Jednat s protivníkem, pro nějž je válka nikoli prostředkem, ale podmínkou vlastní existence, je takřka nemožné. Izrael čelí asymetrickým konfliktům, kde jeho nepřátelé nejsou státy, ale militantní hnutí, jejichž síla roste s každou další vlnou násilí. Tradiční diplomacie na ně nestačí, protože tyto války vyžadují trpělivost, alternativní přístupy a odvahu přiznat, že vojenské vítězství není řešením.
Za poslední dva roky se Izrael ocitl v permanentním válečném režimu. Bojoval, a často paralelně, s palestinským Hamásem v Pásmu Gazy, libanonským Hizballáhem, jemenskými povstalci Hutíji a přímo s Íránem. Tyto konflikty sice probíhají v různém tempu a intenzitě, ale jeden z nich zůstává konstantní a ničivý: válka s Hamásem, která propukla v plné síle v říjnu 2023.
Tehdy Hamás provedl brutální a koordinovaný útok na izraelské území, který si vyžádal více než tisíc obětí – civilistů, vojáků, včetně žen a dětí. Izraelská odpověď byla rychlá a tvrdá – masivní vojenská operace v Gaze, která trvá dodnes. Počet obětí mezi palestinským obyvatelstvem se vyšplhal do desetitisíců, z nichž většina jsou podle OSN civilisté. Humanitární krize v této enklávě dosahuje apokalyptických rozměrů, zatímco zdravotnický systém kolabuje, infrastruktura je na pokraji zániku a miliony lidí se ocitly bez přístupu k pitné vodě, jídlu či základní lékařské péči.
A přesto se zdá, že izraelské vedení považuje vojenskou eskalaci za jediný možný nástroj obrany. Minulý týden izraelská armáda podnikla pozemní operaci v jižním Libanonu, oficiálně kvůli údajnému porušení příměří ze strany Hizballáhu. Ten podle izraelských představitelů neodsunul své síly za řeku Litani, jak mu to ukládalo dohodnuté příměří z listopadu loňského roku. Skutečným motivem však může být i snaha demonstrovat odhodlání čelit íránskému vlivu, který Hizballáh – jako jeho klíčový regionální spojenec – zosobňuje.
Situace na Blízkém východě se tak znovu propadá do chaosu, který je v mnohém ještě horší než období arabsko-izraelských válek mezi lety 1948 a 1973. Tehdy šlo o přežití samotného Izraele, nově vzniklého státu obklopeného nepřátelskými režimy. Tehdejší konflikty vedly k dlouhodobé okupaci Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Prvního z těchto území se Izrael formálně vzdal po jednostranném stažení v roce 2005, což však místo míru přineslo nástup Hamásu a radikalizaci.
Dnešní ozbrojené střety na Blízkém východě zdaleka nepřipomínají klasické války mezi státy, jaké známe z minulého století. Nejde už o konfrontaci armády jednoho státu s armádou jiného, o jasně definované bitevní linie či o územní zisky a ztráty v tradičním slova smyslu.
Místo toho sledujeme vleklé, složitě propletené konflikty, v nichž se prolínají prvky guerillového boje, hybridní války, kybernetických útoků a informační manipulace. Klíčovým rysem těchto střetů je jejich asymetrická povaha – silný stát, jako je Izrael, čelí protivníkům, kteří nejsou klasickými armádami, ale spíše volně organizovanými militantními hnutími s různou mírou podpory místního obyvatelstva a se zázemím v sousedních státech či regionech.
Hnutí jako Hamás, Hizballáh nebo Hútíové operují v prostředí, kde je obtížné rozlišit mezi civilní a vojenskou infrastrukturou. Bojují zevnitř měst, z podzemních tunelů, využívají hustě obydlené oblasti jako štíty a často cíleně eskalují násilí právě s cílem vyprovokovat přehnanou reakci, kterou pak využijí k propagandistickému zisku.
Jejich cílem není vyhrát klasickou bitvu nebo obsadit určité území, ale podkopat legitimitu protivníka, zpochybnit jeho morální autoritu a dlouhodobě oslabovat jeho vůli k boji. Právě v tomto spočívá podstata asymetrického konfliktu – jde o střet dvou zcela odlišných logik války.
