměřila na íránská vojenská stanoviště a pozice hnutí Hizballáh, přičemž z jižních předměstí Bejrútu stoupaly husté sloupy dýmu. Izraelské síly těmto náletům předeslaly nové výzvy k evakuaci pro vybrané oblasti v Libanonu, aby minimalizovaly civilní ztráty při ničení velitelských center.
Plán českých repatriačních letů, které mají pomoci dostat české občany nacházející se na Blízkém východě do bezpečí, se změnil. Uvedl to premiér Andrej Babiš (ANO). Repatriace mají nakonec probíhat nejen z Egypta a Jordánska, ale také z Ománu.
Velká vlna útoků v rámci probíhající vojenské operace proti Íránu teprve přijde, řekl americký prezident Donald Trump. Přiznal, že jej překvapily íránské útoky na jiné země v arabském regionu. Podle Trumpa nebylo možné se s Íránci dohodnout.
Írán se podle dostupných informací snaží zachránit, co zbývá z jaderného programu, než bude příliš pozdě. Tvrdí to zdroje izraelského deníku The Jerusalem Post. Teherán chce ochránit, co půjde, opevnit zařízení a schovat vybavení, u kterého to jde udělat.
Českou hudební scénou otřásla v uplynulém týdnu smutná zpráva. Ve věku 66 let zemřel klávesista Jiří Valenta, někdejší člen legendární kapely Olympic. Podle dostupných informací spáchal sebevraždu. Rodina se nyní zabývá tím, jak bude vypadat smuteční obřad.