Andrej Babiš stojí před jedním z nejnáročnějších období své politické kariéry. Všechny dosavadní průzkumy veřejného mínění ukazují, že hnutí ANO má výrazně navrch a s vysokou pravděpodobností se stane vítězem voleb. Otázka, zda se Babiš stane premiérem, tedy neleží v samotném volebním výsledku, ale v následném procesu skládání vlády. Ten bude mimořádně komplikovaný a může se protáhnout na dlouhé týdny.
Sám Babiš zdůrazňuje, že jeho největší ambicí je sestavit jednobarevnou vládu. Na středeční debatě CNN Prima News tuto ambici zopakoval a jednoznačně vyloučil jakoukoli spolupráci s komunistickou koalicí Stačilo. Politologicky jde o logický postoj – jednobarevná vláda by znamenala pro ANO maximální komfort, žádné vyjednávání, žádné kompromisy a absolutní kontrolu nad agendou.
Podle posledních modelů by ANO získalo zhruba 65 až 70 poslanců. To je impozantní výsledek, ale stále vzdálený od magické hranice 101 mandátů nutných k vládnutí. Koalice SPOLU se pohybuje kolem 35–40 křesel, SPD by dosáhla na 25 poslanců, STAN na 20–25, Piráti by brali 15–20, zatímco protestní blok Stačilo! a noví Motoristé sobě oscilují mezi 10 a 15 křesly. Suma sumárum: Babišovi může k pohodlné většině chybět až třicet hlasů.
Jenže realita české politiky je neúprosná. Aby ANO mohlo vládnout samo, muselo by získat více než 100 poslaneckých mandátů. Podle všech dostupných dat se však hnutí bude pohybovat v rozmezí 65-70 poslanců. To je výsledek silný, ale nedostatečný. Jednobarevná vláda se tak jeví spíše jako předvolební slogan než jako reálný scénář.
Logickou úvahou je proto varianta koalice ANO a SPD. Předseda SPD Tomio Okamura v posledních týdnech opakovaně naznačil, že by do vlády s Babišem vstoupil. Podle něj by šlo o efektivní řešení: dvě velké strany, jednoduchý koaliční model a podle jeho slov „tah na branku“.
Tento model však naráží na hned několik zásadních problémů. Zaprvé, ani součet mandátů ANO a SPD podle aktuálních průzkumů nestačí na většinu. Společně by obě strany nedosáhly ani na prostých 101 poslanců. Zadruhé, SPD není jednotná strana, ale volný svazek, který zahrnuje i menší formace, jako jsou Trikolora, Svobodní a hnutí PRO. To vytváří značné riziko vnitřní nestability. Stačí, aby se některý z těchto menších subjektů začal vymezovat, a vládní většina se může rychle rozpadnout.
A do třetice: mezi ANO a SPD zeje zásadní programová propast. SPD dlouhodobě prosazuje referenda o vystoupení z Evropské unie a Severoatlantické aliance. Hnutí ANO přitom opakovaně deklaruje, že setrvání v těchto organizacích považuje za klíčové. Tento rozpor není marginální – jde o základní geopolitickou orientaci státu. Už jen na této otázce by koalice mohla ztroskotat.
Dalším hráčem, o němž se spekuluje, je hnutí Motoristé sobě. Programově má k ANO blízko – sdílí odpor k emisním povolenkám, klade důraz na snižování daňové zátěže a apeluje na suverenitu v energetické politice. V teoretické koalici ANO–SPD by Motoristé mohli představovat třetího partnera, který by pomohl překonat hranici 101 mandátů.
Zde problém spočívá v samotné volební matematice. Motoristé se v průzkumech pohybují jen těsně nad pětiprocentní hranicí. Jejich vstup do Sněmovny tedy zdaleka není jistý. Pokud by zůstali pod čarou, Babišovi by tato možnost odpadla a jeho koaliční vyjednávání by se ocitla znovu v patové situaci.
Snad největší dilema představuje koalice Stačilo!, složená z komunistů a části Sociální demokracie. Andrej Babiš veřejně odmítá spolupráci s komunisty a trvá na tom, že do vlády s nimi nevstoupí. Jenže zároveň platí, že bez jejich tiché podpory se vláda ANO v minulosti neobešla – a stejná situace se může opakovat i po těchto volbách.
