Jednat s protivníkem, pro nějž je válka nikoli prostředkem, ale podmínkou vlastní existence, je takřka nemožné. Izrael čelí asymetrickým konfliktům, kde jeho nepřátelé nejsou státy, ale militantní hnutí, jejichž síla roste s každou další vlnou násilí. Tradiční diplomacie na ně nestačí, protože tyto války vyžadují trpělivost, alternativní přístupy a odvahu přiznat, že vojenské vítězství není řešením.
Za poslední dva roky se Izrael ocitl v permanentním válečném režimu. Bojoval, a často paralelně, s palestinským Hamásem v Pásmu Gazy, libanonským Hizballáhem, jemenskými povstalci Hutíji a přímo s Íránem. Tyto konflikty sice probíhají v různém tempu a intenzitě, ale jeden z nich zůstává konstantní a ničivý: válka s Hamásem, která propukla v plné síle v říjnu 2023.
Tehdy Hamás provedl brutální a koordinovaný útok na izraelské území, který si vyžádal více než tisíc obětí – civilistů, vojáků, včetně žen a dětí. Izraelská odpověď byla rychlá a tvrdá – masivní vojenská operace v Gaze, která trvá dodnes. Počet obětí mezi palestinským obyvatelstvem se vyšplhal do desetitisíců, z nichž většina jsou podle OSN civilisté. Humanitární krize v této enklávě dosahuje apokalyptických rozměrů, zatímco zdravotnický systém kolabuje, infrastruktura je na pokraji zániku a miliony lidí se ocitly bez přístupu k pitné vodě, jídlu či základní lékařské péči.
A přesto se zdá, že izraelské vedení považuje vojenskou eskalaci za jediný možný nástroj obrany. Minulý týden izraelská armáda podnikla pozemní operaci v jižním Libanonu, oficiálně kvůli údajnému porušení příměří ze strany Hizballáhu. Ten podle izraelských představitelů neodsunul své síly za řeku Litani, jak mu to ukládalo dohodnuté příměří z listopadu loňského roku. Skutečným motivem však může být i snaha demonstrovat odhodlání čelit íránskému vlivu, který Hizballáh – jako jeho klíčový regionální spojenec – zosobňuje.
Situace na Blízkém východě se tak znovu propadá do chaosu, který je v mnohém ještě horší než období arabsko-izraelských válek mezi lety 1948 a 1973. Tehdy šlo o přežití samotného Izraele, nově vzniklého státu obklopeného nepřátelskými režimy. Tehdejší konflikty vedly k dlouhodobé okupaci Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Prvního z těchto území se Izrael formálně vzdal po jednostranném stažení v roce 2005, což však místo míru přineslo nástup Hamásu a radikalizaci.
Dnešní ozbrojené střety na Blízkém východě zdaleka nepřipomínají klasické války mezi státy, jaké známe z minulého století. Nejde už o konfrontaci armády jednoho státu s armádou jiného, o jasně definované bitevní linie či o územní zisky a ztráty v tradičním slova smyslu.
Místo toho sledujeme vleklé, složitě propletené konflikty, v nichž se prolínají prvky guerillového boje, hybridní války, kybernetických útoků a informační manipulace. Klíčovým rysem těchto střetů je jejich asymetrická povaha – silný stát, jako je Izrael, čelí protivníkům, kteří nejsou klasickými armádami, ale spíše volně organizovanými militantními hnutími s různou mírou podpory místního obyvatelstva a se zázemím v sousedních státech či regionech.
Hnutí jako Hamás, Hizballáh nebo Hútíové operují v prostředí, kde je obtížné rozlišit mezi civilní a vojenskou infrastrukturou. Bojují zevnitř měst, z podzemních tunelů, využívají hustě obydlené oblasti jako štíty a často cíleně eskalují násilí právě s cílem vyprovokovat přehnanou reakci, kterou pak využijí k propagandistickému zisku.
Jejich cílem není vyhrát klasickou bitvu nebo obsadit určité území, ale podkopat legitimitu protivníka, zpochybnit jeho morální autoritu a dlouhodobě oslabovat jeho vůli k boji. Právě v tomto spočívá podstata asymetrického konfliktu – jde o střet dvou zcela odlišných logik války.
Izrael v této realitě lavíruje mezi dvěma póly, konkrétně snahou o zajištění bezpečnosti vlastních občanů a mezinárodním tlakem na respektování humanitárního práva. V asymetrickém konfliktu ale standardní vojenské postupy selhávají. Každý letecký úder, který zasáhne civilní cíle, byť neúmyslně, posiluje narativ militantních skupin, které se prezentují jako obránci utlačovaného obyvatelstva. Každá oběť na životech přispívá k radikalizaci další generace. Eskalace násilí tedy nevede ke zničení nepřítele, ale často k jeho posílení – a to jak vojensky, tak politicky.
