Jak bude vypadat třetí světová válka?

Třetí světová válka je termín, který v informačním prostoru rezonuje stále častěji. Představa, že by mohl vzniknout konflikt obdobný těm z první či druhé světové války, je však za dnešních podmínek krajně nepravděpodobná. Žijeme ve světě, který je vysoce globalizovaný, technologicky propojený a v mnoha regionech ovládaný nestátními militantními aktéry, jejichž moc v některých případech převyšuje sílu tradičních státních struktur.

Přesto existují geopolitická ohniska, především v zónách civilizačních střetů, jak je ve své zásadní práci popsal politický teoretik Samuel Huntington, která představují reálnou hrozbu eskalace do rozsáhlého globálního konfliktu. Ignorovat tato rizika by nebylo pouze naivní, bylo by to fatálně nezodpovědné.

Konflikt s náboženským podtextem

Napětí mezi Dillí a Islámábádem bylo v uplynulém týdnu takřka hmatatelné. Teroristický útok militantních skupin v indickém Kašmíru přiměl indickou vládu ostře reagovat a zaměřit svou pozornost na aktivity Pákistánu, který je dlouhodobě podezříván z podpory podobných útoků. Premiér Nárendra Módí bez váhání označil Pákistán za přímého viníka. Situace dále eskalovala incidenty a přestřelkami na indicko-pákistánské hranici. Vývoj jednoznačně ukazuje, jak rychle může regionální krize přerůst do širšího konfliktu – zejména mezi státy, které vlastní jaderný arzenál.

To však zdaleka není jediný důvod hluboké nenávisti mezi Indií a Pákistánem. Jak již dříve připomněly EuroZprávy.cz, kořeny konfliktu sahají až k rozdělení Britské Indie, kdy největší jizvu způsobily spory o oblast Kašmíru a Džammú – území, kvůli nimž obě země svedly několik válek.

Indicko-pákistánský antagonismus je navíc silně podbarven etnicko-náboženským napětím. Indie se etablovala jako sekulární demokracie, zatímco Pákistán byl vytvořen jako muslimský stát a v současnosti vykazuje znaky hybridního režimu, v němž se mísí autoritářské prvky s formálními demokratickými institucemi.

Právě tento civilizační charakter konfliktu představuje zásadní hrozbu. Na opačných stranách fronty by stanuly dvě odlišné civilizační sféry. Na jedné straně hinduistická, relativně stabilní a demokratická Indie; na druhé straně muslimský Pákistán, který se již nyní profiluje jako hybridní režim s autoritářskými rysy.

Tento scénář přesně odpovídá předpovědím teorie střetu civilizací, jak ji formuloval Huntington – tedy konfrontaci hluboce odlišných kulturních a hodnotových systémů, nikoli pouhý spor o území nebo politický vliv.

Potenciální válka mezi Indií a Pákistánem by měla ničivé důsledky nejen pro oba státy, ale i pro širší region. Lze předpokládat, že by do konfliktu vstoupili i další aktéři: muslimští bojovníci by podpořili Pákistán, zatímco Indie by pravděpodobně získala podporu nejen hinduistických nacionalistů, ale i křesťanských spojenců v rámci širší demokratické koalice.

Pozor na zlomové státy

Problém nevzniká tam, kde civilizace žijí každá ve svém prostoru, ale právě v místech, kde se jejich hranice lámou a překrývají. A je důležité si uvědomit, že nejde o jednoduchý střet typu „křesťané proti muslimům“ nebo „demokraté proti diktátorům“, jak se někdy zjednodušeně vykládá. Skutečný obraz je daleko složitější.

I zdánlivě nesmiřitelné světy totiž dokážou spolupracovat, pokud je k tomu donutí okolnosti a společné zájmy. Ukazuje se to třeba na příkladu židovského Izraele, který se těší trvalé podpoře západních zemí, nebo na pravoslavné Ukrajině, za níž se staví nejen katolická, ale i protestantská část Evropy a Ameriky.

Jak se ale ukazuje, právě ve zlomových státech, tedy na hranicích civilizačních okruhů, vznikají nejzásadnější konflikty současnosti. Ukrajina, rozkročená mezi pravoslavným ruským světem a západní Evropou, je ve válečném stavu už od roku 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a rozpoutalo konflikt na východě země. Izrael, ležící na rozhraní islámského a západního civilizačního prostoru, čelí ozbrojeným střetům prakticky nepřetržitě od svého založení v roce 1948.

Podobné schéma se opakuje i v jižní Asii. Pákistán a Indie spolu od roku 1947 vedou sérii konfliktů, z nichž některé přerostly v otevřenou válku, zatímco jiné doutnají v permanentním napětí. Další pnutí je patrné i mezi Indií a Čínou – dvěma faktickými civilizacemi, které se navzájem dívají s podezřením přes neklidné hranice v Himálajích a které se od roku 1962 opakovaně střetávají v ozbrojených šarvátkách.

To všechno potvrzuje základní Huntingtonovu tezi: tam, kde se civilizace střetávají, vznikají i ty nejvýbušnější konflikty.