Pokud Babiš skutečně dodrží slib, že komunisty do vlády nepřizve, bude se muset spolehnout alespoň na jejich hlasování v Poslanecké sněmovně. Komunisté by tak mohli sehrát stejnou roli jako v letech 2017–2021. Formálně zůstanou mimo kabinet, ale fakticky Babišovi umožní přežít.
Existují také spekulace o možnosti velké koalice či vstupu některé z dnešních vládních stran do Babišovy vlády. Realita je však opačná. Všechny současné vládní subjekty, jak Spolu, tak STAN i Piráti, v uplynulých týdnech veřejně prohlásily, že s ANO do koalice nepůjdou. Argumentují zásadní neslučitelností programů, ale také nedůvěrou vůči Babišovi osobně. Raději zůstanou v opozici, než aby s ním sdílely vládu.
Politická matematika je tedy neúprosná. Jednobarevná vláda ANO je nereálná, koalice s SPD je programově rozvrácená a numericky nedostatečná, Motoristé sobě jsou nejistí a Stačilo! je partnerem, jehož Babiš oficiálně odmítá, ale fakticky jej možná bude potřebovat. Velká koalice se současnými vládními stranami se jeví jako zcela nepravděpodobná.
Budoucí povolební vyjednávání tak slibují velmi napjaté týdny. Babiš může vyhrát volby, ale otázkou zůstává, zda dokáže sestavit funkční a stabilní vládu. V tuto chvíli to vypadá, že žádný z dostupných scénářů není pro něj zcela výhodný. Pokud něco čeká českou politiku po volbách, pak je to období složitých kompromisů a nejistoty.
Další problém: Petr Pavel
Nemluvě o roli prezidenta Petra Pavla, který bude hrát ve skládání vlády nezanedbatelnou roli. Sám několikrát veřejně zdůraznil, že nejmenuje žádnou vládu, která by podle jeho názoru ohrožovala bezpečnost České republiky nebo její mezinárodní závazky. To je výrok, který je v českém politickém kontextu mimořádně důležitý a který do Babišovy rovnice vnáší další proměnnou.
Formálně vzato má prezident podle Ústavy značnou volnost při pověřování sestavením vlády. Může pověřit kohokoliv, koho uzná za vhodného, a ústava nestanoví, kolikrát to může opakovat. Prakticky však prezident vždy respektuje volební výsledky a pověřuje sestavením vlády vítěze voleb. V případě volebního vítězství hnutí ANO by tedy logickým kandidátem na premiéra byl Babiš.
Jenže po jmenování premiéra následuje jmenování jednotlivých ministrů. A zde už má prezident možnost aktivně zasáhnout – i když spíše politicky než ústavně. Prezident sice nemá právo vetovat koaliční model jako celek, ale má právo odmítnout jednotlivé kandidáty na ministry, pokud je považuje za nevhodné. Tato možnost byla v minulosti několikrát využita a vždy vedla k vleklým sporům. Pavel by tak mohl reálně blokovat vstup některých kontroverzních politiků, například ze stran jako SPD či Stačilo!, do exekutivy.
Pavel zároveň několikrát naznačil, že je připraven být v procesu skládání vlády aktivní. Jeho výroky, že vládu složenou ze sil ohrožujících Českou republiku nepodpoří, lze číst jako vzkaz směrem k SPD a k uskupení Stačilo!. V praxi by to znamenalo, že pokud by Babiš přišel s koalicí, kde by měly tyto subjekty zásadní vliv, prezident by se mohl postavit proti.
Co by to znamenalo prakticky? Pavel by sice nemohl Babišovi zabránit v tom, aby vládu sestavil, ale mohl by výrazně prodlužovat a komplikovat celý proces. Mohlo by dojít k ústavní krizi, v níž by vláda jmenovaná prezidentem neměla podporu ve Sněmovně, případně by naopak prezident odmítal jmenovat navrhované ministry. V krajním případě by to mohlo vést i k opakovaným pokusům o vyslovení důvěry, k provizoriu a k dlouhému období politické nejistoty.
Pokud by se Babiš rozhodl pro model podobný tomu z let 2017–2021, tedy vládu ANO s tichou podporou komunistů či jiných opozičních sil, prezident by mohl tento scénář tolerovat snáze. Nejde totiž o přímé zapojení problematických stran do kabinetu, ale „jen“ o jejich podporu ve Sněmovně. Přesto by se Pavel ocitl pod tlakem – jednak veřejnosti, jednak spojenců v NATO a EU, kteří by sledovali, do jaké míry je česká vláda schopná garantovat prozápadní orientaci země.
