Jednat s protivníkem, pro nějž je válka nikoli prostředkem, ale podmínkou vlastní existence, je takřka nemožné. Izrael čelí asymetrickým konfliktům, kde jeho nepřátelé nejsou státy, ale militantní hnutí, jejichž síla roste s každou další vlnou násilí. Tradiční diplomacie na ně nestačí, protože tyto války vyžadují trpělivost, alternativní přístupy a odvahu přiznat, že vojenské vítězství není řešením.
Za poslední dva roky se Izrael ocitl v permanentním válečném režimu. Bojoval, a často paralelně, s palestinským Hamásem v Pásmu Gazy, libanonským Hizballáhem, jemenskými povstalci Hutíji a přímo s Íránem. Tyto konflikty sice probíhají v různém tempu a intenzitě, ale jeden z nich zůstává konstantní a ničivý: válka s Hamásem, která propukla v plné síle v říjnu 2023.
Tehdy Hamás provedl brutální a koordinovaný útok na izraelské území, který si vyžádal více než tisíc obětí – civilistů, vojáků, včetně žen a dětí. Izraelská odpověď byla rychlá a tvrdá – masivní vojenská operace v Gaze, která trvá dodnes. Počet obětí mezi palestinským obyvatelstvem se vyšplhal do desetitisíců, z nichž většina jsou podle OSN civilisté. Humanitární krize v této enklávě dosahuje apokalyptických rozměrů, zatímco zdravotnický systém kolabuje, infrastruktura je na pokraji zániku a miliony lidí se ocitly bez přístupu k pitné vodě, jídlu či základní lékařské péči.
A přesto se zdá, že izraelské vedení považuje vojenskou eskalaci za jediný možný nástroj obrany. Minulý týden izraelská armáda podnikla pozemní operaci v jižním Libanonu, oficiálně kvůli údajnému porušení příměří ze strany Hizballáhu. Ten podle izraelských představitelů neodsunul své síly za řeku Litani, jak mu to ukládalo dohodnuté příměří z listopadu loňského roku. Skutečným motivem však může být i snaha demonstrovat odhodlání čelit íránskému vlivu, který Hizballáh – jako jeho klíčový regionální spojenec – zosobňuje.
Situace na Blízkém východě se tak znovu propadá do chaosu, který je v mnohém ještě horší než období arabsko-izraelských válek mezi lety 1948 a 1973. Tehdy šlo o přežití samotného Izraele, nově vzniklého státu obklopeného nepřátelskými režimy. Tehdejší konflikty vedly k dlouhodobé okupaci Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Prvního z těchto území se Izrael formálně vzdal po jednostranném stažení v roce 2005, což však místo míru přineslo nástup Hamásu a radikalizaci.
Dnešní ozbrojené střety na Blízkém východě zdaleka nepřipomínají klasické války mezi státy, jaké známe z minulého století. Nejde už o konfrontaci armády jednoho státu s armádou jiného, o jasně definované bitevní linie či o územní zisky a ztráty v tradičním slova smyslu.
Místo toho sledujeme vleklé, složitě propletené konflikty, v nichž se prolínají prvky guerillového boje, hybridní války, kybernetických útoků a informační manipulace. Klíčovým rysem těchto střetů je jejich asymetrická povaha – silný stát, jako je Izrael, čelí protivníkům, kteří nejsou klasickými armádami, ale spíše volně organizovanými militantními hnutími s různou mírou podpory místního obyvatelstva a se zázemím v sousedních státech či regionech.
Hnutí jako Hamás, Hizballáh nebo Hútíové operují v prostředí, kde je obtížné rozlišit mezi civilní a vojenskou infrastrukturou. Bojují zevnitř měst, z podzemních tunelů, využívají hustě obydlené oblasti jako štíty a často cíleně eskalují násilí právě s cílem vyprovokovat přehnanou reakci, kterou pak využijí k propagandistickému zisku.
