Jednat s protivníkem, pro nějž je válka nikoli prostředkem, ale podmínkou vlastní existence, je takřka nemožné. Izrael čelí asymetrickým konfliktům, kde jeho nepřátelé nejsou státy, ale militantní hnutí, jejichž síla roste s každou další vlnou násilí. Tradiční diplomacie na ně nestačí, protože tyto války vyžadují trpělivost, alternativní přístupy a odvahu přiznat, že vojenské vítězství není řešením.
Za poslední dva roky se Izrael ocitl v permanentním válečném režimu. Bojoval, a často paralelně, s palestinským Hamásem v Pásmu Gazy, libanonským Hizballáhem, jemenskými povstalci Hutíji a přímo s Íránem. Tyto konflikty sice probíhají v různém tempu a intenzitě, ale jeden z nich zůstává konstantní a ničivý: válka s Hamásem, která propukla v plné síle v říjnu 2023.
Tehdy Hamás provedl brutální a koordinovaný útok na izraelské území, který si vyžádal více než tisíc obětí – civilistů, vojáků, včetně žen a dětí. Izraelská odpověď byla rychlá a tvrdá – masivní vojenská operace v Gaze, která trvá dodnes. Počet obětí mezi palestinským obyvatelstvem se vyšplhal do desetitisíců, z nichž většina jsou podle OSN civilisté. Humanitární krize v této enklávě dosahuje apokalyptických rozměrů, zatímco zdravotnický systém kolabuje, infrastruktura je na pokraji zániku a miliony lidí se ocitly bez přístupu k pitné vodě, jídlu či základní lékařské péči.
A přesto se zdá, že izraelské vedení považuje vojenskou eskalaci za jediný možný nástroj obrany. Minulý týden izraelská armáda podnikla pozemní operaci v jižním Libanonu, oficiálně kvůli údajnému porušení příměří ze strany Hizballáhu. Ten podle izraelských představitelů neodsunul své síly za řeku Litani, jak mu to ukládalo dohodnuté příměří z listopadu loňského roku. Skutečným motivem však může být i snaha demonstrovat odhodlání čelit íránskému vlivu, který Hizballáh – jako jeho klíčový regionální spojenec – zosobňuje.
Situace na Blízkém východě se tak znovu propadá do chaosu, který je v mnohém ještě horší než období arabsko-izraelských válek mezi lety 1948 a 1973. Tehdy šlo o přežití samotného Izraele, nově vzniklého státu obklopeného nepřátelskými režimy. Tehdejší konflikty vedly k dlouhodobé okupaci Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Prvního z těchto území se Izrael formálně vzdal po jednostranném stažení v roce 2005, což však místo míru přineslo nástup Hamásu a radikalizaci.
Dnešní ozbrojené střety na Blízkém východě zdaleka nepřipomínají klasické války mezi státy, jaké známe z minulého století. Nejde už o konfrontaci armády jednoho státu s armádou jiného, o jasně definované bitevní linie či o územní zisky a ztráty v tradičním slova smyslu.
Místo toho sledujeme vleklé, složitě propletené konflikty, v nichž se prolínají prvky guerillového boje, hybridní války, kybernetických útoků a informační manipulace. Klíčovým rysem těchto střetů je jejich asymetrická povaha – silný stát, jako je Izrael, čelí protivníkům, kteří nejsou klasickými armádami, ale spíše volně organizovanými militantními hnutími s různou mírou podpory místního obyvatelstva a se zázemím v sousedních státech či regionech.
Hnutí jako Hamás, Hizballáh nebo Hútíové operují v prostředí, kde je obtížné rozlišit mezi civilní a vojenskou infrastrukturou. Bojují zevnitř měst, z podzemních tunelů, využívají hustě obydlené oblasti jako štíty a často cíleně eskalují násilí právě s cílem vyprovokovat přehnanou reakci, kterou pak využijí k propagandistickému zisku.
Jejich cílem není vyhrát klasickou bitvu nebo obsadit určité území, ale podkopat legitimitu protivníka, zpochybnit jeho morální autoritu a dlouhodobě oslabovat jeho vůli k boji. Právě v tomto spočívá podstata asymetrického konfliktu – jde o střet dvou zcela odlišných logik války.