Izrael v této realitě lavíruje mezi dvěma póly, konkrétně snahou o zajištění bezpečnosti vlastních občanů a mezinárodním tlakem na respektování humanitárního práva. V asymetrickém konfliktu ale standardní vojenské postupy selhávají. Každý letecký úder, který zasáhne civilní cíle, byť neúmyslně, posiluje narativ militantních skupin, které se prezentují jako obránci utlačovaného obyvatelstva. Každá oběť na životech přispívá k radikalizaci další generace. Eskalace násilí tedy nevede ke zničení nepřítele, ale často k jeho posílení – a to jak vojensky, tak politicky.
K tomu se přidává ještě jeden zásadní faktor; tyto konflikty nejsou pouze místními krizemi. Jsou součástí širšího geostrategického soupeření, v němž hrají roli Írán, který podporuje Hamás, Hizballáh i Hútíje, Saúdská Arábie, která se snaží omezit íránský vliv, nebo Turecko, jež si buduje vlastní pozici regionální mocnosti. Každý z těchto aktérů sleduje vlastní zájmy, které přesahují hranice jednotlivých států a často se promítají do zástupných válek. Izrael tak nebojuje jen o bezpečnost svých hranic – bojuje o to, aby v tomto destabilizovaném regionu zůstal silným a respektovaným hráčem.
Jestli má mezinárodní společenství najít cestu ven z tohoto bludného kruhu násilí, musí začít chápat povahu těchto střetů nikoli prizmatem klasických armádních kampaní, ale jako bezpečnostní, politické a společenské výzvy, které vyžadují odlišné nástroje, tedy dlouhodobou práci s civilním obyvatelstvem, investice do obnovy a vzdělání, posilování institucí a diplomacii, která nezůstane jen u formálních gest.
Asymetrické války se v realitě dají jen těžko vyhrát klasickou diplomacií – alespoň ne v jejím tradičním pojetí jako jednání mezi dvěma státy, které se řídí jasně definovanými pravidly, protokoly a mezinárodními smlouvami. V asymetrickém konfliktu totiž často chybí druhá strana, s níž by bylo možné usednout k jednacímu stolu v plnohodnotném smyslu.
Militantní skupiny jako Hamás nebo Hizballáh nejsou suverénními státy, ale nestátními aktéry, kteří nejsou vždy ochotni nebo schopni vést jednání v duchu kompromisu. Jejich existence a podpora často stojí na pokračování konfliktu samotného – ať už z ideologických, náboženských nebo strategických důvodů.
Navíc tito aktéři často operují v prostředí, kde se moc a legitimita nepřekrývají. Vlády, které by měly být oficiálními partnery pro diplomatické řešení, nemají vždy kontrolu nad ozbrojenými skupinami působícími na jejich území. To komplikuje jakoukoliv snahu o dosažení trvalého příměří, natož pak komplexního mírového uspořádání. Diplomacie se tak stává nejen pomalým a často frustrujícím procesem, ale také nástrojem s omezeným dosahem – schopným zabránit nejhorším excesům, ale ne vyřešit kořeny konfliktu.
Přesto to neznamená, že by diplomatické úsilí bylo zbytečné. Musí se však přizpůsobit nové realitě. Místo formálních mírových konferencí je často nutné hledat neoficiální kanály, zprostředkovatele s důvěrou obou stran a postupné budování důvěry skrze konkrétní dohody o humanitárním přístupu, výměně zajatců nebo omezení násilí. V asymetrické válce je diplomacie spíše trvalý a trpělivý tlak, který nepřináší okamžité vítězství, ale může pomoci zabránit totálnímu rozvratu.
Plánované setkání mezi ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a delegací Spojených států v Bruselu bylo zrušeno. Delegaci tvořil speciální Trumpův vyslanec Steve Witkoff a Trumpův zeť Jared Kushner, kteří byli na cestě z jednání s Vladimirem Putinem. Zrušení přišlo poté, co se ukrajinský prezident náhle vrátil do Kyjeva, uvedl The Times.
V květnu 2023 udeřil blesk do lesa v Donnie Creek v Britské Kolumbii a stromy začaly hořet. Byl to na lesní požár sice brzký termín, ale suchý podzim a teplé jaro proměnily les v sušinu, a plameny se proto šířily velmi rychle. Do poloviny června se z požáru stal jeden z největších v historii provincie, který spálil rozsáhlou oblast boreálního lesa. V tomto roce shořela v Kanadě rekordní plocha.
