V květnu 1990 Estonsko a Lotyšsko formálně obnovily svou předválečnou státnost a distancovaly se od sovětské okupace. Přijetím klíčových deklarací a ústavních změn tehdy jasně potvrdily svou kontinuitu a nárok na nezávislost. Lotyši si 35. výročí od tohoto momentu připomněli 4. května, Estonci tak učiní ve čtvrtek.
Posledních pětatřicet let přineslo východní Evropě příležitost, jakou jí předchozí století systematicky odpíralo. Ukázalo se, že tento region – po desetiletích okupační devastace a vnucené podřízenosti – má potenciál nejen k samostatné existenci, ale i k prosperitě. Klíčovým předpokladem je však jediná podmínka: že o jeho budoucnosti nerozhodují samopaly v zádech řízené z Moskvy. Pokud si dnes někdo ještě pokládá otázku, co vlastně znamená „ruský vliv“, stačí se ohlédnout. Odpovědí je kolaps politické suverenity, vynucené deportace, kulturní sterilita a bezpečnostní vakuum.
Pobaltí – Estonsko, Lotyšsko a Litva – si tímto vývojem prošly až příliš důkladně. V první polovině 20. století čelily nejprve nacistické okupaci, která zde zanechala tragické demografické a morální šrámy, aby je vzápětí vystřídal sovětský režim, který žádné slitování nenabízel. Šlo o režim, jenž odmítal připustit samotnou existenci těchto států jako svébytných entit. Národní elity byly decimovány, politická reprezentace odstraněna, jazyk a kultura marginalizovány. Co nebylo rusifikováno, mělo být umlčeno. A co umlčeno být nechtělo, bylo fyzicky zlikvidováno.
Není proto náhodou, že právě dnes, kdy opět čelíme agresivnímu Rusku, vycházejí nejsilnější varování právě z Pobaltí. Tyto státy dobře vědí, co obnáší „ruský svět“, a vědí, že před ním nelze ustupovat. Na první pohled je zřejmé, že samy by dlouhodobě vojensky vzdorovat nemohly. Jejich velikost, poloha i zdroje jim v tom objektivně brání. Pokud dnes stále existují jako svobodné a nezávislé země, není to díky jejich vojenské převaze, ale díky jasnému začlenění do struktur Západu – především NATO a EU. Bez této vazby by jejich osud pravděpodobně zrcadlil ten ukrajinský – v horším scénáři dokonce bez možnosti odporu.
O to důležitější ale je, že navzdory své velikosti a historickému traumatu tyto země nezaostávají. Naopak – staly se aktivními aktéry evropské bezpečnostní politiky. Estonsko, Lotyšsko a Litva dnes nejen deklarují nutnost obranyschopné Evropy, ale samy jí jdou příkladem. V kontextu NATO, kde i ekonomicky nejsilnější státy často selhávají v plnění vlastních závazků, představují pobaltské země výjimku. Investují do obrany – nejen symbolicky, ale reálně. Překračují stanovený dvouprocentní limit a ukazují, že bezpečnost není luxus, nýbrž podmínka přežití.
Pobaltská zkušenost proto není historickým reliktem, ale aktuálním mementem. V časech, kdy se v některých evropských metropolích opět rozmáhá iluze, že bezpečnost lze zajistit dialogem s agresorem, připomíná Pobaltí jednoduchou pravdu, že bezpečnost nelze vyjednat. Lze ji ale vybojovat – a musí být systematicky zajišťována. Pokud to Evropa nedokáže pochopit, bude se východní hranice NATO nadále přibližovat směrem na západ. A cena za tuto slepotu bude výrazně vyšší než dvě procenta HDP.
Spor mezi Agátou Hanychovou a Jaromírem Soukupem v uplynulých dnech alespoň pro tuto chvíli vyvrcholil. Soud totiž posvětil jejich dohodu ohledně rozdělení péče o Rozárku. O pocity se dělila především influncerka, ale nakonec se ozval i známý podnikatel.
Policie se zabývá případem nebezpečného vyhrožování prezidentovi Petru Pavlovi. Zadržela muže, který před návštěvou hlavy státu v Olomouckém kraji napsal nevhodný komentář na sociální síti. Dotyčnému může hrozit i trest odnětí svobody.
Karlos Vémola ve středu sliboval a také doručil první velké vyjádření k ostře sledované kauze, ve které ho vyšetřuje policie. Popsal okamžik zadržení, následnou domovní prohlídku i trable se zdravotními problémy. Došlo dokonce i na slzy.
