Jednat s protivníkem, pro nějž je válka nikoli prostředkem, ale podmínkou vlastní existence, je takřka nemožné. Izrael čelí asymetrickým konfliktům, kde jeho nepřátelé nejsou státy, ale militantní hnutí, jejichž síla roste s každou další vlnou násilí. Tradiční diplomacie na ně nestačí, protože tyto války vyžadují trpělivost, alternativní přístupy a odvahu přiznat, že vojenské vítězství není řešením.
Za poslední dva roky se Izrael ocitl v permanentním válečném režimu. Bojoval, a často paralelně, s palestinským Hamásem v Pásmu Gazy, libanonským Hizballáhem, jemenskými povstalci Hutíji a přímo s Íránem. Tyto konflikty sice probíhají v různém tempu a intenzitě, ale jeden z nich zůstává konstantní a ničivý: válka s Hamásem, která propukla v plné síle v říjnu 2023.
Tehdy Hamás provedl brutální a koordinovaný útok na izraelské území, který si vyžádal více než tisíc obětí – civilistů, vojáků, včetně žen a dětí. Izraelská odpověď byla rychlá a tvrdá – masivní vojenská operace v Gaze, která trvá dodnes. Počet obětí mezi palestinským obyvatelstvem se vyšplhal do desetitisíců, z nichž většina jsou podle OSN civilisté. Humanitární krize v této enklávě dosahuje apokalyptických rozměrů, zatímco zdravotnický systém kolabuje, infrastruktura je na pokraji zániku a miliony lidí se ocitly bez přístupu k pitné vodě, jídlu či základní lékařské péči.
A přesto se zdá, že izraelské vedení považuje vojenskou eskalaci za jediný možný nástroj obrany. Minulý týden izraelská armáda podnikla pozemní operaci v jižním Libanonu, oficiálně kvůli údajnému porušení příměří ze strany Hizballáhu. Ten podle izraelských představitelů neodsunul své síly za řeku Litani, jak mu to ukládalo dohodnuté příměří z listopadu loňského roku. Skutečným motivem však může být i snaha demonstrovat odhodlání čelit íránskému vlivu, který Hizballáh – jako jeho klíčový regionální spojenec – zosobňuje.
Situace na Blízkém východě se tak znovu propadá do chaosu, který je v mnohém ještě horší než období arabsko-izraelských válek mezi lety 1948 a 1973. Tehdy šlo o přežití samotného Izraele, nově vzniklého státu obklopeného nepřátelskými režimy. Tehdejší konflikty vedly k dlouhodobé okupaci Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Prvního z těchto území se Izrael formálně vzdal po jednostranném stažení v roce 2005, což však místo míru přineslo nástup Hamásu a radikalizaci.
Dnešní ozbrojené střety na Blízkém východě zdaleka nepřipomínají klasické války mezi státy, jaké známe z minulého století. Nejde už o konfrontaci armády jednoho státu s armádou jiného, o jasně definované bitevní linie či o územní zisky a ztráty v tradičním slova smyslu.
Místo toho sledujeme vleklé, složitě propletené konflikty, v nichž se prolínají prvky guerillového boje, hybridní války, kybernetických útoků a informační manipulace. Klíčovým rysem těchto střetů je jejich asymetrická povaha – silný stát, jako je Izrael, čelí protivníkům, kteří nejsou klasickými armádami, ale spíše volně organizovanými militantními hnutími s různou mírou podpory místního obyvatelstva a se zázemím v sousedních státech či regionech.
Hnutí jako Hamás, Hizballáh nebo Hútíové operují v prostředí, kde je obtížné rozlišit mezi civilní a vojenskou infrastrukturou. Bojují zevnitř měst, z podzemních tunelů, využívají hustě obydlené oblasti jako štíty a často cíleně eskalují násilí právě s cílem vyprovokovat přehnanou reakci, kterou pak využijí k propagandistickému zisku.
Jejich cílem není vyhrát klasickou bitvu nebo obsadit určité území, ale podkopat legitimitu protivníka, zpochybnit jeho morální autoritu a dlouhodobě oslabovat jeho vůli k boji. Právě v tomto spočívá podstata asymetrického konfliktu – jde o střet dvou zcela odlišných logik války.
Izrael v této realitě lavíruje mezi dvěma póly, konkrétně snahou o zajištění bezpečnosti vlastních občanů a mezinárodním tlakem na respektování humanitárního práva. V asymetrickém konfliktu ale standardní vojenské postupy selhávají. Každý letecký úder, který zasáhne civilní cíle, byť neúmyslně, posiluje narativ militantních skupin, které se prezentují jako obránci utlačovaného obyvatelstva. Každá oběť na životech přispívá k radikalizaci další generace. Eskalace násilí tedy nevede ke zničení nepřítele, ale často k jeho posílení – a to jak vojensky, tak politicky.
