Jednat s protivníkem, pro nějž je válka nikoli prostředkem, ale podmínkou vlastní existence, je takřka nemožné. Izrael čelí asymetrickým konfliktům, kde jeho nepřátelé nejsou státy, ale militantní hnutí, jejichž síla roste s každou další vlnou násilí. Tradiční diplomacie na ně nestačí, protože tyto války vyžadují trpělivost, alternativní přístupy a odvahu přiznat, že vojenské vítězství není řešením.
Za poslední dva roky se Izrael ocitl v permanentním válečném režimu. Bojoval, a často paralelně, s palestinským Hamásem v Pásmu Gazy, libanonským Hizballáhem, jemenskými povstalci Hutíji a přímo s Íránem. Tyto konflikty sice probíhají v různém tempu a intenzitě, ale jeden z nich zůstává konstantní a ničivý: válka s Hamásem, která propukla v plné síle v říjnu 2023.
Tehdy Hamás provedl brutální a koordinovaný útok na izraelské území, který si vyžádal více než tisíc obětí – civilistů, vojáků, včetně žen a dětí. Izraelská odpověď byla rychlá a tvrdá – masivní vojenská operace v Gaze, která trvá dodnes. Počet obětí mezi palestinským obyvatelstvem se vyšplhal do desetitisíců, z nichž většina jsou podle OSN civilisté. Humanitární krize v této enklávě dosahuje apokalyptických rozměrů, zatímco zdravotnický systém kolabuje, infrastruktura je na pokraji zániku a miliony lidí se ocitly bez přístupu k pitné vodě, jídlu či základní lékařské péči.
A přesto se zdá, že izraelské vedení považuje vojenskou eskalaci za jediný možný nástroj obrany. Minulý týden izraelská armáda podnikla pozemní operaci v jižním Libanonu, oficiálně kvůli údajnému porušení příměří ze strany Hizballáhu. Ten podle izraelských představitelů neodsunul své síly za řeku Litani, jak mu to ukládalo dohodnuté příměří z listopadu loňského roku. Skutečným motivem však může být i snaha demonstrovat odhodlání čelit íránskému vlivu, který Hizballáh – jako jeho klíčový regionální spojenec – zosobňuje.
Situace na Blízkém východě se tak znovu propadá do chaosu, který je v mnohém ještě horší než období arabsko-izraelských válek mezi lety 1948 a 1973. Tehdy šlo o přežití samotného Izraele, nově vzniklého státu obklopeného nepřátelskými režimy. Tehdejší konflikty vedly k dlouhodobé okupaci Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Prvního z těchto území se Izrael formálně vzdal po jednostranném stažení v roce 2005, což však místo míru přineslo nástup Hamásu a radikalizaci.
Dnešní ozbrojené střety na Blízkém východě zdaleka nepřipomínají klasické války mezi státy, jaké známe z minulého století. Nejde už o konfrontaci armády jednoho státu s armádou jiného, o jasně definované bitevní linie či o územní zisky a ztráty v tradičním slova smyslu.
Místo toho sledujeme vleklé, složitě propletené konflikty, v nichž se prolínají prvky guerillového boje, hybridní války, kybernetických útoků a informační manipulace. Klíčovým rysem těchto střetů je jejich asymetrická povaha – silný stát, jako je Izrael, čelí protivníkům, kteří nejsou klasickými armádami, ale spíše volně organizovanými militantními hnutími s různou mírou podpory místního obyvatelstva a se zázemím v sousedních státech či regionech.
Hnutí jako Hamás, Hizballáh nebo Hútíové operují v prostředí, kde je obtížné rozlišit mezi civilní a vojenskou infrastrukturou. Bojují zevnitř měst, z podzemních tunelů, využívají hustě obydlené oblasti jako štíty a často cíleně eskalují násilí právě s cílem vyprovokovat přehnanou reakci, kterou pak využijí k propagandistickému zisku.
Jejich cílem není vyhrát klasickou bitvu nebo obsadit určité území, ale podkopat legitimitu protivníka, zpochybnit jeho morální autoritu a dlouhodobě oslabovat jeho vůli k boji. Právě v tomto spočívá podstata asymetrického konfliktu – jde o střet dvou zcela odlišných logik války.
