Kdo po odchodu USA zastaví extrémní počasí? Rodí se nový klimatický gigant

Prvním cílem je snaha Číny přetvořit rozhovory o klimatických změnách směrem k „technologiím a obchodu“. Na konferenci COP30 se Peking prezentoval jako „supervelmoc čistých technologií“, ambiciózní, technologicky zdatný a kooperativní stát. Kapacita země pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů se za deset let více než ztrojnásobila. Konkrétně solární energie zaznamenala ohromující růst, který je dvacetkrát vyšší než v roce 2015. Čína, jež je největším světovým emitentem skleníkových plynů, investovala v roce 2024 do obnovitelných zdrojů 290 miliard USD, což je o 80 miliard USD více než celkový součet investic EU, Spojeného království a USA dohromady.

Aby svět dosáhl významného snížení globálních emisí, musí Čína řešit své domácí energetické plánování. Obnovitelné zdroje energie jsou klíčové, zejména s ohledem na rychlé rozšiřování umělé inteligence a datových center, které zvyšuje spotřebu elektřiny. Čína aktivně utváří globální agendu ve prospěch nízkouhlíkových technologií a jejich celosvětové expanze.

Druhým prioritním cílem Číny při přijímání globálního zeleného vůdcovství je posílení její exportní ekonomiky. Tím, že snižuje náklady na čistou energii, získává obchodní výhodu. Nižší náklady usnadňují těmto čistým technologiím přístup na mezinárodní trhy. Od roku 2018 Čína globálně vyvezla baterie, solární komponenty, elektromobily a větrné energetické systémy v hodnotě téměř jednoho bilionu amerických dolarů. Jelikož některá z těchto odvětví čelí nadbytečné kapacitě, je pro Čínu nezbytné nalézt nové trhy pro své produkty.

Tradiční trhy Číny, tedy Evropa a USA, nedávno zavedly obchodní bariéry, včetně cel na čínské elektromobily a solární panely. Na konferenci COP30 Čína využila globální klimatická jednání k vyjádření svého nesouhlasu s těmito překážkami. Volný obchod s čistými technologiemi prezentuje jako nezbytný pro dosažení globálních klimatických cílů, což je ideální i pro čínský ekonomický růst. Alternativou k těmto zavedeným trhům je export na jiné rozvíjející se trhy. V roce 2025 zaznamenal čínský vývoz elektromobilů do jihovýchodní Asie explozivní růst. Mezi její nové zákazníky patří velké, energeticky náročné ekonomiky jako Indonésie a Indie. Čína si přeje, aby tyto a další země zůstaly věrné cílům nulových emisí, a aby tak maximalizovala své obchodní výhody z čistých technologií.

Čína se dále snaží posílit spolupráci mezi rozvojovými zeměmi. Společné obchodní zájmy jsou pouze jedním z faktorů, které sjednocují konkurenční ekonomiky jako Čína a Indie v rámci klimatických opatření. Dalším je regionální bezpečnost. Peking doufá, že zvýší svůj politický vliv v zemích a regionech strategického zájmu, například prostřednictvím hospodářského a obchodního partnerství, iniciativy Pás a stezka, a také v Tichomoří. Zvýšila už investice u nových bezpečnostních spojenců, jako jsou Šalamounovy ostrovy a Cookovy ostrovy. V této oblasti tak soupeří s USA, Austrálií a Novým Zélandem. S cílem rebrandovat tuto strategii pod hlavičkou klimatických změn založila Čína v roce 2022 Čínsko-pacifické centrum pro spolupráci v oblasti klimatických změn. Řešení globálních klimatických změn umožňuje Číně legitimizovat své zapojení v těchto zemích a regionech.

Převzetí plné odpovědnosti a historické role za klimatické změny je však mimo komfortní zónu Číny. Delegáti Číny sice vstoupili do jednacích místností COP30 s chválou za nové vůdcovství. Peking se však potýká s plněním svých současných slibů. Nejnovější analýzy naznačují, že emise uhlíku v zemi klesají pomalu. Závazky ke snížení emisí, oznámené před Cop30, jsou považovány za nedostatečné. Největší hrozbou je vlastní ekonomika: slabá průmyslová výroba, nízká spotřebitelská poptávka, vysoká nezaměstnanost mladých a nižší státní zdanění na podporu růstu.

Místní vlády v Číně mají potíže s financováním nízkouhlíkové ekonomiky. Místní vládní dluhy se hromadí. Není jasné, zda Čína dokáže splnit své sliby ohledně výrazného snížení emisí. Zároveň by musela pokračovat v dotování svých odvětví zelené energie a realizovat významné ekonomické investice do regionální spolupráce, to vše za současné slabé ekonomiky. Čína se proto nechce ujmout vedení jako zastánce hlubokých škrtů v emisích. Nechce také převzít historickou odpovědnost za globální změnu klimatu společně s jinými industrializovanými ekonomikami. Analýzy ukázaly, že navzdory značnému zpoždění za USA, historické emise Číny od roku 1850 předstihly emise 27 členských států EU. Čím blíže se Čína dostává k tradiční roli USA, tím více se od ní očekává přijetí historické odpovědnosti za klimatické změny. Čína na to není připravena. Vzhledem ke slabé ekonomice nemůže v krátkém časovém horizontu významně snížit emise.

Čína se stále vnímá jako rozvojová země. Na konferenci COP30 bylo jedním ze sporných témat získání 1,3 bilionu USD ročně na financování klimatu z veřejných a soukromých zdrojů v EU a dalších ekonomikách OECD. Čína se formálně nezavázala k podpoře cíle 1,3 bilionu USD, čímž zklamala zbytek rozvojového světa. Nešlo jen o peníze, ale o myšlenku, že by Čína měla nést odpovědnost za stejných podmínek jako rozvinuté země. Čína sice poskytla značné finanční prostředky na klima a čistou energii jiným rozvojovým zemím, ale to je primárně vedeno jejími strategickými a geopolitickými úvahami.

Čína rovněž vystupovala proti plánu na postupné vyřazování fosilních paliv a odmítla přispět do brazilského fondu Tropical Forest Forever Facility, což je mechanismus pro kompenzaci zemím za ochranu tropických lesů. Je zřejmé, že Čína vede svět v nízkouhlíkových technologiích. Také se domnívá, že spolupráce v oblasti klimatu s rozvojovými národy přinese obchodní a bezpečnostní výhody. Čína bude nadále utvářet rozhovory o klimatických změnách v souladu s těmito liniemi. Nejbližších několik let je pro Čínu příliš brzy na to, aby hrála tak velkou roli, jakou sehrály USA a EU při Kjótském protokolu a Pařížské dohodě. Bude se držet svých nepřekročitelných hranic a podepisovat pouze plány, které vyhovují jejím vlastním ekonomickým a politickým cílům.