K tomu se přidává ještě jeden zásadní faktor; tyto konflikty nejsou pouze místními krizemi. Jsou součástí širšího geostrategického soupeření, v němž hrají roli Írán, který podporuje Hamás, Hizballáh i Hútíje, Saúdská Arábie, která se snaží omezit íránský vliv, nebo Turecko, jež si buduje vlastní pozici regionální mocnosti. Každý z těchto aktérů sleduje vlastní zájmy, které přesahují hranice jednotlivých států a často se promítají do zástupných válek. Izrael tak nebojuje jen o bezpečnost svých hranic – bojuje o to, aby v tomto destabilizovaném regionu zůstal silným a respektovaným hráčem.
Jestli má mezinárodní společenství najít cestu ven z tohoto bludného kruhu násilí, musí začít chápat povahu těchto střetů nikoli prizmatem klasických armádních kampaní, ale jako bezpečnostní, politické a společenské výzvy, které vyžadují odlišné nástroje, tedy dlouhodobou práci s civilním obyvatelstvem, investice do obnovy a vzdělání, posilování institucí a diplomacii, která nezůstane jen u formálních gest.
Asymetrické války se v realitě dají jen těžko vyhrát klasickou diplomacií – alespoň ne v jejím tradičním pojetí jako jednání mezi dvěma státy, které se řídí jasně definovanými pravidly, protokoly a mezinárodními smlouvami. V asymetrickém konfliktu totiž často chybí druhá strana, s níž by bylo možné usednout k jednacímu stolu v plnohodnotném smyslu.
Militantní skupiny jako Hamás nebo Hizballáh nejsou suverénními státy, ale nestátními aktéry, kteří nejsou vždy ochotni nebo schopni vést jednání v duchu kompromisu. Jejich existence a podpora často stojí na pokračování konfliktu samotného – ať už z ideologických, náboženských nebo strategických důvodů.
Navíc tito aktéři často operují v prostředí, kde se moc a legitimita nepřekrývají. Vlády, které by měly být oficiálními partnery pro diplomatické řešení, nemají vždy kontrolu nad ozbrojenými skupinami působícími na jejich území. To komplikuje jakoukoliv snahu o dosažení trvalého příměří, natož pak komplexního mírového uspořádání. Diplomacie se tak stává nejen pomalým a často frustrujícím procesem, ale také nástrojem s omezeným dosahem – schopným zabránit nejhorším excesům, ale ne vyřešit kořeny konfliktu.
Přesto to neznamená, že by diplomatické úsilí bylo zbytečné. Musí se však přizpůsobit nové realitě. Místo formálních mírových konferencí je často nutné hledat neoficiální kanály, zprostředkovatele s důvěrou obou stran a postupné budování důvěry skrze konkrétní dohody o humanitárním přístupu, výměně zajatců nebo omezení násilí. V asymetrické válce je diplomacie spíše trvalý a trpělivý tlak, který nepřináší okamžité vítězství, ale může pomoci zabránit totálnímu rozvratu.
Nová epidemie eboly se šíří v částech střední Afriky, přičemž Spojené státy americké na tuto situaci reagují minimálně. Důvodem jsou rozsáhlé škrty v domácích i globálních programech veřejného zdraví. Pro vzácnou variantu Bundibugyo, která současnou krizi způsobila, neexistuje lék ani schválená vakcína. Zatímco mezinárodní vědci a zdravotničtí lídři usilovně pátrají po místech šíření nákazy, americká pomoc v těchto krizových oblastech citelně chybí.
Hluboké a nezhojené rány Libanonu představují fatální hrozbu pro diplomatické snahy amerického prezidenta Donalda Trumpa, který se pokouší vyjednat dohodu s Íránem a ukončit válečný konflikt. Křehká americká diplomacie se ocitla pod obrovským tlakem po izraelské hrozbě úderů proti Teheránem podporovanému Hizballáhu na jižních předměstích Bejrútu a po odvetných raketových útocích milicí na Izrael. Tento náhlý vývoj vyvolal u Trumpa vlnu frustrace z konfliktu, který sám v únoru rozpoutal a který se nyní protáhl až do června, čímž zcela zhatil jeho naděje na rychlé a jednoznačné vítězství.
V indickém státě Uttarpradéš čelí zaprášený okres Banda extrémní vlně veder, která stírá rozdíly mezi částmi dne. Slunce zde již od šesti hodin ráno pálí s intenzitou horkého letního odpoledne a stíny se začínají zkracovat ještě před snídaní. V průběhu května se tato oblast opakovaně umisťovala na vrcholu celonárodního žebříčku jako nejteplejší místo v zemi, přičemž teploty se po dobu více než jednoho týdne nepřetržitě pohybovaly mezi 47 a 48 stupni Celsia. Pro více než dva miliony místních obyvatel, kteří jsou závislí na zemědělství, stavebnictví či dopravě, se jedná o mimořádnou zkoušku vytrvalosti, jež je nutí kompletně reorganizovat své každodenní životy.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj požádal amerického prezidenta Donalda Trumpa o dodání protiraketových systémů Patriot poté, co ničivý ruský útok zasáhl pět ukrajinských měst. Noční údery si vyžádaly nejméně 14 lidských životů, desítky zraněných a další osoby zůstaly uvězněny pod troskami zřícených budov. Rusko podle ukrajinského letectva vyslalo na Ukrajinu celkem 73 raket a 656 dronů, a to včetně osmi hypersonických střel Cirkon. Hlavními terči masivního úderu se staly Kyjev, centrální města Dnipro a Záporoží a také východní Poltava a Charkov.
