Antisystémová hnutí chtějí, aby Česko ve světě ztratilo hlas. Má vůbec vystoupení z EU nějaké výhody?

Některé politické subjekty, především s uskupeními jako SPD a koalice Stačilo! v čele, opakovaně prosazují myšlenku uspořádání referenda o vystoupení České republiky z Evropské unie. Ačkoliv jde z hlediska ústavního práva o legitimní nástroj přímé demokracie, aktuální rozložení politických sil i veřejného mínění zatím naznačuje, že pravděpodobnost úspěšného Czexitu zůstává velmi nízká. Antisystémové strany disponují pouze omezenou podporou a většina relevantních aktérů se staví k členství v Evropské unii jako k zásadnímu pilíři české zahraniční a hospodářské politiky.

Navzdory tomu však nelze přehlížet riziko, že opakovaným artikulováním myšlenky vystoupení z EU dochází k legitimizaci narativu, který podceňuje rozsah výhod plynoucích z členství. Je proto namístě analyzovat, jaké konkrétní důsledky by případný Czexit přinesl – a to nejen na úrovni symbolické či institucionální, ale především v každodenním fungování státu, ekonomiky i občanů.

Vystoupení z Evropské unie by se projevilo okamžitě, a to především v oblasti pohybu osob a zboží. Na mezinárodních letištích by došlo k obnovení pasových kontrol, zatímco na pozemních hranicích by se opět objevily kontrolní stanoviště. Přestože české občanské průkazy nadále umožňují cestování v rámci Evropy, automatický nárok na volný pohyb by zanikl, což by se dotklo zejména každodenních přeshraničních pracovníků a menších exportérů.

Ekonomické důsledky by byly ještě zásadnější. Česká republika je dnes součástí jednotného evropského trhu a celní unie. To znamená, že obchod se zbožím a službami v rámci EU probíhá bez celních překážek, kvót či duplicitní regulace. Vystoupením by Česko ztratilo přístup k těmto výhodám, což by vedlo k zavedení cel, zpomalení dodavatelských řetězců a zvýšení nákladů pro podniky všech velikostí.

Ztráta přímého přístupu na evropský trh by významně oslabila konkurenceschopnost českých podniků, především v oblasti exportu. Zahraniční investoři, kteří dnes považují Českou republiku za stabilní členský stát EU s přístupem k vnitřnímu trhu, by mohli své aktivity přesunout jinam. Takový vývoj by způsobil nárůst nezaměstnanosti, pokles daňových příjmů a celkovou destabilizaci hospodářského prostředí.

Nelze opomenout ani ztrátu přístupu k evropským strukturálním a investičním fondům. Ty v minulých letech spolufinancovaly široké spektrum projektů – od výstavby dopravní infrastruktury až po podporu výzkumu, inovací či ekologických opatření. Náklady na jejich náhradu by musel nést státní rozpočet, což by mohlo vést k omezování veřejných služeb či zvyšování daňového zatížení.

Dalším významným problémem by byla pozice české měny. Česká koruna sice v posledních letech vykazuje relativní stabilitu, avšak ve srovnání s eurem je vnímána jako měna s vyšší mírou volatility a nižší likviditou. Odchod z Evropské unie by tento vjem dále umocnil. Investoři by mohli začít korunu vnímat jako měnu spojenou s geopolitickým a ekonomickým rizikem, což by mohlo vést k jejímu oslabení vůči hlavním světovým měnám.

Zásadní komplikací by se stal i odchod z jednotného evropského rámce v oblasti migrační politiky. Česká republika by po vystoupení z Evropské unie ztratila přístup k nástrojům a mechanismům společné ochrany vnějších hranic, sdíleným databázím i k unijním dohodám o návratové politice. Migrace by se tak stala výhradně bilaterální otázkou, přičemž by Česko muselo veškerou azylovou a pobytovou agendu řešit samostatně, bez evropské podpory a koordinace.

