Vyzbrojování Evropy je v plném proudu. Na jednu věc ale lídři zapomněli, varují odborníci

Friedrich Merz
Friedrich Merz, foto: Facebook Friedrich Merz
Klára Marková 14. května 2026 15:39
Sdílej:

Evropa prochází masivním přezbrojením, které je přímou reakcí na ruskou invazi na Ukrajinu i na nevyzpytatelnou politiku druhé Trumpovy administrativy. Zatímco však vojenské rozpočty prudce rostou, evropští lídři podle odborné analýzy přehlížejí hluboké politické důsledky tohoto procesu. Bez reformy politického uspořádání hrozí, že se evropský řád destabilizuje a EU ztratí svůj charakter mírového projektu.

Nutnost evropské strategické autonomie se stala neoddiskutovatelnou poté, co Donald Trump opakovaně naznačil možnost opuštění NATO. Situaci dále vyostřilo nedávné stažení pěti tisíc amerických vojáků z Německa, které následovalo po kritice německého kancléře Friedricha Merze vůči americkému angažmá v Íránu. Evropské státy NATO a Kanada v reakci na to zvýšily v roce 2025 výdaje na obranu o rekordních 20 % na 574 miliard dolarů, což je nejprudší nárůst za posledních 70 let.

Zbrojení však přináší nové výzvy, kterým se politici zatím vyhýbají. Patří mezi ně především nutnost volit mezi výdaji na obranu a sociálními programy. Dalším citlivým tématem je hrozba německé vojenské převahy, která by doplnila stávající ekonomickou dominanci Berlína. Sílí proto hlasy po hlubší integraci, která by budoucí německou vojenskou moc ukotvila v rámci pevných struktur EU.

Rizikem je podle expertů také vzestup pravicově populistických stran, které vedou průzkumy ve Francii, Německu či Velké Británii. Pokud se tyto strany chopí moci, ovládnou vojenské arzenály nebývalých rozměrů, což by mohlo podkopat dlouhodobou bezpečnostní spolupráci na kontinentu. Navíc hrozí, že se EU promění v čistě bezpečnostní unii bez odpovídající demokratické kontroly.

Současný proces přezbrojení probíhá často v „krizovém režimu“, což posiluje neprůhledné rozhodování, které populisty dále živí. Aby byla nová bezpečnostní politika legitimní, potřebují občané slyšet jasné odpovědi na to, jak budou spravovány nové vojenské kapacity a jak se Evropa postaví k ochraně svých zájmů ve světě. Příkladem je stažení sil ze sahelské Afriky, u kterého není jasné, zda jej chce současný trend zvrátit, či potvrdit.

Bezpečnostní dynamika také mění vztahy s nečlenskými státy EU. Příkladem je Velká Británie, která je díky své vojenské síle vtahována zpět do evropského dění. Ukázal to i květnový summit Evropského politického společenství v Arménii, kde se jednalo o bezpečnosti Ukrajiny a plavbě v Hormuzském průlivu. Ukazuje se, že NATO jako jediný organizační princip již pro evropskou autonomii po Trumpově éře nemusí stačit.

Evropské vlády se v současnosti soustředí především na navyšování rozpočtů, ale strukturální a politické výzvy odsouvají na vedlejší kolej. Dokud nebudou tyto otázky vyřešeny, bude evropské přezbrojení stát na vratkých základech. Bez oživení politického systému a zapojení veřejnosti do debaty o nové podobě kontinentu může vojenský růst přinést více problémů než bezpečí.

Stalo se