Velký konflikt bude spíše mimostátní

V posledních dekádách se ukázalo, že války se stále častěji odehrávají mimo rámec tradičních státních střetů. Přímé konflikty mezi státy zůstávají spíše výjimkou, přestože o nich informační prostor často mluví jako o hlavní hrozbě. Aktuálním příkladem je Izrael, který bojuje nejen proti Hamásu a Hizballáhu, ale v širším smyslu i proti komplexní síti nestátních aktérů, podporovaných mimo jiné Íránem.

Právě tento model – kdy stát nepřímo ovlivňuje dění prostřednictvím ozbrojených skupin – se stal charakteristickým rysem současných konfliktů. Nejde přitom o specifikum Blízkého východu. Stejnou strategii dlouhodobě uplatňují i Spojené státy, které například v Afghánistánu a Iráku vyzbrojovaly místní milice v boji proti tamním režimům.

Není žádným tajemstvím, že americká CIA během sovětské okupace Afghánistánu v 80. letech masivně podporovala místní ozbrojence – takzvané mudžahedíny. Prostřednictvím operace Cyclone, která se ukázala jako jedna z nejdelších a nejdražších tajných operací USA, proudily k afghánským bojovníkům miliony dolarů, často v hotovosti, spolu s dodávkami zbraní a vojenského vybavení – mezi kterým figurovaly také rakety Stinger.

Financování bylo z velké části uskutečňováno přes pákistánskou tajnou službu ISI, aby byla role Spojených států na veřejnosti co nejvíce zastřena. Ironií dějin je, že některé z těchto skupin se později podílely na vzniku Tálibánu. Podobnou strategii využívali v Afghánistánu i Sověti, kteří ještě před přímou invazí v roce 1979 podporovali místní komunistické frakce, a během války pak financovali a vyzbrojovali vlastní provládní milice, aby udrželi režim v Kábulu.

Současný svět se mimostátními konflikty doslova hemží. Stačí se podívat na několik klíčových ohnisek posledních dvou dekád. V Sýrii se občanská válka proměnila v mozaiku střetů mezi vládou, džihádistickými skupinami a kurdskými milicemi, přičemž každý významnější aktér – od Ruska přes Írán až po Spojené státy – si na bojišti prosazoval vlastní zájmy prostřednictvím místních spojenců.

Jemenská válka je dalším příkladem. Vládní síly podporované Saúdskou Arábií zde bojují proti šíitským povstalcům Husíjům, za nimiž stojí Írán, opět bez přímé války mezi hlavními státy. V Libyi po svržení Muammara Kaddáfího vypukla vleklá válka různých frakcí, do níž zasahují zahraniční mocnosti jako Turecko, Rusko či Egypt, opět prostřednictvím najatých bojovníků a zástupných armád.

Na východní Ukrajině operovali od roku 2014 proruské separatistické síly s otevřenou podporou Moskvy. Formálně šlo o „lokální“ konflikt, ve skutečnosti to však byla pečlivě řízená součást širší geopolitické strategie Kremlu.

Válka se kompletně změnila

Zásadním problémem je, že ať už se konflikt odehrává mezi státy, nebo v asymetrické podobě mezi státem a nestátními aktéry, pravidla války se od konce 20. století dramaticky proměnila. Technologie, komunikační sítě, způsob vedení války – to vše prošlo tak hlubokou změnou, že tradiční představy o válečných konfliktech dnes působí téměř jako přežitek.

Hybridní válka, která kombinuje vojenské, kybernetické, ekonomické i informační nástroje, už dávno není výjimkou, nýbrž novým normálem. Velmoci i menší státy využívají celkovou propojenost dnešního světa, aby mohly prosazovat své zájmy nepřímo – přes zástupné síly, ekonomický tlak, dezinformační kampaně či cílené útoky na infrastrukturu.

Ačkoli státy jako takové nadále zůstávají hlavními provozovateli těchto konfliktů – mají k dispozici rozpočty, armády, tajné služby –, jejich přímá vojenská angažovanost je stále vzácnější. Častěji volí taktiku zastřených operací, delegování násilí na spojence v terénu, nebo využívání šedých zón, kde se odpovědnost za čin neprokáže a přímá odveta je tím pádem mnohem komplikovanější.

Ve světě, kde se hranice mezi mírem a válkou stále více rozmazávají, nelze čekat, že případný globální konflikt bude připomínat to, co si pamatujeme z učebnic dějepisu. Třetí světová válka – pokud by vůbec přišla – nebude mít podobu rozsáhlých frontových linií a masivních ofenziv. Mnohem pravděpodobnější je scénář postupné eskalace – série regionálních střetů, proxy válek, kyberútoků a kolapsů státních i mezinárodních struktur, které se v důsledku propojenosti světa začnou řetězit a překračovat hranice.

Střety civilizací, o nichž psal Huntington, se mezitím budou prolínat s pragmatickými aliancemi, nestátními aktéry a hybridními formami válčení. Právě tato neuchopitelnost a rozptýlenost hrozeb činí dnešní svět paradoxně křehčím než kdykoli předtím a nutí nás přemýšlet o budoucích konfliktech nikoliv podle historických zkušeností, ale v ohledech nové, mnohem nečitelnější reality.