Nechuť k americké dominanci bublá pod pokličkou už 70 let. Nahradí Francie USA v čele NATO?

V centru těchto úvah stojí Francie, která je díky své strategické kultuře, jadernému arzenálu a expedičním zkušenostem nejlépe připravena převzít roli lídra. Paříž již nepovažuje stažení USA z Evropy za vzdálenou možnost, ale za scénář, na který je nutné se aktivně připravit. Emmanuel Macron se snaží profilovat Francii jako strategický pivot, bez něhož nelze vybudovat žádnou věrohodnou evropskou alternativu k americkému deštníku.

Francouzská nechuť k absolutní závislosti na Washingtonu není novým fenoménem; její kořeny sahají až k Suezské krizi v roce 1956. Tehdejší pokoření ze strany USA naučilo Paříž, že spojenectví je užitečné, ale závislost nebezpečná. Tato doktrína autonomie, dříve vnímaná jako francouzská fixace, se dnes v kontextu Trumpovy nevyzpytatelné politiky stává pro zbytek Evropy naléhavou realitou.

Praktický test této nové evropské akceschopnosti probíhá právě nyní na Ukrajině. Otázka je jasná: dokáže Evropa udržet ukrajinskou obranu, pokud Washington omezí svou pomoc? Přestože Evropa v posledních letech finančně USA překonává, nahrazení amerických vojenských dodávek, jako jsou systémy HIMARS, Patriot nebo specifická munice, zůstává nesmírně obtížným úkolem, pro který Evropa stále nemá dostatečné kapacity.

Další výzvou je strukturální mezera v evropské obraně. Odhady naznačují, že k odstrašení Ruska bez americké podpory by Evropa potřebovala 300 000 dodatečných vojáků a roční navýšení výdajů o 250 miliard eur. Problémem však nejsou jen peníze, ale chybějící systém logistiky, průzkumu a velení, který americká armáda poskytuje jako integrovaný celek a který Evropě v současnosti chybí.

Složitost budování nezávislé obrany ilustruje i kolaps vlajkového projektu FCAS. Francouzsko-německé neshody ohledně požadavků na letoun nové generace ukázaly, že průmyslová rivalita a odlišné národní doktríny často vítězí nad politickou rétorikou. Zatímco Francie potřebovala letoun kompatibilní se svou jadernou doktrínou, Německo, které již zakoupilo americké F-35, necítilo stejnou naléhavost.

V reakci na jaderné zastrašování ze strany Ruska se Macron pokusil dát francouzskému odstrašování evropský rozměr. Nabídl partnerům užší koordinaci a konzultace, nikoliv však sdílení jaderných zbraní po vzoru NATO. Arzenál a rozhodovací právo zůstávají výhradně v rukou Paříže, čímž Francie rozšiřuje politický dosah svého deštníku, aniž by se vzdala kontroly nad ním.

Budoucí směřování Francie a tím i celé evropské obrany však ohrožuje vnitřní politická křehkost. S blížícími se volbami v roce 2027 a rostoucí popularitou Jordana Bardelly a Národního sdružení není jisté, zda si Francie udrží Macronovu proevropskou linii. Marine Le Pen již dříve naznačila, že by mohla zpochybnit evropský rozměr jaderné doktríny nebo opustit integrované velení NATO.

Francie v dohledné době pravděpodobně plně nenahradí Spojené státy, na to postrádá jejich měřítko a průmyslovou hloubku. Zůstává však jedinou evropskou mocností schopnou spojit vojenskou věrohodnost se strategickou iniciativou. Její role v nové éře nebude spočívat v tom, že se stane novým Washingtonem, ale v tom, že dotlačí Evropu k jednotnějšímu a akceschopnějšímu politickému i vojenskému postavení.