K tomu se přidává ještě jeden zásadní faktor; tyto konflikty nejsou pouze místními krizemi. Jsou součástí širšího geostrategického soupeření, v němž hrají roli Írán, který podporuje Hamás, Hizballáh i Hútíje, Saúdská Arábie, která se snaží omezit íránský vliv, nebo Turecko, jež si buduje vlastní pozici regionální mocnosti. Každý z těchto aktérů sleduje vlastní zájmy, které přesahují hranice jednotlivých států a často se promítají do zástupných válek. Izrael tak nebojuje jen o bezpečnost svých hranic – bojuje o to, aby v tomto destabilizovaném regionu zůstal silným a respektovaným hráčem.
Jestli má mezinárodní společenství najít cestu ven z tohoto bludného kruhu násilí, musí začít chápat povahu těchto střetů nikoli prizmatem klasických armádních kampaní, ale jako bezpečnostní, politické a společenské výzvy, které vyžadují odlišné nástroje, tedy dlouhodobou práci s civilním obyvatelstvem, investice do obnovy a vzdělání, posilování institucí a diplomacii, která nezůstane jen u formálních gest.
Asymetrické války se v realitě dají jen těžko vyhrát klasickou diplomacií – alespoň ne v jejím tradičním pojetí jako jednání mezi dvěma státy, které se řídí jasně definovanými pravidly, protokoly a mezinárodními smlouvami. V asymetrickém konfliktu totiž často chybí druhá strana, s níž by bylo možné usednout k jednacímu stolu v plnohodnotném smyslu.
Militantní skupiny jako Hamás nebo Hizballáh nejsou suverénními státy, ale nestátními aktéry, kteří nejsou vždy ochotni nebo schopni vést jednání v duchu kompromisu. Jejich existence a podpora často stojí na pokračování konfliktu samotného – ať už z ideologických, náboženských nebo strategických důvodů.
Navíc tito aktéři často operují v prostředí, kde se moc a legitimita nepřekrývají. Vlády, které by měly být oficiálními partnery pro diplomatické řešení, nemají vždy kontrolu nad ozbrojenými skupinami působícími na jejich území. To komplikuje jakoukoliv snahu o dosažení trvalého příměří, natož pak komplexního mírového uspořádání. Diplomacie se tak stává nejen pomalým a často frustrujícím procesem, ale také nástrojem s omezeným dosahem – schopným zabránit nejhorším excesům, ale ne vyřešit kořeny konfliktu.
Přesto to neznamená, že by diplomatické úsilí bylo zbytečné. Musí se však přizpůsobit nové realitě. Místo formálních mírových konferencí je často nutné hledat neoficiální kanály, zprostředkovatele s důvěrou obou stran a postupné budování důvěry skrze konkrétní dohody o humanitárním přístupu, výměně zajatců nebo omezení násilí. V asymetrické válce je diplomacie spíše trvalý a trpělivý tlak, který nepřináší okamžité vítězství, ale může pomoci zabránit totálnímu rozvratu.
Nová sankční kampaň Spojených států nazvaná Operace Ekonomický vyvrhel prohlubuje již tak závažnou hospodářskou krizi v Íránu. Obyvatelé země se potýkají s prudkým růstem cen základních potravin, nedostatkem pohonných hmot a neustálým propadem hodnoty národní měny. Mnoho Íránců považuje nové americké sankce za reakci na situaci, která byla neúnosná ještě před jejich vyhlášením. Politická reprezentace se obává, že drastické zhoršení životních podmínek povede k rozsáhlým sociálním nepokojům.
Výbor OSN pro odstranění rasové diskriminace dospěl k závěru, že jednotlivé státy mají právní povinnost zabývat se reparacemi za transatlantický obchod s otroky. Podle nově zveřejněného doporučení musejí vlády přijmout rozsáhlá opatření k řešení přetrvávajících následků rasové diskriminace. Tento krok představuje podle výboru zásadní posun v dosavadním nahlížení na historickou odpovědnost jednotlivých zemí. Stávající dopady historického zotročování totiž nelze v dnešní společnosti nadále přehlížet.
