Počátkem června zahájil Izrael leteckou kampaň proti íránskému jadernému programu a provedl cílené atentáty na významné vědce a vojenské činitele. Dne 22. června se k útoku přidaly i Spojené státy, které zasáhly tři íránská jaderná zařízení. Izrael útok odůvodnil tím, že Írán se nebezpečně přiblížil k výrobě jaderné zbraně.
Zatímco dopady této krize se nejvíce projevují na Blízkém východě, její důsledky mají i širší globální význam — především pro Korejský poloostrov. Pro Severní Koreu může být tento vývoj potvrzením správnosti jejího jaderného programu. Pro Jižní Koreu by ale měl být varováním. Izraelský zásah ukazuje, proč by byl vlastní jaderný program pro Soul vysoce rizikovou cestou.
Ačkoliv jsou Írán a Jižní Korea zcela odlišné země — první je izolovaný autoritářský režim, druhá demokratická a technologicky vyspělá země — mají společné to, že čelí jaderně vyzbrojeným rivalům. To je tlačí k tzv. jadernému „hedgingu“, tedy vytváření podmínek pro případný rychlý vývoj jaderné zbraně, aniž by k tomu okamžitě přistoupily.
Írán je v tomto směru daleko napřed. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) uvádí, že Teherán nahromadil více než 400 kg uranu obohaceného na 60 %, což je nebezpečně blízko zbrojní úrovni. K přeměně tohoto materiálu v použitelnou zbraň by mu stačil zhruba rok.
Jižní Korea měla své jaderné ambice v 70. letech a drobné obohacovací pokusy na počátku tisíciletí. Dnes však dodržuje své závazky v rámci nešíření jaderných zbraní. Na základě dohody s USA (tzv. 123 Agreement) může obohacovat uran jen do 20 %, což nestačí pro vojenské využití. Neprovozuje ani zařízení na přepracování plutonia.
Přesto se v jihokorejském diskurzu objevují hlasy, které volají po změně této dohody, aby země mohla v případě zhoršení bezpečnostní situace rychle přejít k výrobě zbraně. Takzvaný „latentní odstrašující potenciál“ by měl podle nich odradit Severní Koreu od agrese, zejména pokud by USA stáhly svůj bezpečnostní deštník.
Prezident I Čae-mjong a jeho administrativa však vývoj jaderné zbraně i „hedging“ odmítají. Avšak strukturální faktory, které tlačí Jižní Koreu tímto směrem, nezmizely.
Mnozí v Jižní Koreji srovnávání s Íránem odmítají. Přesto by se měli mít na pozoru. Izraelský útok ukázal, že ani latentní jaderný potenciál nemusí být bezpečný. Pokud by se Jižní Korea vydala touto cestou, Severní Korea by mohla útoky na její zařízení podobně odůvodnit jako Izrael v případě Íránu.
Navíc samotné přiblížení k výrobě bomby — „sprint“ k jaderné zbrani — by bylo velmi nebezpečné. A nejpravděpodobnější impuls pro tento krok by paradoxně bylo právě stažení americké ochrany, která Jižní Koreu chrání před preventivními útoky z Pchjongjangu.
Někteří navrhují vývoj jaderné zbraně v utajení, ale šance na úspěch jsou nízké. Jižní Korea je pod přísným dohledem MAAE a byla by vystavena tvrdým sankcím. I kdyby se podařilo bombu postavit, kvůli přísnému monitoringu v regionu by ji nebylo možné otestovat, což by zpochybnilo její účinnost.
Alternativou by mohl být „bombový sklep“ podle izraelského modelu — tedy tichá existence zbraně bez oficiálního přiznání. Jenže íránská odvetná reakce raketami ukazuje, že ani tato strategie nezaručuje bezpečnost.
A v případě Korejského poloostrova je riziko eskalace vyšší než na Blízkém východě. Dvě země dělí jen úzká demilitarizovaná zóna, a navíc nelze vyloučit infiltrace ze strany severokorejských „spících agentů“.
Útoky Izraele a USA na íránská zařízení upevnily praxi preventivních úderů na jadernou infrastrukturu jako součást mezinárodního režimu proti šíření zbraní. Ačkoli Ženevské úmluvy zakazují útoky na jaderné elektrárny, jiné části infrastruktury chráněny nejsou.
To může vést k tomu, že nejen Severní Korea, ale i Rusko by mohly v případném konfliktu považovat jihokorejská zařízení za legitimní cíl. Připomínkou budiž ruské obsazení ukrajinské jaderné elektrárny v Záporoží. A i když hlavní hrozbou rusko-severokorejské aliance je přenos zbraní, nelze vyloučit širší ruskou účast v konfliktu na Korejském poloostrově.
Současná jihokorejská vláda odsoudila izraelský útok a zůstává silně proti jaderným zbraním. Prezident I pravděpodobně nepodnikne žádné kroky směrem k latentnímu odstrašení.
Je ale třeba jít ještě dál: vláda by měla systémově znemožnit budoucím administrativám možnost vývoje jaderných zbraní. Jednou z cest je mezinárodní spolupráce — například svěřit obohacování uranu zahraničním dodavatelům a přepracování vyhořelého paliva externímu partnerovi. Tím by země získala přístup ke všem mírovým výhodám této technologie, ale bez rizika jejího vojenského zneužití.