Oligarchové z éry bývalého maďarského premiéra Viktora Orbána se ocitli pod obrovským tlakem, neboť země směřuje k zavedení zcela nové majetkové daně. Nový předseda vlády Péter Magyar označil tento krok za jasný projev sociální spravedlnosti a solidarity ve fungujícím státě. Podle něj jde o zásadní obrat po dlouhých letech, kdy byla politická loajalita vůči předchozímu režimu systematicky odměňována mimořádnými ekonomickými příležitostmi.
Americký prezident Donald Trump svými politickými kroky dokázal to, co se Paříži a Bruselu nedařilo dlouhé roky. Přesvědčil totiž i ty největší zastánce volného trhu v Evropě, že stoprocentní závislost na amerických technologiích představuje pro kontinent obrovskou zranitelnost. Trumpovy hrozby vůči Grónsku, sankce proti mezinárodním představitelům a ochota využívat závislost Evropy na amerických firmách jako zbraň definitivně zlomily poslední odpor vůči snahám o technologickou nezávislost.
V jižním Libanonu i přes schválení amerického plánu na zavedení částečného příměří ze strany Izraele a Hizballáhu nadále pokračují vzájemné střety. Americký prezident Donald Trump oznámil, že hovořil s oběma stranami konfliktu, které vyjádřily souhlas se zastavením veškeré střelby. Tento vývoj následoval poté, co Írán varoval, že izraelské vojenské operace v Libanonu představují přímou hrozbu pro stávající příměří mezi Spojenými státy a Íránem.
Izraelská armáda v neděli poprvé po šestadvaceti letech dobyla starobylou křižáckou pevnost Beaufort, která se tyčí na strategickém kopci v jižním Libanonu nad řekou Lítání. Postupující vojáky kryla clona z kouře z bílého fosforu, načež nad hradem zavlála izraelská vlajka spolu s vlajkou elitní brigády Golani.
Řidiči na Rusy kontrolovaném Krymu museli v pondělí čelit zavedení přídělového systému na benzin poté, co útoky ukrajinských bezpilotních letounů výrazně omezily silniční dodávky paliva přes jihovýchodní Ukrajinu. Více než čtyři roky od invaze z roku 2022 musí Rusko čelit téměř každodenním ukrajinským úderům na svou ropnou infrastrukturu, přičemž západní sankce mu zároveň prodražují export surové ropy. Moskvou dosazený krymský gubernátor Sergej Aksjonov potvrdil, že úřady zavedly limity na prodej nejběžnějšího benzinu s označením Ai-95 a lidé si jej nyní mohou pořídit pouze na speciální palivové kupony.
Spojené státy americké i Írán dávají v zákulisí najevo, že by se raději nevracely k otevřenému válečnému konfliktu, který je od vyhlášení dubnového příměří formálně pozastaven. Navzdory neustálým vzájemným vojenským úderům ani jedna ze stran nepřerušila diplomatické kanály. Rozhovory, které zprostředkovávají Pákistán, Katar a další země, tak nadále pokračují, i když Washington si v regionu stále udržuje masivní letecké a námořní síly připravené k okamžitému nasazení.
Teherán oficiálně oznámil, že přerušuje veškeré mírové rozhovory se Spojenými státy americkými a jeho vyjednávací tým se stahuje z výměny zpráv prostřednictvím zprostředkovatelů. Podle íránské státní tiskové agentury Tasnim, která je napojená na Revoluční gardy, je obnovení dialogu podmíněno úplným ukončením izraelských vojenských operací v Pásmu Gazy i v Libanonu. Írán tak reaguje na prudkou eskalaci konfliktu na libanonském území, kde izraelská armáda v posledních hodinách výrazně zintenzivnila svou ofenzivu.
Nový maďarský premiér Péter Magyar zahájil bezprostředně po svém sobotním nástupu do funkce otevřené tažení proti lidem spojeným s érou Viktora Orbána. Ve svém prvním projevu v budapešťském parlamentu dal jasně najevo, že patnáctiletá nadvláda minulé garnitury definitivně skončila. Hned v prvních minutách úřadování vyzval k rezignaci prezidenta Tamáse Sulyoka i další Orbánovy věrné, kteří obsadili klíčové soudní a kontrolní orgány v zemi, a stanovil jim ultimátum do 31. května. Podle politických analytiků by se představitelé bývalého režimu měli začít vážně obávat ztráty svého vlivu.