Izrael v této realitě lavíruje mezi dvěma póly, konkrétně snahou o zajištění bezpečnosti vlastních občanů a mezinárodním tlakem na respektování humanitárního práva. V asymetrickém konfliktu ale standardní vojenské postupy selhávají. Každý letecký úder, který zasáhne civilní cíle, byť neúmyslně, posiluje narativ militantních skupin, které se prezentují jako obránci utlačovaného obyvatelstva. Každá oběť na životech přispívá k radikalizaci další generace. Eskalace násilí tedy nevede ke zničení nepřítele, ale často k jeho posílení – a to jak vojensky, tak politicky.
K tomu se přidává ještě jeden zásadní faktor; tyto konflikty nejsou pouze místními krizemi. Jsou součástí širšího geostrategického soupeření, v němž hrají roli Írán, který podporuje Hamás, Hizballáh i Hútíje, Saúdská Arábie, která se snaží omezit íránský vliv, nebo Turecko, jež si buduje vlastní pozici regionální mocnosti. Každý z těchto aktérů sleduje vlastní zájmy, které přesahují hranice jednotlivých států a často se promítají do zástupných válek. Izrael tak nebojuje jen o bezpečnost svých hranic – bojuje o to, aby v tomto destabilizovaném regionu zůstal silným a respektovaným hráčem.
Jestli má mezinárodní společenství najít cestu ven z tohoto bludného kruhu násilí, musí začít chápat povahu těchto střetů nikoli prizmatem klasických armádních kampaní, ale jako bezpečnostní, politické a společenské výzvy, které vyžadují odlišné nástroje, tedy dlouhodobou práci s civilním obyvatelstvem, investice do obnovy a vzdělání, posilování institucí a diplomacii, která nezůstane jen u formálních gest.
Asymetrické války se v realitě dají jen těžko vyhrát klasickou diplomacií – alespoň ne v jejím tradičním pojetí jako jednání mezi dvěma státy, které se řídí jasně definovanými pravidly, protokoly a mezinárodními smlouvami. V asymetrickém konfliktu totiž často chybí druhá strana, s níž by bylo možné usednout k jednacímu stolu v plnohodnotném smyslu.
Militantní skupiny jako Hamás nebo Hizballáh nejsou suverénními státy, ale nestátními aktéry, kteří nejsou vždy ochotni nebo schopni vést jednání v duchu kompromisu. Jejich existence a podpora často stojí na pokračování konfliktu samotného – ať už z ideologických, náboženských nebo strategických důvodů.
Navíc tito aktéři často operují v prostředí, kde se moc a legitimita nepřekrývají. Vlády, které by měly být oficiálními partnery pro diplomatické řešení, nemají vždy kontrolu nad ozbrojenými skupinami působícími na jejich území. To komplikuje jakoukoliv snahu o dosažení trvalého příměří, natož pak komplexního mírového uspořádání. Diplomacie se tak stává nejen pomalým a často frustrujícím procesem, ale také nástrojem s omezeným dosahem – schopným zabránit nejhorším excesům, ale ne vyřešit kořeny konfliktu.
Přesto to neznamená, že by diplomatické úsilí bylo zbytečné. Musí se však přizpůsobit nové realitě. Místo formálních mírových konferencí je často nutné hledat neoficiální kanály, zprostředkovatele s důvěrou obou stran a postupné budování důvěry skrze konkrétní dohody o humanitárním přístupu, výměně zajatců nebo omezení násilí. V asymetrické válce je diplomacie spíše trvalý a trpělivý tlak, který nepřináší okamžité vítězství, ale může pomoci zabránit totálnímu rozvratu.
„Ujížděl jsem na velbloudu s babičkou po písčité cestě a začal jsem plakat.“ Ajíš Júnis popisuje nejtěžší moment svého života. Bylo mu dvanáct let, psal se rok 1948 a zuřila první arabsko-izraelská válka. Spolu s celou rodinou utíkal ze své domovské vesnice Barbara, proslulé pěstováním hroznů, pšenice a ječmene.
Izraelská armáda potvrdila identitu jednoho ze dvou těl zemřelých rukojmích, které Hamás vrátil v sobotu pozdě večer. Tento krok přichází uprostřed rostoucího napětí ohledně dodržování příměří a sporů o znovuotevření hraničního přechodu Rafah pro humanitární pomoc.
