Evropa nemá na výběr, Trump ji žene k vytvoření společné armády. Jak by měla vypadat?

Nástup nové Trumpovy administrativy předznamenává zásadní změny v geopolitickém směřování USA. Prezident Trump vyvíjí intenzivní tlak na Evropu, a to nejen v otázce zvyšování obranných výdajů, ale i v souvislosti s potenciálními mírovými jednáními mezi Ukrajinou a Ruskem.

Evropa se v kontextu nejnovějších změn rozhodla spoléhat na sebe samotnou. Zatímco si klade za cíl poskytnout Ukrajině bezpečnostní záruky po skončení konfliktu s Ruskem, zároveň si plně uvědomuje, jak zásadní je vlastní obranyschopnost. Jednou z perspektivních možností, kudy se vydat, je společná evropská armáda.

Její vznik však naráží na řadu zásadních překážek – od komplexního institucionálního rámce EU až po nejasnosti ohledně členství a strategického zaměření. Klíčové otázky, jako rozdělení pravomocí, rozhodovací mechanismy či vztah k NATO, zůstávají nevyřešené a mohou celý projekt výrazně komplikovat.

První problém: SZBP

Společná bezpečnostní a zahraniční politika (SZBP) představuje jedno z nejzásadnějších a nejdiskutovanějších témat Evropské unie, vedle oblastí jako zemědělství či sociální politika. V rámci SZBP je navíc uplatňováno právo veta, což znamená, že jakákoli iniciativa může být zablokována, pokud se proti ní postaví byť jediný členský stát.

Při ratifikaci dosud poslední smlouvy o Evropské unii, tedy Lisabonské smlouvy, narazil její obsah na odpor některých členských států, které se vymezily vůči vybraným ustanovením. Mezi sporné body patřily i části týkající se SZBP. Obavy se soustředily především na otázky národní suverenity, rozhodovací procesy a míru vlivu jednotlivých států v rámci unijních institucí.

Lisabonská smlouva přinesla řadu změn ve fungování Evropské unie, avšak některé členské státy si vyjednaly výjimky, známé jako opt-out, díky nimž se nemusely řídit některými jejími ustanoveními. Mezi země, které získaly opt-out, patří Dánsko, Irsko, Polsko a Spojené království (před brexitem).

Dánsko má dlouhodobé výjimky v oblastech obrany, justice a vnitřních věcí, což znamená, že se neúčastní společné bezpečnostní a obranné politiky ani některých aspektů unijní spolupráce v justici. Irsko si vyjednalo opt-out v oblasti justice a vnitřních věcí, přičemž si ponechalo možnost se k jednotlivým politikám připojit na dobrovolné bázi (tzv. opt-in). Irsko zároveň dodržuje striktní politiku neutrality – není ani členem Severoatlantické aliance.

Nejasná podoba

Myšlenka společné evropské armády se postupně dostává do popředí veřejné debaty, avšak její konkrétní podoba zůstává nejasná. Dosud bezpečnost Evropy do značné míry zajišťovalo NATO, které umožňovalo kolektivní obranu i za účasti nečlenských států Evropské unie.

Podle žebříčku Global Firepower se nejsilnější armádou v Evropě může chlubit Spojené království, které následují Francie, Itálie, Německo a Španělsko. Tento žebříček hodnotí vojenskou sílu na základě široké škály faktorů, včetně počtu aktivních vojáků, technologické vyspělosti, vojenského rozpočtu či strategických kapacit. Britská armáda si udržuje prvenství díky své moderní výzbroji, rozsáhlému námořnictvu a silné letecké posádce, zatímco Francie těží z vlastního jaderného arzenálu a celosvětového vojenského působení.

Zmíněné státy by měly tvořit hlavní pilíře společné evropské armády, avšak zásadní otázkou zůstává účast Velké Británie. Po brexitu již není členem Evropské unie a tradičně udržuje užší vojenské vazby se Spojenými státy než většina unijních zemí. Její zapojení do případných evropských obranných struktur by proto záviselo na politické vůli, strategických zájmech a schopnosti sladit spolupráci s NATO.

Další nejasností zůstává možná účast Ukrajiny, která již čtvrtým rokem čelí ozbrojené agresi Ruské federace. Stále není jisté, zda a jak se podaří dosáhnout spravedlivého a trvalého míru, který by konflikt ukončil. Klíčovou otázkou zůstává také teritoriální integrita Ukrajiny – tedy jaké ústupky, pokud vůbec, by mohly vzejít z případných diplomatických jednání a jaký bude postoj mezinárodního společenství k jakékoli dohodě s Ruskem.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová dala jasně najevo svou vizi Ukrajiny jako „ocelového dikobraza“ – strategicky vyzbrojené a odolné země, která by sloužila jako první obranná linie společné evropské bezpečnosti. Bez ohledu na finanční náročnost tohoto ambiciózního projektu je zřejmé, že ukrajinská účast bude klíčová.

Současná situace vypovídá o tom, že evropští lídři zatím spíše improvizují a hledají směr v nejistých vodách. Koncept společné evropské armády se může zhroutit už na samotných základech, zejména kvůli složitým pravidlům SZBP, která vyžaduje jednomyslnost při klíčových rozhodnutích. Další překážkou je i nejasně (či vůbec) definovaný rámec pro členství.

Jak vůbec společnou armádu financovat?

