Útok na íránský jaderný program je varováním pro Koreu. Paradoxně pro tu Jižní

Zatímco dopady této krize se nejvíce projevují na Blízkém východě, její důsledky mají i širší globální význam — především pro Korejský poloostrov. Pro Severní Koreu může být tento vývoj potvrzením správnosti jejího jaderného programu. Pro Jižní Koreu by ale měl být varováním. Izraelský zásah ukazuje, proč by byl vlastní jaderný program pro Soul vysoce rizikovou cestou.

Ačkoliv jsou Írán a Jižní Korea zcela odlišné země — první je izolovaný autoritářský režim, druhá demokratická a technologicky vyspělá země — mají společné to, že čelí jaderně vyzbrojeným rivalům. To je tlačí k tzv. jadernému „hedgingu“, tedy vytváření podmínek pro případný rychlý vývoj jaderné zbraně, aniž by k tomu okamžitě přistoupily.

Írán je v tomto směru daleko napřed. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) uvádí, že Teherán nahromadil více než 400 kg uranu obohaceného na 60 %, což je nebezpečně blízko zbrojní úrovni. K přeměně tohoto materiálu v použitelnou zbraň by mu stačil zhruba rok.

Jižní Korea měla své jaderné ambice v 70. letech a drobné obohacovací pokusy na počátku tisíciletí. Dnes však dodržuje své závazky v rámci nešíření jaderných zbraní. Na základě dohody s USA (tzv. 123 Agreement) může obohacovat uran jen do 20 %, což nestačí pro vojenské využití. Neprovozuje ani zařízení na přepracování plutonia.

Přesto se v jihokorejském diskurzu objevují hlasy, které volají po změně této dohody, aby země mohla v případě zhoršení bezpečnostní situace rychle přejít k výrobě zbraně. Takzvaný „latentní odstrašující potenciál“ by měl podle nich odradit Severní Koreu od agrese, zejména pokud by USA stáhly svůj bezpečnostní deštník.

Prezident I Čae-mjong a jeho administrativa však vývoj jaderné zbraně i „hedging“ odmítají. Avšak strukturální faktory, které tlačí Jižní Koreu tímto směrem, nezmizely.

Mnozí v Jižní Koreji srovnávání s Íránem odmítají. Přesto by se měli mít na pozoru. Izraelský útok ukázal, že ani latentní jaderný potenciál nemusí být bezpečný. Pokud by se Jižní Korea vydala touto cestou, Severní Korea by mohla útoky na její zařízení podobně odůvodnit jako Izrael v případě Íránu.

Navíc samotné přiblížení k výrobě bomby — „sprint“ k jaderné zbrani — by bylo velmi nebezpečné. A nejpravděpodobnější impuls pro tento krok by paradoxně bylo právě stažení americké ochrany, která Jižní Koreu chrání před preventivními útoky z Pchjongjangu.

Někteří navrhují vývoj jaderné zbraně v utajení, ale šance na úspěch jsou nízké. Jižní Korea je pod přísným dohledem MAAE a byla by vystavena tvrdým sankcím. I kdyby se podařilo bombu postavit, kvůli přísnému monitoringu v regionu by ji nebylo možné otestovat, což by zpochybnilo její účinnost.

Alternativou by mohl být „bombový sklep“ podle izraelského modelu — tedy tichá existence zbraně bez oficiálního přiznání. Jenže íránská odvetná reakce raketami ukazuje, že ani tato strategie nezaručuje bezpečnost.

A v případě Korejského poloostrova je riziko eskalace vyšší než na Blízkém východě. Dvě země dělí jen úzká demilitarizovaná zóna, a navíc nelze vyloučit infiltrace ze strany severokorejských „spících agentů“.

Útoky Izraele a USA na íránská zařízení upevnily praxi preventivních úderů na jadernou infrastrukturu jako součást mezinárodního režimu proti šíření zbraní. Ačkoli Ženevské úmluvy zakazují útoky na jaderné elektrárny, jiné části infrastruktury chráněny nejsou.

To může vést k tomu, že nejen Severní Korea, ale i Rusko by mohly v případném konfliktu považovat jihokorejská zařízení za legitimní cíl. Připomínkou budiž ruské obsazení ukrajinské jaderné elektrárny v Záporoží. A i když hlavní hrozbou rusko-severokorejské aliance je přenos zbraní, nelze vyloučit širší ruskou účast v konfliktu na Korejském poloostrově.

Současná jihokorejská vláda odsoudila izraelský útok a zůstává silně proti jaderným zbraním. Prezident I pravděpodobně nepodnikne žádné kroky směrem k latentnímu odstrašení.

Je ale třeba jít ještě dál: vláda by měla systémově znemožnit budoucím administrativám možnost vývoje jaderných zbraní. Jednou z cest je mezinárodní spolupráce — například svěřit obohacování uranu zahraničním dodavatelům a přepracování vyhořelého paliva externímu partnerovi. Tím by země získala přístup ke všem mírovým výhodám této technologie, ale bez rizika jejího vojenského zneužití.