Jejich cílem není vyhrát klasickou bitvu nebo obsadit určité území, ale podkopat legitimitu protivníka, zpochybnit jeho morální autoritu a dlouhodobě oslabovat jeho vůli k boji. Právě v tomto spočívá podstata asymetrického konfliktu – jde o střet dvou zcela odlišných logik války.
Izrael v této realitě lavíruje mezi dvěma póly, konkrétně snahou o zajištění bezpečnosti vlastních občanů a mezinárodním tlakem na respektování humanitárního práva. V asymetrickém konfliktu ale standardní vojenské postupy selhávají. Každý letecký úder, který zasáhne civilní cíle, byť neúmyslně, posiluje narativ militantních skupin, které se prezentují jako obránci utlačovaného obyvatelstva. Každá oběť na životech přispívá k radikalizaci další generace. Eskalace násilí tedy nevede ke zničení nepřítele, ale často k jeho posílení – a to jak vojensky, tak politicky.
K tomu se přidává ještě jeden zásadní faktor; tyto konflikty nejsou pouze místními krizemi. Jsou součástí širšího geostrategického soupeření, v němž hrají roli Írán, který podporuje Hamás, Hizballáh i Hútíje, Saúdská Arábie, která se snaží omezit íránský vliv, nebo Turecko, jež si buduje vlastní pozici regionální mocnosti. Každý z těchto aktérů sleduje vlastní zájmy, které přesahují hranice jednotlivých států a často se promítají do zástupných válek. Izrael tak nebojuje jen o bezpečnost svých hranic – bojuje o to, aby v tomto destabilizovaném regionu zůstal silným a respektovaným hráčem.
Jestli má mezinárodní společenství najít cestu ven z tohoto bludného kruhu násilí, musí začít chápat povahu těchto střetů nikoli prizmatem klasických armádních kampaní, ale jako bezpečnostní, politické a společenské výzvy, které vyžadují odlišné nástroje, tedy dlouhodobou práci s civilním obyvatelstvem, investice do obnovy a vzdělání, posilování institucí a diplomacii, která nezůstane jen u formálních gest.
Asymetrické války se v realitě dají jen těžko vyhrát klasickou diplomacií – alespoň ne v jejím tradičním pojetí jako jednání mezi dvěma státy, které se řídí jasně definovanými pravidly, protokoly a mezinárodními smlouvami. V asymetrickém konfliktu totiž často chybí druhá strana, s níž by bylo možné usednout k jednacímu stolu v plnohodnotném smyslu.
Militantní skupiny jako Hamás nebo Hizballáh nejsou suverénními státy, ale nestátními aktéry, kteří nejsou vždy ochotni nebo schopni vést jednání v duchu kompromisu. Jejich existence a podpora často stojí na pokračování konfliktu samotného – ať už z ideologických, náboženských nebo strategických důvodů.
Navíc tito aktéři často operují v prostředí, kde se moc a legitimita nepřekrývají. Vlády, které by měly být oficiálními partnery pro diplomatické řešení, nemají vždy kontrolu nad ozbrojenými skupinami působícími na jejich území. To komplikuje jakoukoliv snahu o dosažení trvalého příměří, natož pak komplexního mírového uspořádání. Diplomacie se tak stává nejen pomalým a často frustrujícím procesem, ale také nástrojem s omezeným dosahem – schopným zabránit nejhorším excesům, ale ne vyřešit kořeny konfliktu.
Přesto to neznamená, že by diplomatické úsilí bylo zbytečné. Musí se však přizpůsobit nové realitě. Místo formálních mírových konferencí je často nutné hledat neoficiální kanály, zprostředkovatele s důvěrou obou stran a postupné budování důvěry skrze konkrétní dohody o humanitárním přístupu, výměně zajatců nebo omezení násilí. V asymetrické válce je diplomacie spíše trvalý a trpělivý tlak, který nepřináší okamžité vítězství, ale může pomoci zabránit totálnímu rozvratu.