Při izraelském leteckém úderu v Pásmu Gazy zahynuli dva lidé a několik dalších utrpělo zranění. Útok zasáhl dav lidí nacházející se v blízkosti městského parku v Gaze. Zasažená oblast byla v té době hustě zalidněna rodinami, které musely kvůli vojenským operacím opustit své domovy. Zdravotníci na místě poskytli pomoc zraněným a transportovali je do nemocnic.
Zahraniční politika prezidenta Donalda Trumpa je od počátku postavena na předpokladu, že síla a velikost Spojených států přinutí spojence i protivníky podvolit se vůli Washingtonu. Tento přístup, vzdalující se tradiční americké diplomatické doktríně, popsal pro CNN poradce Stephen Miller jako svět řízený neúprosnými zákony síly a moci. Současná krize však ukazuje, že tato teorie naráží na své limity. USA se totiž dostaly do hlubokého střetu na dvou frontách zároveň, a to s Íránem a Kanadou.
Španělský premiér Pedro Sánchez prohlásil, že neexistují žádné důkazy o zapojení marocké vlády do nedávného masivního překročení hranic v severoafrické enklávě Ceuta. Podle předsedy vlády nevycházejí žádná podezření ze zpráv zpravodajských služeb, které by naznačovaly odpovědnost oficiálních míst v Rabatu.
Turkmenistán začal opravovat rozsáhlé úniky metanu, které dlouhodobě unikaly ze starých ropných a plynových zařízení na jeho území. Vyplývá to z nejnovějších dat Organizace spojených národů, která tento krok označila za významný průlom. Autoritářský stát k nápravě přistoupil poté, co mezinárodní odhalení poukázala na extrémní míru znečištění v zemi. Místní úřady navázaly spolupráci se zahraničními partnery a zahájily opravy poškozené infrastruktury.
Německá politická scéna čelí výraznému tlaku před nadcházejícími zemskými volbami v Sasku-Anhaltsku, kde má šanci na historický úspěch krajně pravicová strana Alternativa pro Německo. Týdeník Der Spiegel označil lídra tamní kandidátky Ulricha Siegmunda za nejnebezpečnějšího muže v zemi. Reakce jeho příznivců na sebe nenechala dlouho čekat a výtisky časopisu ve velkém skupovali, aby jim je politik mohl osobním podpisem potvrdit. Nadcházející hlasování v této spolkové zemi přitom může mít zásadní dopad nejen na celostátní politiku, ale i na širší evropský region.
Americký prezident Donald Trump prohlásil, že Spojené státy neplánují žádná jednání s Íránem, a zároveň zdůraznil, že Hormuzský průliv zůstává otevřený a funkční. Reagoval tak na situaci v klíčové námořní cestě, kde v posledních dnech výrazně poklesl provoz a došlo k dalším vojenským incidentům. Šéf Bílého domu trvá na tom, že americká blokáda íránských přístavů zůstává v plné platnosti a účinnosti. Všechny námořní miny byly podle jeho slov z mezinárodních vod úspěšně odstraněny, díky čemuž je námořní doprava volná.
Vztahy mezi Ukrajinou a Izraelem vstupují do období opatrného sbližování. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu oslovil přímo ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v dopise u příležitosti ukrajinského Dne nezávislosti. V textu ocenil odhodlání Ukrajinců a označil Írán za společnou hrozbu pro obě země. Kyjev tento krok přivítal a vyjádřil naději v produktivní bezpečnostní spolupráci.
Americké síly podnikly útok na íránská odpalovací zařízení v Hormuzském průlivu, což vyvolalo okamžitou odvetu Teheránu proti vojenským základnám v Jordánsku a Spojených arabských emirátech. Jedná se o první otevřené vojenské střety mezi oběma stranami po více než měsíci relativního klidu. Americká strana uvedla, že operace na ostrově Lárak měla zabránit nakládání a zaminování klíčové námořní trasy. Situace v regionu se tím opět prudce vyostřila a hrozí dalším rozšířením bojových operací.
Skupina izraelských osadníků vnikla do palestinské vesnice Kusra na okupovaném Západním břehu a obsadila obytný dům i s jeho majitelem uvnitř. Přestože armáda na místě zaznamenala desítky výtržníků, úřady do nedělního večera neoznámily žádná zatčení. Útok v Kusře představuje další ze série výpadů, které v této oblasti v posledním období eskalují. K incidentu došlo v odpoledních hodinách, kdy dav osadníků začal obkličovat soukromé pozemky.
Severoatlantická aliance plánuje posílit bezpečnost své východní hranice vybudováním rozsáhlé sítě bezpilotních letounů, senzorů a systémů umělé inteligence. Tato technologie má sloužit k včasnému odhalení a případnému odrazení potenciálního ruského útoku.