Pákistán a Afghánistán se po více než týdnu smrtících bojů shodly na novém, okamžitém příměří. Tato dohoda byla uzavřena během jednání v katarském Dauhá, jak v neděli oznámilo katarské ministerstvo zahraničních věcí. K dohodě došlo navzdory tomu, že násilnosti pokračovaly i po dříve sjednaném klidu zbraní.
Princ Andrew (vévoda z Yorku) učinil krok, který definitivně stvrzuje jeho vyloučení z královského života. Oznámil, že se vzdává užívání všech svých královských titulů a vyznamenání. Od nynějška by již neměl být znám jako vévoda z Yorku.
Trápí vás chřipka nebo bolest v krku? Od kuřecí bhuny po zázvorový med, odborníci a šéfkuchaři oslovení webem The Guardian nabízejí tipy, jak se jídlem dostat zpět do kondice. Nejde přitom jen o klasickou slepičí polévku.
Obrana Tchaj-wanu má morální, strategický i historický význam. Představuje symbol naděje, svobody a demokracie v regionu, kde jsou tyto hodnoty pod silným tlakem. Zachování současného stavu napříč Tchajwanským průlivem není okrajový problém, který lze přehlížet. Ať už se nacházíte v New Yorku, Sydney, Tokiu nebo Tchaj-peji, na Tchaj-wanu záleží. Je to klíčový faktor pro regionální mír a stabilitu v Indo-Pacifiku a pro každý národ, který si cení své suverenity, bezpečnosti a svobody.
Evropská unie hodlá vyvíjet tlak na prezidenta USA, Donalda Trumpa, aby zajistila, že jeho nedávná dohoda o příměří na Blízkém východě nepodkope budoucnost palestinského státu. Podle návrhu strategie, který vypracovala zahraniční služba bloku, se Brusel snaží maximalizovat svůj vliv při implementaci dohody zprostředkované Washingtonem a zajistit tak trvalý mír.
Sahara, jedna z nejsušších oblastí na planetě, by se do konce tohoto století mohla stát výrazně vlhčí. V současnosti přijímá tato poušť pouhých zhruba 76 milimetrů srážek ročně, což představuje jen desetinu toho, co například Chicago. Vědci z University of Illinois Chicago (UIC) však nyní předpovídají, že tento suchý region by mohl v druhé polovině 21. století zažít dramatickou proměnu.
I po téměř ročním neúnavném bombardování a ničení v Gaze Izrael trvá na svém „odhodlání dokončit vítězství“, a to i po nedávném podepsání příměří. Skutečnost na místě je však zcela odlišná. Z trosek Gazy se znovu objevilo odhadem 15 000 ozbrojených bojovníků Hamásu, kteří se pokoušejí obnovit kontrolu a podle zpráv loví a popravují údajné kolaboranty přímo na ulicích.
Nový krevní test, který dokáže detekovat více než 50 typů rakoviny, by mohl zásadním způsobem urychlit diagnostiku tohoto onemocnění. Podle výsledků nové studie, které byly představeny na kongresu Evropské společnosti pro lékařskou onkologii v Berlíně, vykázal test přesvědčivé výsledky.
Ukrajinské jednotky mají značné potíže s udržením postupu ruských sil. Hlavní příčinou je prohlubující se nedostatek vojáků. Zprávy, které získala Ukrainska Pravda přímo od vojáků, naznačují, že na frontových pozicích se nebezpečně rozšiřují mezery. Ukrajině chybí pěchota a s obtížemi udržuje své obranné linie, čehož ruské síly zdatně využívají.
Vědci bijí na poplach ohledně možných nebezpečí spojených s vývojem organismů tvořených zrcadlovými molekulami. Tyto organismy by mohly představovat existenční hrozbu pro veškerý život na Zemi. Například syntetická bioložka Kate Adamala z University of Minnesota byla součástí týmu, který v roce 2019 získal grant 4 miliony dolarů na výzkum možnosti vytvoření „zrcadlové buňky“. V takové buňce by struktura všech jejích biomolekul byla zrcadlově obrácená oproti molekulám v normálních buňkách.