Britský ministr obrany John Healey dnes potvrdil, že Spojené království převezme „vedoucí roli“ při zajišťování bezpečnosti v Arktidě a na dálném severu v rámci struktur NATO. Toto prohlášení přichází jako přímá reakce na dramatické události posledních čtrnácti dnů, které Healey popsal jako období „tvrdých vyjednávání a neústupné diplomacie“ vyvolané zájmem Donalda Trumpa o Grónsko.
Ukrajinská hlava státu Volodymyr Zelenskyj přednesla v Davosu projev, ve kterém se mísilo rozčarování z postoje unijních lídrů s nadějí vkládanou do čerstvých dohod s Donaldem Trumpem. Svou řeč uvedl netradiční analogií ke známému filmu o časové smyčce, čímž chtěl demonstrovat únavu své země z neustále se opakujících problémů a váhavosti spojenců. Podle něj Ukrajina prožívá nekonečný cyklus agrese, zatímco světoví hráči se točí v kruhu prázdných gest.
V Davosu dnes americký tým představil konkrétní obrysy budoucího uspořádání Pásma Gazy. I přes nadsazenou rétoriku, která doprovází vznik nové „Rady míru“, se zdá, že práce na přechodu k mnohem náročnější druhé fázi příměří pokročila do reálných plánů pro příštích 100 dní.
Ruský prezident Vladimir Putin ve čtvrtek oznámil, že Moskva je připravena zaplatit miliardu dolarů za členství v nové „Radě míru“ Donalda Trumpa. Má to však háček – peníze chce vzít z ruských aktiv, která Spojené státy zmrazily po invazi na Ukrajinu. Tento návrh hodlá Putin projednat přímo v Moskvě s Trumpovými vyslanci Stevem Witkoffem a Jaredem Kushnerem, kteří tam dnes dorazili na klíčová jednání.
Slavnostní ceremoniál v Davosu pokračoval vystoupením amerického ministra zahraničí Marca Rubia, který nešetřil chválou na adresu Donalda Trumpa. Rubio označil jeho působení v úřadu za historické a ocenil prezidentovu vizi a odvahu snít o nemožném v souvislosti s konfliktem v Gaze. Podle něj staré instituce, které světu sloužily uplynulých sedmdesát let, nedokázaly tuto krizi vyřešit, což vyžadovalo zcela nový přístup.
Ustanovení nové „Rady míru“ na ekonomickém fóru v Davosu, které mělo být vrcholem diplomatického snažení Donalda Trumpa, doprovázely rozpaky. Očekávání o masivní podpoře se nenaplnila, když se k podpisu dostavilo méně než dvacet delegací z původně avizovaných pětatřiceti. Tato nízká účast v kombinaci s absencí klíčových evropských mocností jen prohloubila viditelnou trhlinu mezi současným Bílým domem a tradičními spojenci v rámci NATO.
Německý kancléř Friedrich Merz ve svém čtvrtečním projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu varoval, že starý světový řád se rozpadá „dechberoucím tempem“. Reagoval tak na týden plný diplomatického chaosu, který vyvolaly snahy amerického prezidenta Donalda Trumpa o získání Grónska a jeho hrozby uvalením cel na evropské spojence. Merz zdůraznil, že tváří v tvář nové realitě velmocenského soupeření musí Evropa urychleně posílit svou obranyschopnost i hospodářskou konkurenceschopnost.
Finský prezident Alexander Stubb na Světovém ekonomickém fóru v Davosu vyslal jasný vzkaz: Evropa je schopna se ubránit i bez pomoci Spojených států. Během panelové diskuse o evropské bezpečnosti zdůraznil, že na otázku, zda je kontinent soběstačný v obraně, odpovídá jednoznačným „ano“. Jako důkaz uvedl vojenskou sílu Finska a Polska, které podle něj disponují největším dělostřelectvem v Evropě, včetně moderních raket dlouhého doletu.
Trumpova „Rada míru“ (Board of Peace) se v těchto dnech stává jedním z nejvíce diskutovaných témat na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Původně nenápadný projekt určený pro dohled nad rekonstrukcí Pásma Gazy se pod rukama amerického prezidenta mění v ambiciózní mezinárodní organizaci, která by podle Trumpových slov mohla v budoucnu nahradit Organizaci spojených národů (OSN).