Karlos Vémola zřejmě má alespoň nějakou šanci se dostat z vazby. V posledních dnech se mluví o tom, že by se mohl dostat ven na kauci. Nyní se objevily další podrobnosti k tomuto scénáři. Peníze by podle nich dalo na stůl hned několik lidí.
Nevyzpytatelné je počasí v Česku během posledních dní. Po sněhové nadílce následovala epizoda, kdy opakovaně hrozil výskyt nebezpečné ledovky. Další změnu přinese druhá polovina tohoto týdne. Meteorologové očekávají inverzi.
Nejtěžší moderátorskou disciplínou jsou samozřejmě přímé televizní přenosy. Vyzkoušel si je i Karel Šíp, jenž v živém vysílání zažil asi nejtěžší okamžiky ve své desítky let trvající kariéře. Jak na to dnes vzpomíná?
Íránská justice oficiálně popřela zprávy o tom, že by plánovala popravu šestadvacetiletého Erfana Soltáního, který byl zadržen během nedávných masových nepokojů. Organizace pro lidská práva Hengaw přitom začátkem týdne varovala, že rodina mladého muže byla informována o jeho popravě naplánované na tuto středu. Soltání, majitel obchodu s oblečením, se stal symbolem pro tisíce zadržených Íránců, u nichž panují obavy z nespravedlivých a bleskových procesů.
Dánský ministr zahraničí a jeho grónská kolegyně odletěli do Washingtonu s nadějí, že najdou pochopení u ministra zahraničí Marca Rubia. Místo klidného dialogu je však v Bílém domě čekal tvrdý střet s JD Vancem. Viceprezident USA si za poslední rok vybudoval pověst politika s otevřeně nepřátelským postojem k evropským vládám, což v Bruselu i Kodani vyvolává čiré zděšení.
Spojené státy se ocitají na hraně dalšího zásadního vojenského rozhodnutí. Zatímco se svět ještě nestihl vzpamatovat ze svržení režimu Nicoláse Madura ve Venezuele, pozornost administrativy Donalda Trumpa se nyní naplno přesunula k Íránu. Situace v Teheránu je nejnapjatější za poslední roky a tamní režim čelí nebývalému tlaku z ulice i ze zahraničí. Pro globální trhy však Írán nepředstavuje jen další „padající domino“, ale strategický nervový uzel, jehož destabilizace může mít drtivé dopady na světovou ekonomiku.
Situace v Minneapolisu se v noci na čtvrtek dramaticky vyhrotila poté, co federální agent postřelil a zranil muže, který na něj měl podle oficiálních zpráv zaútočit. Incident okamžitě zažehl nové kolo násilných nepokojů v ulicích, kde se policie a federální složky střetly se stovkami demonstrantů.
Administrativa Donalda Trumpa se loni v létě prezentovala nálety na íránská jaderná zařízení jako jeden ze svých největších vojenských triumfů. Tehdy americké stealth bombardéry B-2 shodily čtrnáct obřích bomb na dva klíčové objekty bez jediné vlastní ztráty. Nyní však prezident Trump hrozí Teheránu novou odvetou v reakci na brutální potlačování protivládních protestů, které si podle aktivistů vyžádalo tisíce životů. Analytici se však shodují, že případný nový útok by vypadal zcela jinak než loňská operace, protože podpora demonstrantů vyžaduje jiný přístup.
Americký prezident Donald Trump opět potvrdil svou pověst nepředvídatelného lídra, který si užívá roli dirigenta globálního chaosu. Zatímco celý svět se zatajeným dechem čekal, zda Spojené státy zahájí ničivý úder na Írán, Trump o této otázce války a míru hovořil v Oválné pracovně během akce na podporu plnotučného mléka ve školách. Mezi vzpomínkami na dětství a nabízením pět dní staré lahve mléka novinářům jen tak mimochodem prohodil, že útok na Teherán možná odloží, protože mu jakési zdroje slíbily zastavení poprav demonstrantů.
Americká veřejnost se staví velmi odmítavě k plánům prezidenta Donalda Trumpa na ovládnutí Grónska. Podle čerstvého průzkumu stanice CNN, který realizovala agentura SSRS, se proti snaze získat toto dánské autonomní území vyjádřilo hned 75 % Američanů. Pro Trumpův záměr rozšířit území Spojených států hlasovala pouhá čtvrtina dotázaných, což naznačuje, že prezidentovy ambice narážejí na domácí scéně na silný odpor.
Oznámení amerického vyslance Steva Witkoffa o zahájení druhé fáze mírového plánu pro Gazu může na první pohled působit jako pevně daný harmonogram, ve skutečnosti jde však spíše o směs ambiciózních vizí, vyjednávacích pozic a nápadů, jejichž prosazení bude nesmírně komplikované. Washington se snaží udržet diplomatickou dynamiku i přesto, že první fáze technicky vzato ještě neskončila. Stále totiž nebyli vráceni všichni rukojmí, respektive jejich ostatky, což byla původně nepřekročitelná podmínka pro jakýkoli další pokrok.
Poté, co americký prezident Donald Trump opakovaně pohrozil násilnou anexí Grónska, zareagovaly evropské mocnosti nevídaným krokem. Německo, Francie, Norsko a Švédsko začaly na největší ostrov světa vysílat své vojenské jednotky. Tato operace, probíhající pod dánským vedením a názvem Arctic Endurance (Arktická odolnost), má za cíl podpořit suverenitu Dánska a vyslat Washingtonu jasný vzkaz, že Grónsko není na prodej.