Evropské armády sice běžně spolupracují v rámci cvičení NATO, avšak vznik skutečně jednotné evropské armády by představoval zásadní změnu. Na rozdíl od současné aliance by tato struktura fungovala nezávisle na Spojených státech, což vyplývá už ze samotného názvu. Takový projekt by proto vyžadoval nejen hlubší integraci evropských vojenských sil, ale také vyřešení klíčových otázek ohledně velení, financování a strategického zaměření.

Konkrétně Leyenová v tomto ohledu ohlásila už první kroky. Koncem ledna deklarovala záměr snížit byrokratickou zátěž v EU, což je opatření, které nachází širokou podporu napříč frakcemi Evropského parlamentu i mezi členskými státy. Tento krok by mohl zefektivnit unijní rozhodování a usnadnit případné reformy v oblasti bezpečnosti a obrany.

Myšlenka společné evropské armády není žádnou novinkou. Už v roce 2018 francouzský prezident Emmanuel Macron zdůraznil, že by měla vzniknout „pravá evropská armáda“, která by chránila Evropu před Ruskem. „Potřebujeme armádu, která se ubrání lépe sama, bez toho, aby závisela na Spojených státech, více suverénním způsobem,“ prohlásil tehdy.

O sedm let později se jeho myšlenka začíná částečně naplňovat, avšak za značně nejasných podmínek. Klíčovým impulzem se stal nástup Donalda Trumpa do Bílého domu, který Evropu přiměl přehodnotit své základní bezpečnostní strategie. Snažil se o to už během svého minulého mandátu prezidenta USA, nicméně silnějším impulzem byla ruská agrese proti Ukrajině.

Evropské země výrazně navyšují své obranné rozpočty, přičemž většina z nich již splňuje dvouprocentní závazek vyplývající ze Smlouvy o NATO. Zbrojní průmysl zažívá boom – továrny se rozšiřují a vznikají nové výrobní kapacity. Podle Evropské komise bude Unie v příštím desetiletí potřebovat dodatečné investice do obrany ve výši 500 miliard eur. Komisař pro obranu Andrius Kubilius proto prosazuje, aby bylo v rozpočtu EU na období 2028–2034 vyčleněno 100 miliard eur právě na posílení obranných kapacit. Informoval o tom think tank European Union Institute for Security Studies (EUISS.

Jde o výrazný nárůst obranného rozpočtu EU, který se od roku 2015 zásadně rozšířil – ze skromného pilotního projektu o hodnotě 1,5 milionu eur vzrostl až na 7,3 miliardy eur pro Evropský obranný fond (EDF) v období 2021–2027. Přestože některé členské státy narážejí na limity svých rozpočtů, řešení může spočívat ve změně rozpočtových priorit nebo přesměrování nevyužitých prostředků například z Fondu soudržnosti.

Francouzský prezident Macron a šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová navrhli alternativní přístup k financování obrany – společné půjčky EU určené na vojenské investice. Tato myšlenka však podle Evropského ústavu pro bezpečnostní studie (EUISS) vyvolává značné kontroverze a může narazit na zásadní překážku – právo veta jednotlivých členských států. S téměř stoprocentní jistotou by ji zablokovalo Maďarsko nebo Slovensko, které dlouhodobě zastávají skeptický postoj k hlubší integraci v oblasti obrany.

Dalším návrhem je vytvoření koalice ochotných států, která by založila speciální účelovou společnost (SPV) nebo dokonce „obrannou banku“. Ta by mohla vydávat dluhopisy kryté zárukami zúčastněných zemí, včetně Norska a Spojeného království, nikoli však přímo EU.

Otázka se ale netýká jen financí. Obranné rozpočty rostou napříč Evropou a trend zvyšování výdajů může pokračovat, jak naznačují diskuse v rámci NATO. Problémem je však krátkodobý nedostatek finančních prostředků pro evropský obranný průmysl, což potvrzují jak ekonomická data, tak výpovědi zástupců firem. Zároveň historicky vysoké ceny akcií evropských zbrojařských společností napovídají, že trh počítá s dalším růstem.

Strategické zaměření aliance

Už samotná myšlenka evropské armády nezávislé na USA naznačuje, že by její strategické zaměření bylo odlišné od NATO. Zatímco Severoatlantická aliance se historicky opírá o transatlantickou spolupráci a globální vojenskou přítomnost, evropská obranná struktura by se pravděpodobně soustředila primárně na bezpečnost Evropy a jejího nejbližšího okolí.

Nejsilnějším pilířem evropské obranné aliance by pravděpodobně bylo její východní křídlo. Pokud se podaří dohodnout spolupráci s Ukrajinou, můžeme očekávat výrazné posílení vojenské přítomnosti na hranicích s Ruskem – což by bylo přímým protikladem strategických zájmů Moskvy.

Vedle odstrašení Ruska by evropská armáda mohla hrát klíčovou roli i při řešení migrační krize, která nejvíce dopadá na země kolem Středozemního moře. Její nasazení by mohlo doplnit a posílit činnost stávajících unijních agentur, jako je například Frontex, čímž by se zvýšila kontrola vnějších hranic EU a efektivita reakce na migrační vlny.

Dalším možným využitím společné evropské armády by mohly být humanitární a stabilizační mise v regionech zasažených krizemi. Afrika (Středoafrická republika, Súdán, Libye) a Asie (Sýrie, Libanon, Afghánistán) se v posledních letech staly arénou mocenského soupeření mezi USA, Ruskem a dalšími hráči – za zmínku stojí třeba Čína nebo Írán, zatímco Evropská unie zde zůstává méně aktivní.