To by znamenalo zvýšené nároky na kapacity státní správy, bezpečnostních složek i soudního systému. V případě větší migrační vlny – například v důsledku ozbrojeného konfliktu nebo klimatické krize – by Česko čelilo zcela osamocené situaci, bez možnosti podílet se na sdílených řešeních či čerpat prostředky ze společných fondů.

Navíc by došlo k oslabení schopnosti předcházet nelegální migraci. Vystoupení z Schengenského informačního systému (SIS) a dalších bezpečnostních databází by výrazně ztížilo identifikaci rizikových osob a komplikovalo spolupráci s partnery na úrovni EU. Místo posílení kontroly nad migrací by tedy Czexit mohl vést k pravému opaku – k menší bezpečnosti a nižší efektivitě státní správy v této oblasti.

Těžká cesta zpět

Je pravda, že vystoupení z Evropské unie by nutně neznamenalo okamžité a úplné zpřetrhání všech vazeb na jednotný evropský trh. Existují alternativní modely spolupráce, které umožňují nečlenským státům přístup k tomuto trhu – například prostřednictvím dohod o přidružení, členství v Evropském hospodářském prostoru nebo prostřednictvím bilaterálních smluv. Nicméně uzavření a implementace těchto dohod je složitý, politicky náročný a časově zdlouhavý proces.

Příkladem může být Norsko nebo Švýcarsko, které sice nejsou členy EU, ale dlouhodobě vyjednávají o účasti na vybraných segmentech jednotného trhu za cenu přijetí části evropské legislativy a finančních příspěvků do unijního rozpočtu – bez přímého vlivu na její tvorbu. Pro Českou republiku by tedy vystoupení z EU bez předem vyjednaného rámce znamenalo nejprve tzv. tvrdý rozchod, provázený právní a obchodní nejistotou.

Obnovení přístupu k jednotlivým oblastem jednotného trhu by si vyžádalo detailní sektorová vyjednávání, včetně standardizace produktů, uznávání certifikací, ochrany dat nebo pravidel hospodářské soutěže. Během tohoto přechodného období by čeští vývozci čelili bariérám, jejichž odstranění by záviselo na vůli evropských partnerů a na ochotě České republiky akceptovat rozsáhlé kompromisy – včetně těch politicky citlivých.

Má vystoupení nějaké výhody?

Stejně jako měl vstup České republiky do Evropské unie své přednosti i úskalí, i potenciální vystoupení by mohlo přinést určité výhody. Ty jsou však převážně symbolické povahy a jen zřídka se promítají do konkrétní, hmatatelné reality každodenního života občanů. Politické subjekty, které vystoupení z EU prosazují, často argumentují „obnovou suverenity“ či „návratem rozhodování do českých rukou“. Ve skutečnosti se však jedná o značně abstraktní konstrukty, které se jen obtížně převádějí do reálné politiky nebo měřitelného zlepšení kvality života.

Je nutné si uvědomit, že Česká republika není izolovaným aktérem, ale integrální součástí evropského kontinentu – kulturně, historicky, ekonomicky i geopoliticky. V globalizovaném světě nelze suverenitu chápat jako absolutní, nýbrž jako schopnost aktivně spoluutvářet pravidla, kterým budeme sami podléhat. Členství v Evropské unii není překážkou národní identity, ale prostředkem, jak tuto identitu uplatňovat v širším, mezinárodně relevantním rámci.

Je proto zcela přirozené – a žádoucí – že se čeští občané cítí být součástí evropského společenství. Nejen proto, že sdílíme geografický prostor, ale především proto, že sdílíme hodnoty demokracie, právního státu a spolupráce mezi národy. Vystoupení z Evropské unie by tento pocit sounáležitosti oslabilo – a to bez jasného přínosu, který by vyvážil vzniklé ekonomické a politické ztráty.