Ammar Wadi věděl, že riskuje život, když se v červnu vydal pro pytel mouky pro svou rodinu k nákladnímu autu s pomocí u přechodu Zikim do Gazy. Na domovskou obrazovku svého mobilního telefonu si napsal vzkaz: „Odpusť mi mami, jestli se mi něco stane. Kdokoli najde můj telefon, prosím, řekněte mé rodině, že je moc miluji.“ Uprostřed pravidelné izraelské palby směrem k lidem hledajícím pomoc se Wadi už nikdy nevrátil domů a jeho zpráva byla rodině doručena týdny později nálezcem jeho telefonu. Bylo to to poslední, co o něm slyšeli.
Lobbisté největších světových farmaceutických společností prezentují novou dohodu o cenách ve Spojeném království jako vzor, který by měla následovat i zbylá Evropa. Cílem je zabránit výrobcům léků v odchodu do Ameriky. K radosti prezidenta Donalda Trumpa a lobbistů, britští představitelé souhlasili s 25procentním navýšením výdajů na nové léky výměnou za tříletou úlevu od cel na farmaceutický export do USA. Tento krok přichází v době, kdy velcí výrobci léků, jako jsou AstraZeneca a Merck, ruší projekty ve Spojeném království. Trumpova administrativa navíc využívá hrozby cly, aby přinutila farmaceutické firmy ke zvýšení cen pro Evropany, což by umožnilo jejich snížení pro Američany.
Ještě před summitem OSN COP30 se zdálo, že Čína má zájem převzít roli nového globálního lídra v oblasti klimatických změn. Tím by vyplnila mezeru, kterou zanechal odchod Spojených států z čelní pozice pod vedením Donalda Trumpa. Pro pochopení čínských záměrů v této roli je podle expertů užitečné prozkoumat tři hlavní motivace, které vedou Peking k převzetí vedení, a dvě oblasti, kterým se snaží vyhnout.
Rusko je údajně „připraveno“ na válku s Evropou, prohlásil tamní prezident Vladimir Putin předtím, než americké mírové rozhovory skončily bez pokroku. Kremlův poradce následně uvedl, že ukrajinská krize se k řešení nijak nepřiblížila po jednání s americkým vyslancem Stevem Witkoffem. Ruský prezident také obvinil evropské mocnosti ze sabotování mírového procesu.
I prosinec má oslavence v řadách celebrit. V úterý slaví moderátor Libor Bouček, jenž letos dosáhl půlkulatin. Při této příležitosti dal jasně najevo, že nejdůležitější je pro něj v současnosti rodina.
Začal prosinec a ruku v ruce s ním i meteorologická zima. Podle meteorologů se během měsíce očekávají nejvyšší teploty kolem šesti stupňů nad nulou. O Vánocích se budou teploty držet kolem nuly. Vyplývá to z výhledu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).
Může se princ Harry ještě někdy vrátit do Velké Británie? Poslední roky se to nezdálo být moc pravděpodobné, mladší ze synů krále Karla III. totiž žije s rodinou v USA. Pro tuto chvíli se na tom nic nemění, ale začíná se řešit, zda se princ nevrátí alespoň v budoucnosti.
Naděje, že Patrik Hezucký bude ještě před posledním listopadovým víkendem propuštěn do domácího léčení, pohasla. Hospitalizace pokračuje. Fanoušci stále nevědí, co přesně moderátorovi je. A pravidelné výstupy Hezuckého ve vysílání také ke zlepšení dojmu nepomáhají.
Ruský prezident Vladimir Putin v úterý, jen krátce před plánovaným setkáním s americkými vyslanci Stevem Witkoffem a Jaredem Kushnerem v Kremlu, pronesl ostré komentáře namířené proti Evropě. Putin uvedl, že požadavky Evropy na ukončení války jsou pro Rusko „nepřijatelné“. Zároveň obvinil evropské země, že se „samy vyřadily z evropského urovnání“ a nemají „žádnou mírovou agendu“. Místo toho prý brání snahám USA o vyřešení konfliktu na Ukrajině.
Evropská unie bude v budoucnu „dvakrát přemýšlet“, než podpoří slabé dohody na klimatických summitech COP. Toto varování zaznělo od Katarzyny Wrony, polské vyjednavačky a členky delegace EU na letošní konferenci COP30 v Brazílii.