Jak zastavit drancování planety a extrémní počasí? Stačí pouhé 1 % pobřežních vod

Pro splnění globálních klimatických cílů musí být světové elektrické systémy kompletně dekarbonizovány během několika desítek let. I když větrná a solární energie na pevnině rostou rekordním tempem, jejich další expanze je stále více omezována nedostatkem vhodných lokalit a konflikty o využívání půdy. Přesun obnovitelných zdrojů na moře je proto lákavý. Moře je rozsáhlé, větrné a slunečné, navíc s minimem obyvatel, kteří by mohli mít námitky.

Vědci identifikovali pobřežní oblasti s dostatkem slunečního svitu nebo větru, kde je hloubka vody menší než 200 metrů, kde se netvoří led a které jsou vzdálené do 200 km od populačních center. Odhadují, že využití pouhého 1 % těchto ploch by mohlo ročně generovat přes 6 000 terawatthodin (TWh) z větrné energie a 14 000 TWh ze solární energie. To dohromady představuje zhruba jednu třetinu elektřiny, kterou svět pravděpodobně spotřebuje v roce 2050, a zároveň by to ročně zabránilo emisím 9 miliard tun CO₂.

Ačkoli 1 % mořské plochy zní málo, klíčová je rychlost implementace. V současné době mořská větrná energie generuje méně než 200 TWh ročně, což je méně než 1 % globální elektřiny. Pro dosažení 6 000 TWh do roku 2050 by bylo nutné, aby roční instalace byly sedmkrát větší než v loňském roce, a to každý rok po dvě desetiletí.

U mořské solární energie je tempo ještě strmější. Tato technologie je zatím pouze experimentální. Pro dosažení potenciálu 14 000 TWh do roku 2050 by byl nutný trvalý roční růst přes 40 % po dobu dvou dekád. Takové tempo nebylo nikdy dosaženo u žádné energetické technologie, ani při nedávném rekordním růstu solární energie na pevnině.

Většina stávající kapacity větrné energie je soustředěna v mělkých vodách severozápadní Evropy a Číny, kde jsou turbíny upevněny na mořském dně. Většina nevyužitého potenciálu se však nachází v hlubších vodách, kde je nutné použít plovoucí turbíny. Tato technologie v současnosti tvoří jen 0,3 % globální kapacity a čelí vážným inženýrským problémům. Plovoucí větrné elektrárny jsou navíc momentálně mnohem dražší než systémy s pevným dnem.

Mořská solární energie je ještě pozadu a Mezinárodní energetická agentura hodnotí její technologickou připravenost pouze na úrovni tři až pět na jedenáctibodové škále. Kromě technické proveditelnosti brzdí rozvoj i byrokracie. Proces schvalování a výstavby větrných farem na moři v Evropě může trvat deset a více let. I na moři dochází ke konfliktům o prostor, který je už dnes využíván pro lodní dopravu, rybolov a armádní aktivity.

Obnovitelné zdroje energie na moři budou hrát v globální energetické transformaci významnou roli. Zejména větrná energie by se do poloviny století mohla stát významným přispěvatelem, pokud se podaří rychle prosadit plovoucí turbíny a získat politickou podporu v oblastech s velkým růstovým potenciálem, jako jsou Amerika, Austrálie a Rusko.

Mořská solární energie by naopak musela dosáhnout komerční životaschopnosti a následně růst bezprecedentním tempem, aby naplnila potenciál z nové studie. Je pravděpodobné, že její skutečný přínos přijde až v pozdější fázi století, kdy bude třeba rozšiřovat nízkouhlíkovou energii pro průmysl, dopravu a vytápění. V současnosti je nejlepší sázkou světa zrychlit rozvoj ověřené větrné a solární energie na pevnině a také prověřených technologií větrné energie na moři, a zároveň připravovat plovoucí větrné a mořské solární systémy na delší časový horizont.