Izrael v této realitě lavíruje mezi dvěma póly, konkrétně snahou o zajištění bezpečnosti vlastních občanů a mezinárodním tlakem na respektování humanitárního práva. V asymetrickém konfliktu ale standardní vojenské postupy selhávají. Každý letecký úder, který zasáhne civilní cíle, byť neúmyslně, posiluje narativ militantních skupin, které se prezentují jako obránci utlačovaného obyvatelstva. Každá oběť na životech přispívá k radikalizaci další generace. Eskalace násilí tedy nevede ke zničení nepřítele, ale často k jeho posílení – a to jak vojensky, tak politicky.
K tomu se přidává ještě jeden zásadní faktor; tyto konflikty nejsou pouze místními krizemi. Jsou součástí širšího geostrategického soupeření, v němž hrají roli Írán, který podporuje Hamás, Hizballáh i Hútíje, Saúdská Arábie, která se snaží omezit íránský vliv, nebo Turecko, jež si buduje vlastní pozici regionální mocnosti. Každý z těchto aktérů sleduje vlastní zájmy, které přesahují hranice jednotlivých států a často se promítají do zástupných válek. Izrael tak nebojuje jen o bezpečnost svých hranic – bojuje o to, aby v tomto destabilizovaném regionu zůstal silným a respektovaným hráčem.
Jestli má mezinárodní společenství najít cestu ven z tohoto bludného kruhu násilí, musí začít chápat povahu těchto střetů nikoli prizmatem klasických armádních kampaní, ale jako bezpečnostní, politické a společenské výzvy, které vyžadují odlišné nástroje, tedy dlouhodobou práci s civilním obyvatelstvem, investice do obnovy a vzdělání, posilování institucí a diplomacii, která nezůstane jen u formálních gest.
Asymetrické války se v realitě dají jen těžko vyhrát klasickou diplomacií – alespoň ne v jejím tradičním pojetí jako jednání mezi dvěma státy, které se řídí jasně definovanými pravidly, protokoly a mezinárodními smlouvami. V asymetrickém konfliktu totiž často chybí druhá strana, s níž by bylo možné usednout k jednacímu stolu v plnohodnotném smyslu.
Militantní skupiny jako Hamás nebo Hizballáh nejsou suverénními státy, ale nestátními aktéry, kteří nejsou vždy ochotni nebo schopni vést jednání v duchu kompromisu. Jejich existence a podpora často stojí na pokračování konfliktu samotného – ať už z ideologických, náboženských nebo strategických důvodů.
Navíc tito aktéři často operují v prostředí, kde se moc a legitimita nepřekrývají. Vlády, které by měly být oficiálními partnery pro diplomatické řešení, nemají vždy kontrolu nad ozbrojenými skupinami působícími na jejich území. To komplikuje jakoukoliv snahu o dosažení trvalého příměří, natož pak komplexního mírového uspořádání. Diplomacie se tak stává nejen pomalým a často frustrujícím procesem, ale také nástrojem s omezeným dosahem – schopným zabránit nejhorším excesům, ale ne vyřešit kořeny konfliktu.
Přesto to neznamená, že by diplomatické úsilí bylo zbytečné. Musí se však přizpůsobit nové realitě. Místo formálních mírových konferencí je často nutné hledat neoficiální kanály, zprostředkovatele s důvěrou obou stran a postupné budování důvěry skrze konkrétní dohody o humanitárním přístupu, výměně zajatců nebo omezení násilí. V asymetrické válce je diplomacie spíše trvalý a trpělivý tlak, který nepřináší okamžité vítězství, ale může pomoci zabránit totálnímu rozvratu.
Vliv Donalda Trumpa na jeho věrnou voličskou základnu patřil v uplynulém desetiletí k nejvýraznějším faktorům americké politické scény. Dlouhodobě totiž převládal názor, že i přes chybějící širokou popularitu disponuje tak intenzivní oddaností velké části svých stoupenců, která z něj neustále činí mimořádně silného hráče. Současná data však ukazují, že toto zažité přesvědčení již pravděpodobně neplatí. Nový průzkum veřejného mínění společností Washington Post a Ipsos přinesl další doklad o tom, že se prezidentovo tvrdé jádro nejen výrazně zmenšilo, ale z historického pohledu je aktuálně velmi malé.
Minulý měsíc podepsal americký prezident Donald Trump s Íránem memorandum o porozumění a dohodu o příměří během večeře v Zrcadlovém sále ve Versailles. Volba tohoto místa, kterou inicioval francouzský prezident Emmanuel Macron s cílem zapůsobit na Trumpa dříve, než změní názor, okamžitě vyvolala historické srovnání s rozsáhlou Versailleskou smlouvou z roku 1919.
