Budou brambory začátkem konce ruského a běloruského režimu?

Ruská federace čelí vážným problémům v oblasti zásobování bramborami. Podle dostupných údajů vzrostla jejich cena od začátku roku do počátku května o 52 %, přičemž dovoz nedokáže kompenzovat výpadek způsobený nedostatečnou domácí produkcí. Pokles loňské sklizně o 12 % byl zapříčiněn nepříznivými klimatickými podmínkami, zejména jarními mrazy a intenzivními srážkami. Situaci navíc zkomplikovalo rozhodnutí zemědělců zmenšit výměru osetou bramborami v návaznosti na rekordní sklizeň z roku 2023. Informovala o tom agentura Reuters.

Podobnou situaci aktuálně řeší i sousední Bělorusko. Na základě pokynu prezidenta Alexandra Lukašenka byly tamní úřady nuceny uvolnit embargo na dovoz potravin z takzvaných nepřátelských zemí, tedy států západní Evropy. Běloruský režim tento krok prezentuje jako projev „otevřenosti“, ve skutečnosti však země čelí akutnímu nedostatku základních zemědělských komodit, zejména cibule, brambor a zelí. Podle dostupných informací Lukašenko informoval ruského prezidenta Vladimira Putina, že kompletní domácí produkce byla vyvezena do Ruské federace.

Nedostatek základních surovin, jako jsou brambory, může představovat závažný problém pro režimy v Bělorusku a Rusku. Brambory totiž v obou zemích tvoří klíčovou součást každodenní stravy zejména pro nižší a střední vrstvy obyvatelstva. V kontextu postsovětského prostoru je navíc dostupnost základních potravin tradičně vnímána jako jeden z ukazatelů schopnosti a kompetentnosti vládnoucí garnitury.

Oba autoritářské režimy přitom dlouhodobě staví svou legitimitu mimo jiné na rétorice potravinové soběstačnosti a odporu vůči Západu. Skutečnost, že třeba Bělorusové musejí přistupovat k dovozu základních komodit, včetně brambor a cibule, ze západních států, však tuto propagandu zásadně narušuje a podrývá jejich deklarovaný obraz soběstačnosti a síly domácího zemědělství.

Současná situace zároveň odhaluje znepokojivý fakt, že se ani Bělorusko, ani Rusko dosud zásadně nevzdálily od mentality formované v éře Sovětského svazu. V kontextu postsovětského prostoru má nedostatek brambor silně negativní historickou konotaci. Nejvýrazněji se promítl v období let 1932–1933, kdy zejména na Ukrajině vypukl rozsáhlý hladomor, známý jako Holodomor, jenž si vyžádal miliony obětí.

Ačkoli byl primárně důsledkem záměrné politiky násilné kolektivizace a zabavování obilí, nedostatek základních potravin, včetně brambor, tehdejší krizi dramaticky prohloubil. Holodomor přitom nezůstal pouze ukrajinskou tragédií, protože výrazně zasáhl i další sovětské republiky, včetně dnešního Běloruska a Ruska, a nadále zůstává zakotven v historickém povědomí obyvatel těchto zemí.

Pokud tedy tyto autoritářské režimy nejsou dnes schopny zajistit dostatek základních potravin za dostupné ceny a v odpovídajícím množství, co přijde dál? Moskva a Minsk mohou svým obyvatelům vyslat signál, že jejich režimy ztrácejí kontrolu. A ačkoliv jsou autoritářské režimy často schopny potlačit přímý odpor, narůstající ekonomické potíže a nespokojenost s životními podmínkami mohou vytvořit podhoubí pro spontánní lokální nepokoje.

Nakonec se může ukázat, že největším protivníkem Kremlu, stejně jako režimu Lukašenka, nejsou ani „zlé“ západní státy, ani Ukrajina, ale vlastní obyvatelstvo. Lidé žijící v postsovětském prostoru přežili mimořádně náročná období a mnozí z nich si tato traumata pamatují velmi živě – zejména krizi 90. let, kdy se ruský stát pokusil o částečnou demokratizaci.

Ekonomika tehdy kolabovala, politický systém byl hluboce zasažen korupcí a stát selhával v plnění svých základních funkcí. Přestože se situace později do určité míry stabilizovala, současný vývoj ukazuje, že se Ruská federace vlivem vlastních strategických chyb znovu přibližuje stavu, v němž se nacházela na počátku rozpadu sovětského impéria.

Historie opakovaně prokázala, že kolaps impérií a autoritářských režimů bývá ve svých důsledcích častěji vyvolán vnitřním odporem obyvatelstva než působením vnějších faktorů. Současná krize v ruském a běloruském zemědělství může v tomto kontextu představovat katalyzátor nespokojenosti, jejíž projevy se mohou začít šířit i navzdory rozsáhlému bezpečnostnímu aparátu, jaký má k dispozici režim Vladimira Putina.

Ani nejdokonalejší represivní struktury totiž nedokáží dlouhodobě čelit frustraci široké veřejnosti. Právě v takových momentech si vládnoucí elity často se zpožděním uvědomují, že ztratily podporu těch, na jejichž důvěře a loajalitě stála jejich moc – a že jim tito občané nyní vystavují účet.