Svět žije volbou nového papeže, ale Česko se ve stejnou chvíli vyrovnává se smutnou zprávou. Zemi ve čtvrtek odpoledne oběhla informace, že zemřel charismatický Jiří Bartoška. Bylo mu 78 let. Vážná nemoc byla nakonec nad síly slavného herce. Rodina mu nicméně splnila poslední přání.
Bartoška podle informací deníku Blesk naposledy vydechl doma v Maiselově ulici v historickém centru Prahy, jak si to přál. V posledních chvílích života byl obklopen rodinou, konkrétně manželkou Andreou a dětmi. Právě nejbližší splnili jeho poslední přání.
Smutná zpráva se rozšířila po Česku ve čtvrtek odpoledne. "Potvrzuji skon pana Jiřího Bartošky," řekla mluvčí festivalu Uljana Donátová webu novinky.cz. Charismatickému umělci byla předloni znovu diagnostikována rakovina, kterou v minulosti jednou porazil. Tehdy se nemoc týkala mízních uzlin.
Bartoška vystudoval činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde také v Divadle na provázku začínal. V divadelní kariéře pokračoval v ústeckém Činoherním studiu, následně zakotvil v Divadle Na zábradlí v Praze. Po sametové revoluci se přesunul do Divadla Bez zábradlí.
Byl také úspěšným filmovým a televizním hercem, u diváků se proslavil například rolí v seriálu Sanitka. V roce 1999 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve snímku Všichni moji blízcí.
Bartoška je také neodmyslitelně spjatý se zmrtvýchvstáním Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. V roce 1994 se stal jeho prezidentem, kterým byl až do smrti. Zásadní byla pro festival jeho spolupráce s kritičkou Evou Zaoralovou.
Bartoška se také angažoval v politických záležitostech. Za minulého režimu podepsal petici za propuštění Václava Havla či prohlášení Několik vět. V listopadu a prosinci 1989 během revolučních dní spoluzakládal Občanské fórum a oznamoval Havlovu kandidaturu na prezidenta během manifestace na Václavském náměstí.
Křehké čtrnáctidenní příměří na Blízkém východě, sjednané v hodině dvanácté, čelí hned v první den vážnému ohrožení. Hlavním jablkem sváru se stala interpretace toho, na koho se klid zbraní vlastně vztahuje. Zatímco Írán a zprostředkovatelský Pákistán tvrdí, že dohoda zahrnuje i Libanon, Izrael to rezolutně odmítá.
Stále naléhavější otázka, zda konflikt mezi Izraelem a Libanonem definitivně zhatí čerstvě uzavřené příměří, hýbe celým Blízkým východem. Situace v terénu je totiž v ostrém kontrastu s diplomatickými proklamacemi.
Válka, ve které není vítězů, má podle mnoha analytiků jednoho jasného poraženého. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu vstupuje do křehkého a nejasného příměří s Íránem v situaci, kterou jeho političtí odpůrci i zahraniční korespondenti označují za totální strategické selhání a politickou katastrofu.
Zpráva o příměří mezi Spojenými státy a Íránem přinesla světové ekonomice vlnu úlevy, ale podle ekonomických expertů budou jizvy po tomto konfliktu patrné ještě dlouho. Posledních šest týdnů sledoval svět největší dopravní zácpu v historii námořní dopravy v Hormuzském průlivu, kde uvízlo přibližně 800 lodí. Tento blokáda měla přímý dopad na peněženky lidí po celém světě – od dražšího benzinu a letenek až po rostoucí splátky hypoték.
Přetrvávající napětí na Blízkém východě by mohlo vážně destabilizovat vztahy mezi USA a Čínou a vyústit v otevřenou konfrontaci v Tchajwanském průlivu, varují experti. Právě proto se summit mezi Donaldem Trumpem a Si Ťin-pchingem stává naprostou nutností, ačkoliv byl kvůli chaosu v regionu již několikrát odložen a jeho termín se posunul z konce března na polovinu května.
Izraelská armáda dnes podnikla dosud nejrozsáhlejší koordinovaný útok na Libanon od začátku války, která vypukla 2. března. Vlna náletů zasáhla bez varování centrum Bejrútu i další části země, přičemž cílem se stalo více než 100 objektů. Izrael tvrdí, že zasáhl velitelská centra a vojenská stanoviště hnutí Hizballáh, která se podle něj nacházejí v samotném srdci civilní zástavby.
Podle informací německého hospodářského deníku Handelsblatt začíná Severoatlantická aliance (NATO) zvažovat spuštění námořní mise v Hormuzském průlivu. Tento krok je v Bruselu vnímán především jako snaha „uklidnit“ amerického prezidenta Donalda Trumpa, který v posledních dnech stupňuje svou kritiku vůči spojencům a otevřeně hrozí odchodem USA z Aliance.
Prezident USA Donald Trump oznámil, že se podařilo ujednat příměří, v němž Írán souhlasil se zásadním ústupkem: úplným koncem obohacování uranu. Na své platformě Truth Social Trump uvedl, že Spojené státy pomohou z trosek zničených íránských základen vyzvednout a zneškodnit veškeré zásoby jaderného materiálu. Podle něj je celý tamní program pod přísným dohledem satelitů Vesmírných sil, které potvrzují, že s materiálem od náletů nikdo nemanipuloval.
Evropská komise se rozhodla oficiálně reagovat na kontroverzní výroky amerického viceprezidenta JD Vance, které pronesl během své návštěvy Maďarska jen několik dní před parlamentními volbami. Vance v Budapešti obvinil Evropskou unii z bezprecedentního zasahování do maďarského volebního procesu, což v Bruselu vyvolalo vlnu nevole. Mluvčí Komise, kteří zpočátku odmítali situaci komentovat, nakonec potvrdili, že k vyjádření obav využijí zavedené diplomatické kanály.
Evropští lídři s neskrývanou úlevou přivítali zprávu o uzavření čtrnáctidenního podmíněného příměří mezi Spojenými státy a Íránem. Tato dohoda, vyjednaná za pomoci pákistánské diplomacie v posledních hodinách před vypršením amerického ultimáta, odvrátila hrozbu totální války. Představitelé evropských států nyní shodně volají po tom, aby se tento křehký klid zbraní stal základem pro trvalý mír a definitivní ukončení nepřátelství v celém regionu.
Dosavadní snahy o dosažení komplexní dohody mezi Spojenými státy a Íránem narážejí na neúprosné a maximalistické požadavky obou stran. Diplomatická jednání mezi oběma stranami sice pokračují, v očekáváních se ale objevují propastné rozdíly.
Otevření nových ložisek ropy a plynu v Severním moři by mohlo vyslat „šokovou vlnu“ do celého světa a vážně ohrozit mezinárodní klimatické cíle. Přední odborníci a diplomaté varují, že takový krok by podkopal dosavadní vedoucí roli Británie v ochraně klimatu a motivoval by rozvojové země k masivnější těžbě vlastních fosilních paliv.