Jeden za všechny…

Za vůbec nejzásadnější výhodu členství v Evropské unii nelze považovat pouze přístup k jednotnému trhu nebo možnost volného pohybu osob, byť i tyto aspekty mají pro každodenní život občanů i fungování ekonomiky mimořádný význam. Skutečnou přidanou hodnotou je především politický a strategický vliv, který České republice členství v EU umožňuje uplatňovat na mezinárodní scéně.

Evropská unie představuje společenství 27 států, které dohromady tvoří jednu z největších ekonomických i diplomatických sil světa. V oblasti globálního obchodu, klimatické politiky, digitální regulace či bezpečnostní spolupráce má EU klíčové slovo. Česká republika jako středně velká země by bez této platformy jen obtížně prosazovala své zájmy vůči globálním aktérům, jako jsou Spojené státy, Čína či Rusko.

Konkrétní příklady lze nalézt například v oblasti sankční politiky vůči Ruské federaci. Česko se aktivně účastní přípravy a schvalování sankčních balíčků, které reagují na ruskou agresi vůči Ukrajině. Tyto sankce mají celosvětový dopad na obchod, finance a energetiku. Bez členství v EU by Česká republika neměla možnost se těchto rozhodnutí účastnit, a přesto by je – jako evropská země s vazbami na jednotný trh – musela respektovat.

Další oblastí, kde může Česko prosazovat své zájmy, je klimatická a energetická politika. Při vyjednávání Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) i při nastavování emisních limitů pro průmysl a automobilový sektor má Česká republika k dispozici hlas v Radě EU i v Evropském parlamentu prostřednictvím svých zástupců. Může tak hájit například specifika svého energetického mixu nebo potřeby českého automobilového průmyslu.

Podobně v oblasti digitální politiky – například při tvorbě Aktu o digitálních službách (DSA) nebo Aktu o umělé inteligenci – se Česko podílí na nastavování pravidel, která ovlivní fungování online platforem, ochranu dat, svobodu projevu na internetu i technologický vývoj v příštích dekádách. Jako členský stát může aktivně vznášet pozměňovací návrhy, koordinovat se s podobně smýšlejícími státy a prosazovat kompromisy, které reflektují české zájmy.

Významné jsou rovněž možnosti v oblasti výzkumu a inovací. Program Horizont Evropa, největší výzkumný program v EU s rozpočtem přesahujícím 95 miliard eur, je otevřen i českým univerzitám, výzkumným ústavům a technologickým firmám. Díky členství v EU tak mají přístup ke grantům a partnerstvím, která by jinak nebyla dostupná. Česká republika se rovněž podílí na definování priorit tohoto programu – například v oblasti zdravotnictví, klimatických řešení nebo digitalizace.

Nelze opomenout ani oblast vnějších vztahů a rozvojové politiky, kde má Česko možnost ovlivnit podobu obchodních dohod se třetími zeměmi nebo nastavení podmínek pro zahraniční pomoc. Například při vyjednávání dohod s Afrikou, Latinskou Amerikou nebo Indo-Pacifikem může Česká republika – prostřednictvím Evropské komise – ovlivňovat nejen ekonomické parametry, ale i dodržování lidských práv, pracovních norem a environmentálních standardů.

V neposlední řadě je třeba zmínit i bezpečnostní a obrannou spolupráci, včetně iniciativ jako je Stálá strukturovaná spolupráce (PESCO) nebo Evropský obranný fond. Česko má díky těmto nástrojům možnost spolurozhodovat o strategických investicích v obranném průmyslu a přispívat ke společné bezpečnostní politice EU.

Bez členství v Evropské unii by Česká republika přišla o možnost ovlivňovat tato rozhodnutí, a přesto by jejich důsledky reálně pociťovala. Zůstala by v pozici pasivního příjemce pravidel, která by byla přijímána bez její účasti. Členství v EU tak není pouze nástrojem ekonomické integrace, ale především prostředkem, jak zajistit politickou relevanci státu velikosti České republiky ve světě, kde síla jednotlivce spočívá právě ve schopnosti jednat v rámci širšího celku.