Běžní obyvatelé Ruska začínají poprvé po čtyřech letech války pociťovat přímé dopady konfliktu prostřednictvím citelného nedostatku pohonných hmot, rostoucí inflace a celkového zpomalování ekonomiky. Zatímco v Moskvě se tvoří dlouhé fronty u čerpacích stanic a řidiči mohou natankovat maximálně dvacet litrů na auto, v odlehlejších regionech, jako je Krasnodar, Dagestán nebo Tuva, dochází k úplnému kolapsu zásobování a desítky kilometrů dlouhým zácpám. Kreml se v této situaci snaží balancovat mezi obrovskými finančními nároky na udržení armády a snahou zachovat sociální stabilitu, která byla dlouho jeho politickou vizitkou.
Ukrajinské síly bezpilotních prostředků pod vedením velitele Roberta Brovdiho, známého pod přezdívkou „Maďar“, provedly v noci na pátek rozsáhlý úder v Černém moři. Cílem této operace se stalo dvanáct plavidel patřících do ruské takzvané stínové flotily. Hlavním účelem útoku bylo ochromit zásobovací trasy, kterými Rusko dopravuje palivo na okupovaná území na východě Ukrajiny a na anektovaný poloostrov Krym. Kyjev se tímto způsobem snaží zamezit obcházení mezinárodních sankcí a paralyzovat ruskou logistiku.
Ruský protiválečný opoziční politik Boris Naděždin varuje před kurzem, kterým prezident Vladimir Putin vede zemi. Podle něj současné směřování Kremlu uvrhne Rusko do chaosu a potenciálně i do naprosté katastrofy. Třiašedesátiletý politik tato slova pronesl v době, kdy na něj úřady stupňují tlak před zářijovými parlamentními volbami, ve kterých plánuje kandidovat.
Evropská komise se chystá zveřejnit očekávanou zprávu zaměřenou na odstranění byrokratické zátěže v bankovním sektoru, jejímž cílem je posílit konkurenceschopnost evropských peněžních ústavů vůči jejich americkým rivalům.
Spojené státy plánují uvalit pětadvacetiprocentní cla na vybraný brazilský dovoz poté, co roční vyšetřování dospělo k závěru, že země uplatňuje nekalé obchodní praktiky. Americký obchodní zástupce Jamieson Greer oznámil tato opatření ve středu pozdě večer s tím, že brazilská politika v oblastech digitálního obchodu, nespravedlivých preferenčních cel či přístupu na trh s etanolem poškozuje zájmy Američanů.
Americký prezident Donald Trump, který kdysi usiloval o Nobelovu cenu za mír za ukončování konfliktů, začal vnímat vojenskou sílu jako běžný nástroj k donucení Íránu k diplomacii. Nasazení největší armády světa je přitom nejzávažnějším úkolem hlavy státu, i když Pentagon omezil informace o vlastních ztrátách a škodách. Od únorového obnovení úderů zahynuly desítky Íránců a tisíce dalších od počátku konfliktu. Normalizace násilí a jeho hrozby by však podle CNN neměly být redukovány na běžné poznámky novinářům.
V Česku se v pátek očekávají další silné bouřky, platí z toho důvodu příslušná výstraha. Podle meteorologů mohou první bouře udeřit už nad ránem. Naprosto vyloučen není ani výskyt supercel.
Epidemie smrtelně nebezpečné eboly v africké Demokratické republice Kongo řádí dál. Podle oficiálních údajů už se potvrdilo více než dva tisíce případů nemoci, ale experti se domnívají, že rozsah epidemie je reálně násobně větší.
Pohonné hmoty v Česku po nedělním ukončení vládní regulace zdraží, přičemž výraznější růst lze čekat u motorové nafty a na dálničních čerpacích stanicích. V celorepublikovém průměru by během prvního týdne mohla cena benzínu Natural 95 vzrůst přibližně o 0,50 až 1,20 koruny za litr, nejpravděpodobněji zhruba o 80 haléřů. Nafta může zdražit o 2,80 až 3,60 koruny, přičemž nejpravděpodobnější je růst kolem 3,20 koruny za litr.
Série varování ze strany tuzemských meteorologů pokračuje i ve čtvrtek. Meteorologové opět upozornili na nebezpečí bouřek, zároveň plošně upřesnili výstrahu na vysoké teploty. Beze změny zůstává varování před požáry, vyplývá z informací Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).