USA odstranily za dva měsíce dva čínské spojence. Proč s tím Si Ťin-pching nic nedělá?

Analýza
Si Ťin-pching
Si Ťin-pching, foto: Mikuláš Křepelka/INCORP images
Klára Marková 4. března 2026 14:31
Sdílej:

Během pouhých dvou měsíců se americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi podařilo odstranit dva z nejbližších spojenců Pekingu. Zatímco venezuelský prezident Nicolás Maduro skončil v poutech v newyorské vazební věznici po bleskové operaci speciálních jednotek v Caracasu, íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí zahynul při odvážném denním náletu v centru Teheránu. Přestože Čína reagovala hněvem a odsouzením těchto kroků, její faktická odpověď zůstává překvapivě vlažná.

Čína se sice rétoricky zastala suverenity obou zemí a odsoudila americké snahy o změnu režimů, v praxi však pouze přihlíží, jak její geopolitický rival mění pravidla hry. Podle analytiků CNN za tím stojí tvrdý pragmatismus čínského vůdce Si Ťin-pchinga. Pro Peking je totiž stabilita vztahů s USA, a zejména nadcházející summit s Trumpem, důležitější než osud íránské teokracie.

Odborníci popisují Čínu jako přítele do dobrého počasí – štědrého na slova, ale opatrného v činech. Přestože je Peking největším odběratelem íránské ropy, strategický význam Teheránu má své limity. Čína se snaží udržovat vyvážené vztahy s celým Blízkým východem, včetně íránských rivalů v Perském zálivu, a nechce ohrozit obchodní příměří s Washingtonem kvůli zemi, která pro ni není existenčně kritická.

Peking se dlouhodobě vyhýbá roli bezpečnostního garanta pro země globálního Jihu. Poučen americkými zkušenostmi z Afghánistánu a Iráku, nemá Si Ťin-pching zájem nechat se zatáhnout do vzdálených vojenských konfliktů. Tato zdrženlivost však vyvolává otázky u ostatních partnerů Číny, kteří se nyní mohou právem ptát, zda je Peking v případě krize neopustí stejně jako Madura nebo Chameneího.

Zásah USA v Íránu však přináší Pekingu i určité strukturální výhody. Hluboké vojenské zapojení Washingtonu na Blízkém východě nevyhnutelně odčerpává americké zdroje a pozornost od indopacifického regionu. To objektivně snižuje tlak na Čínu v její bezprostřední sféře vlivu. Navíc dlouhodobá kampaň může vyčerpat americké zásoby zbraní, jejichž doplňování může Čína zkomplikovat omezením vývozu vzácných kovů.

Krátkodobé otřesy v energetice jsou přesto pro Čínu nevyhnutelné. Íránská ropa tvoří asi 13 % čínského námořního dovozu. Tento obchod dosud probíhal přes síť prostředníků a malých nezávislých rafinérií, takzvaných „teapotů“, které využívaly temnou flotilu tankerů k obcházení sankcí. Trumpova administrativa se však nyní na tyto hráče zaměřila s nebývalou intenzitou.

Analytici se domnívají, že dopad na čínský trh bude zvládnutelný díky diverzifikaci zdrojů a možnosti navýšit odběr ruské ropy. Větší vrásky Pekingu dělá hrozící uzavření Hormuzského průlivu. Touto klíčovou cestou proudí třetina čínské poptávky po ropě, včetně dodávek ze Saúdské Arábie a Kuvajtu. Jakékoli narušení stability v této oblasti přímo ohrožuje čínskou energetickou bezpečnost.

Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning zdůraznila důležitost bezpečnosti v regionu a vyzvala k okamžitému příměří. Čína je však v tuto chvíli chráněna svými strategickými zásobami. Disponuje přibližně 1,2 miliardami barelů ropy na pevnině, což by při úplném zastavení námořních dodávek stačilo na pokrytí spotřeby po dobu zhruba 115 dnů.

Z diplomatického hlediska využije Peking americkou intervenci k posílení svého narativu mezi zeměmi globálního Jihu. Bude Washington vykreslovat jako hegemonní mocnost, která nerespektuje suverenitu jiných, zatímco sebe bude prezentovat jako zastánce politiky nevměšování. Tento přístup dává Číně větší flexibilitu a chrání ji před náklady spojenými se zajišťováním bezpečnosti spojenců.

Tento kalkul má však i svou odvrácenou stranu. Tím, že Čína nezasahuje, ztrácí schopnost ovlivňovat bezpečnostní výsledky v krizových situacích. Pasivita Pekingu může navíc povzbudit Donalda Trumpa k dalším riskantním krokům, u nichž bude předpokládat, že se mu Čína nepostaví do cesty.

Čínsko-íránské vztahy pravděpodobně přežijí i pád současného vedení, protože jakákoli budoucí vláda v Teheránu bude potřebovat čínskou ekonomickou sílu. Pro Si Ťin-pchinga je však současná krize především testem, jak vybalancovat podporu dlouholetého partnera s udržením funkčního vztahu s nepředvídatelným americkým prezidentem.

Zatímco se svět dívá na hořící Blízký východ, Peking se soustředí na konec března. Tehdy má proběhnout klíčové setkání s Trumpem, které může pro Čínu znamenat mnohem víc než osud íránského jaderného programu nebo budoucnost tamního teokratického režimu.

Stalo se