Fakt, že se hurikán Erin během 24 hodin změnil v nebezpečnou bouři páté kategorie s větrem o rychlosti 136 km/h, je pro vědce znepokojující. Tento rychlý nárůst intenzity je ale v posledních letech stále častější a podle expertů je to předzvěst nové éry v Atlantiku.
Ruské raketové útoky na Kyjev, při nichž zemřelo nejméně 23 lidí a poškozeny byly i diplomatické budovy EU a British Council, vyvolaly ostrou reakci evropských lídrů. Ti obviňují Vladimira Putina z maření mírových jednání.
Humanitární pracovníci v Pásmu Gazy považují za cynické to, že až 22. srpna vyhlásila OSN v oblasti formálně hladomor. Podle nich už velká část populace hladověla po dlouhé měsíce. A jak uvedl Tom Fletcher, koordinátor OSN pro mimořádnou pomoc, je to hladomor, který by měl strašit nás všechny. Podle něj mohl být hladomor odvrácen, kdyby Izrael systematicky nebránil dodávkám humanitární pomoci.
V roce 2022 Rusko napadlo Ukrajinu. Zpráva o invazi otřásla Německem. K překvapení celého světa oznámil tehdejší kancléř Olaf Scholz radikální změnu německé zahraniční politiky. Plán počítal s investicemi ve výši 100 miliard eur na modernizaci armády.
Evropští vojenští velitelé a diplomaté diskutují o vytvoření nárazníkové zóny jako součásti případné mírové dohody mezi Ruskem a Ukrajinou. Tento 40 km široký pás země nikoho by vytvořil novou „železnou oponu“ proti budoucí ruské agresi.
Ukrajina se v nedávných mírových rozhovorech v Anchorage dostala pod tlak Vladimira Putina. Ten požadoval, aby Kyjev předal Rusku celou Doněckou oblast. Přistoupit na takový požadavek by však pro Ukrajinu znamenalo faktické přijetí porážky. Vzdání se tohoto území by totiž znamenalo ztrátu hlavní obranné bariéry proti dalšímu postupu ruské armády.
Odvaha východoevropských zemí podporovat Ukrajinu prochází v poslední době těžkou zkouškou, což by mohlo oslabit regionální jednotu. Nedávné politické kroky v Polsku, Litvě a České republice naznačují, že by se tento region mohl odvrátit od podpory Ukrajiny. To by mohlo mít vážné dopady na evropskou bezpečnost i na zájmy USA, upozornil odborník z American Enterprise Institute ve Washingtonu Dalibor Rohac.
Bývalý durynský premiér a současný místopředseda Spolkového sněmu Bodo Ramelow ze strany Levice se vyslovil pro zavedení nové německé hymny. Navrhl také uspořádat referendum o barvách národní vlajky.
Brusel by měl přehodnotit obchodní dohodu se Spojenými státy, pokud americký prezident Donald Trump splní své hrozby a potrestá Evropskou unii kvůli jejím technologickým regulacím. Prohlásila to Teresa Ribera, výkonná viceprezidentka Evropské komise, v rozhovoru pro Financial Times.
Nově uzavřená obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy vzbudila v automobilovém průmyslu rozruch. V jejím textu je totiž ukrytý bod, který hovoří o vzájemném uznávání norem pro automobily. V praxi by to mohlo znamenat, že by se na evropské silnice mohly dostat americké vozy, které by splňovaly nižší standardy, než jsou ty evropské.
Ačkoliv se v poslední době objevily naděje na mír, Ukrajinu zasáhla druhá nejhorší noc ruských vzdušných útoků od začátku války. Prohlášení Kremlu o cílení na vojenské objekty je v rozporu s realitou, protože záběry ukazují zasažené civilní budovy. Při útocích bylo zabito nejméně 23 osob a poškozeny byly i budovy Britské rady a delegace Evropské unie.
Tři roky v úterý uplynuly od smrti Hany Zagorové, která je pochována na vyšehradském hřbitově v Praze. Logicky tam včera bylo rušno, uctít památku slavné zpěvačky přišel její manžel Štefan Margita. A nebyl sám.