Patová situace v Hormuzském průlivu zvyšuje riziko návratu k totální válce

Hormuzský průliv
Hormuzský průliv, foto: NASA
Klára Marková 5. května 2026 14:10
Sdílej:

Křehké příměří v Perském zálivu, které trvá teprve čtyři týdny, začíná pod náporem obnoveného napětí mezi Spojenými státy a Íránem vykazovat vážné trhliny. Podle webu BBC se region ocitá v nebezpečném bodě, kdy hrozí, že jediný chybný výpočet nebo špatně pochopený záměr spustí návrat k totální válce. Strategický Hormuzský průliv se stal ústředním bodem této krize a diplomatická jednání v Pákistánu zatím nepřinesla žádný hmatatelný výsledek.

Hlavním jablkem sváru je kontrola nad plavbou v průlivu. Zatímco do útoku USA a Izraele na Írán z 28. února byla cesta volná, Teherán nyní demonstruje svou schopnost průliv uzavřít a využít ho jako ofenzivní zbraň i nástroj k vymáhání poplatků. Íránský ministr zahraničí Abbás Arákčí dal jasně najevo, že návrat k původnímu stavu není možný. Pro Washington je však nepředstavitelné, aby se z mezinárodních vod staly „vnitřní vody“ pod kontrolou Teheránu, což by pro USA znamenalo strategickou porážku.

Situace má drtivé dopady na globální ekonomiku. Uzavření průlivu vede k nedostatku ropy, plynu, ale i surovin pro high-tech průmysl a výrobu hnojiv. Právě krize v sektoru hnojiv hrozí vyvolat hladomor v zemích se slabým zajištěním potravin. Donald Trump se sice snaží skrze sociální sítě přesvědčit obchodníky, aby nezvyšovali ceny benzinu pro americké motoristy, ale jeho manévrovací prostor je omezený.

Trumpova frustrace pramení z nečekané odolnosti íránského režimu. Ukazuje se, že sázka na snadné vojenské vítězství byla chybná a USA se nyní nacházejí ve strategické pasti. Rozhodnutí doprovázet dvě obchodní lodě skrze průliv sice demonstruje vojenskou sílu, ale ani zdaleka neobnovuje svobodu plavby. Před válkou průlivem denně proplouvalo 40 až 60 lodí, což je objem, který současná americká ochrana nedokáže pokrýt.

Írán dává najevo, že je připraven riskovat další eskalaci. Pro nové vedení země, které nastoupilo po zabití dřívějších špiček režimu americkými a izraelskými silami, jde o hru s vysokými sázkami, kterou jsou však ochotni hrát. Hlavním terčem íránského tlaku mezi sousedy se staly Spojené arabské emiráty (SAE). Ty v reakci posílily spojenectví s USA a Izraelem, který do země vyslal systém Iron Dome i s obsluhou – gesto, které Izrael odmítl učinit v případě Ukrajiny.

Klíčovým bodem konfliktu se stal emirátský přístav Fudžajra. Jeho strategický význam spočívá v tom, že leží vně Hormuzského průlivu a slouží jako terminál pro ropovod, který průliv obchází. Útok na toto zařízení zasahuje SAE na nejcitlivějším místě. Emiráty se sice snaží vyhnout přímému útoku na Írán, ale kolaps příměří by mohl tuto politiku definitivně ukončit.

Zatímco Trump stále doufá, že íránský režim pod tlakem ustoupí, odmítá přijmout jakoukoli dohodu, která by mohla být kritizována jako slabší než jaderná dohoda (JCPOA) Baracka Obamy. Trumpova politika „maximálního tlaku“, kterou prosazoval ve svém prvním funkčním období, sice měla zastavit íránské ambice, ale v konečném důsledku dovedla obě země na cestu k válce, ze které nyní není snadný únik.

Stalo se