V květnu 1990 Estonsko a Lotyšsko formálně obnovily svou předválečnou státnost a distancovaly se od sovětské okupace. Přijetím klíčových deklarací a ústavních změn tehdy jasně potvrdily svou kontinuitu a nárok na nezávislost. Lotyši si 35. výročí od tohoto momentu připomněli 4. května, Estonci tak učiní ve čtvrtek.
Posledních pětatřicet let přineslo východní Evropě příležitost, jakou jí předchozí století systematicky odpíralo. Ukázalo se, že tento region – po desetiletích okupační devastace a vnucené podřízenosti – má potenciál nejen k samostatné existenci, ale i k prosperitě. Klíčovým předpokladem je však jediná podmínka: že o jeho budoucnosti nerozhodují samopaly v zádech řízené z Moskvy. Pokud si dnes někdo ještě pokládá otázku, co vlastně znamená „ruský vliv“, stačí se ohlédnout. Odpovědí je kolaps politické suverenity, vynucené deportace, kulturní sterilita a bezpečnostní vakuum.
Pobaltí – Estonsko, Lotyšsko a Litva – si tímto vývojem prošly až příliš důkladně. V první polovině 20. století čelily nejprve nacistické okupaci, která zde zanechala tragické demografické a morální šrámy, aby je vzápětí vystřídal sovětský režim, který žádné slitování nenabízel. Šlo o režim, jenž odmítal připustit samotnou existenci těchto států jako svébytných entit. Národní elity byly decimovány, politická reprezentace odstraněna, jazyk a kultura marginalizovány. Co nebylo rusifikováno, mělo být umlčeno. A co umlčeno být nechtělo, bylo fyzicky zlikvidováno.
Není proto náhodou, že právě dnes, kdy opět čelíme agresivnímu Rusku, vycházejí nejsilnější varování právě z Pobaltí. Tyto státy dobře vědí, co obnáší „ruský svět“, a vědí, že před ním nelze ustupovat. Na první pohled je zřejmé, že samy by dlouhodobě vojensky vzdorovat nemohly. Jejich velikost, poloha i zdroje jim v tom objektivně brání. Pokud dnes stále existují jako svobodné a nezávislé země, není to díky jejich vojenské převaze, ale díky jasnému začlenění do struktur Západu – především NATO a EU. Bez této vazby by jejich osud pravděpodobně zrcadlil ten ukrajinský – v horším scénáři dokonce bez možnosti odporu.
O to důležitější ale je, že navzdory své velikosti a historickému traumatu tyto země nezaostávají. Naopak – staly se aktivními aktéry evropské bezpečnostní politiky. Estonsko, Lotyšsko a Litva dnes nejen deklarují nutnost obranyschopné Evropy, ale samy jí jdou příkladem. V kontextu NATO, kde i ekonomicky nejsilnější státy často selhávají v plnění vlastních závazků, představují pobaltské země výjimku. Investují do obrany – nejen symbolicky, ale reálně. Překračují stanovený dvouprocentní limit a ukazují, že bezpečnost není luxus, nýbrž podmínka přežití.
Pobaltská zkušenost proto není historickým reliktem, ale aktuálním mementem. V časech, kdy se v některých evropských metropolích opět rozmáhá iluze, že bezpečnost lze zajistit dialogem s agresorem, připomíná Pobaltí jednoduchou pravdu, že bezpečnost nelze vyjednat. Lze ji ale vybojovat – a musí být systematicky zajišťována. Pokud to Evropa nedokáže pochopit, bude se východní hranice NATO nadále přibližovat směrem na západ. A cena za tuto slepotu bude výrazně vyšší než dvě procenta HDP.
V ruské rétorice ohledně probíhajících mírových hovorů v Abú Dhabí se začal objevovat nový pojem: „formule z Anchorage“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov v pondělí uvedl, že územní otázky, které jsou součástí této formule, mají pro ruskou stranu zásadní význam. Také náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov se nechal slyšet, že Moskva usiluje o dohodu, která by odpovídala základním ujednáním mezi Vladimirem Putinem a Donaldem Trumpem z jejich loňského srpnového summitu na Aljašce.
Itálie čelí vlně rozhořčení kvůli plánovanému nasazení agentů amerického úřadu ICE (Immigration and Customs Enforcement) na zimních olympijských hrách v Miláně. Místní politici i veřejnost ostře kritizují přítomnost těchto agentů, které mnozí vnímají jako kontroverzní jednotku s agresivními metodami. Italský premiérka Giorgia Meloniová je pod tlakem zákonodárců, aby zasáhla a zabránila jejich působení na italské půdě, zejména po nedávných incidentech v Minneapolis, kde během zásahů proti imigrantům došlo k úmrtí dvou osob.
Generální tajemník NATO Mark Rutte vyzval členské státy Evropské unie, aby se při nákupech zbraní pro Ukrajinu neomezovaly pravidlem „kupuj evropské“. Reagoval tak na schválený úvěrový balíček ve výši 90 miliard eur, který má podpořit ukrajinskou armádu. Rutte zdůraznil, že klíčovým kritériem musí být reálné potřeby ukrajinských vojáků na bojišti, nikoliv ochranářská opatření pro evropský obranný průmysl.
Evropská unie a Spojené státy připravují rozsáhlý „plán prosperity“ pro Ukrajinu, jehož hodnota má dosáhnout 800 miliard dolarů. Podrobnosti osmnáctistránkového návrhu zveřejnil server Politico s tím, že dokument počítá s desetiletým obdobím obnovy a výrazným urychlením cesty země do Evropské unie. Strategie financování je rozvržena až do roku 2040 a zahrnuje také úvodní stomidenní operativní plán pro zahájení celého projektu.
Ministr zahraničí Petr Macinka uspořádal tiskovou konferenci, na které se vyjádřil k obviněním z vydírání hlavy státu. Na brífink, kam nebyli vpuštěni někteří novináři, dorazil ministr s ironickou omluvou veřejnosti, že musí sledovat jeho spor místo nápadů opozice. Macinka rezolutně odmítl, že by jeho zprávy byly vydíráním, a označil je za standardní politické vyjednávání. Podle něj je snaha o ovlivnění postoje druhého politika, kterým se podle něj prezident už stal, naprostým základem politické práce.
Policie ČR potvrdila, že od Hradu převzala podnět k prošetření SMS zpráv, které odeslal ministr zahraničí Petr Macinka. Vyšetřovatelé nyní analyzují texty, aby zjistili, zda došlo k porušení zákona. Nejdříve musí určit, který konkrétní útvar se bude případem údajného nátlaku na prezidenta zabývat.
Reakce na zveřejněnou SMS komunikaci mezi ministrem zahraničí Petrem Macinkou a Hradem na sebe nenechala dlouho čekat. Premiér Andrej Babiš se pokusil napjatou atmosféru uklidnit, když označil ministrova slova za nešťastná a distancoval se od zvoleného stylu s tím, že on sám by takto určitě nekomunikoval. Zároveň se však Macinky zastal v otázce právní kvalifikace celého sporu; podle Babiše o vydírání jít nemůže, protože se jednalo o soukromou konverzaci s poradcem.
Zveřejněná textová komunikace mezi šéfem diplomacie Petrem Macinkou a prezidentovým poradcem Petrem Kolářem odhaluje hlubokou politickou roztržku provázenou nebývale útočným tónem. Ministr Macinka ve svých nočních zprávách otevřeně vyhrožuje totální destrukcí vztahů mezi ústavními institucemi, pokud nedojde ke jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Prezident Petr Pavel tuto nominaci dlouhodobě odmítá, což vedlo ministra k formulaci ultimáta, které vyprší tuto středu před jeho odletem na jednání do Bruselu.
Hlava státu Petr Pavel těsně před odjezdem na soukromou cestu do ciziny zorganizovala nečekaný brífink, na kterém ostře kritizovala chování šéfa diplomacie Petra Macinky. Podle vyjádření prezidenta se ministr již delší dobu pokouší nátlakem změnit jeho postoj k obsazení vládního postu. Zatímco dřívější snahy o ovlivňování bral prezident s nadhledem, dvě textové zprávy zaslané v noci situaci zcela vyhrotily.
Ruská federace se poprvé od roku 2020 ujala rotujícího předsednictví v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO). Tato euroasijská vojenská aliance, zahrnující Rusko, Bělorusko a většinu Střední Asie, se však nachází v kritickém bodě. Vladimir Putin na summitu v Biškeku představil ambiciózní program rozsáhlých dodávek moderních ruských zbraní, které se osvědčily v reálných bojových operacích, a navrhl hlubší spolupráci v oblasti protivzdušné obrany a kybernetické bezpečnosti.
Americký prezident Donald Trump oznámil plošné zvýšení cel na jihokorejské zboží z dosavadních 15 % na 25 %. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že tamní zákonodárný sbor dosud neratifikoval dříve dohodnutou „historickou obchodní dohodu“. Trump svůj krok oznámil prostřednictvím sítě Truth Social, kde zdůraznil, že nová cla se dotknou především automobilů, řeziva, farmaceutických výrobků a dalšího zboží podléhajícího vzájemnému zdanění.
Německý generálporučík Gerald Funke, který stojí v čele Velitelství společné podpory Bundeswehru, varoval, že Rusko by mohlo zaútočit na země NATO během příštích dvou až tří let. V takovém případě by se Německo stalo centrálním logistickým uzlem celého konfliktu. Hlavní výzvou by podle něj byl přesun desítek tisíc spojeneckých vojáků na linii dotyku v situaci, kdy by klíčové silniční a železniční trasy mohly být poškozeny ruskými sabotážemi, kybernetickými útoky nebo raketovými údery.