Babiš tak stojí před dvojí překážkou: nejen že musí složit koalici, která bude mít 101 hlasů, ale zároveň musí brát v potaz i postoj prezidenta. Pavel se netají tím, že bude bedlivě hlídat, zda budoucí vláda neohrozí české členství v EU a NATO, ani naši bezpečnostní politiku. To zásadně komplikuje možnost koalice ANO–SPD nebo dokonce ANO–SPD–Stačilo!, protože by v ní prezident právem viděl riziko pro zahraničněpolitické ukotvení země.
Pokračování současné vlády?
Existuje ovšem ještě jeden scénář, který může zcela změnit předpoklady vycházející z očekávaného vítězství hnutí ANO. I když Babiš zřejmě zůstane největším hráčem ve Sněmovně, vítěz voleb automaticky neznamená premiéra. V parlamentním systému totiž rozhoduje schopnost sestavit většinu, nikoli jen absolutní počet hlasů. A právě zde se otevírá prostor pro alternativní uspořádání bez účasti ANO.
Pokud by se sečetly mandáty koalice Spolu, hnutí STAN a Piráti, v některých modelech by se tato trojice mohla přiblížit, nebo dokonce překročit hranici 101 poslanců. V takovém případě by bylo možné vytvořit pokračování dnešní vládní konstelace, i když v mírně pozměněné podobě.
Samozřejmě, matematika je zatím napjatá. Spolu osciluje kolem 35–40 mandátů, STAN se pohybuje mezi 20–25 křesly a Piráti mezi 15–20 poslanci. V optimální kombinaci by se tyto tři subjekty přiblížily většině. Pokud by k nim navíc přibyli Motoristé sobě, kteří v některých průzkumech balancují na hranici pěti procent, otevřela by se cesta k pohodlnější většině.
Právě Motoristé sobě jsou v tomto scénáři velkou neznámou. Není jasné, zda by se přiklonili k ANO, nebo naopak k vládnímu bloku. Jejich programové teze jsou zčásti kompatibilní s Babišovou rétorikou (nižší daně, odpor k emisním povolenkám), ale zároveň mají i prvky, které by je mohly přiblížit k liberálním stranám (důraz na ochranu práv motoristů, praktická agenda místo ideologie). Jejich povolební postoj se tak stává potenciálním jazýčkem na vahách.
V případě, že by Spolu, STAN a Piráti dokázali přesvědčit prezidenta Pavla, že disponují většinou, mohl by jim prezident dát pověření k sestavení vlády. Pavel opakovaně zdůraznil, že nebude jmenovat vládu, která by ohrožovala bezpečnost a prozápadní orientaci země. Z tohoto pohledu by měl kabinet složený z těchto stran pro prezidenta podstatně vyšší legitimitu než případná vláda ANO se silnou účastí SPD nebo tichou podporou Stačilo.
Tento scénář ovšem není bez rizik. Spolu, STAN a do roku 2024 i Piráti sice tvoří či tvořili současnou vládní koalici, ale jejich vzájemné vztahy nejsou bezproblémové. Liší se v otázkách daní, sociální politiky i zahraničních priorit. Případné druhé funkční období by vyžadovalo ještě větší schopnost kompromisů než dosud. Navíc hrozí únava voličů z pokračování stejného uspořádání, což může snižovat jeho legitimitu.
V australském letovisku Gold Coast se plánuje výstavba nejvyšší budovy v zemi, která má nést jméno Trump. Projekt s názvem Trump International Hotel & Tower Gold Coast, za nímž stojí australská skupina Altus Property Group, počítá s devadesátijednapatrovým mrakodrapem. Součástí ambiciózního záměru je luxusní šestihvězdičkový hotel s 285 pokoji, nákupní zóna s prestižními značkami, restaurace oceněné michelinskou hvězdou a luxusní rezidenční apartmány postavené podle standardů organizace Trump.
Východoukrajinskou Doněckou oblast halí mrazivá noc a obrněné vozy s redaktory BBC projíždějí surrealistickými tunely z rybářských sítí. Tyto sítě, upevněné na vysokých kůlech, se táhnou kilometry podél cest jako ochrana před útočnými drony. Jsou levnou, ale překvapivě účinnou bariérou; zachytí vrtule bezpilotních letounů dříve, než stačí zasáhnout svůj cíl. Mnoho z nich pochází od skotských rybářů, kteří je darovali k recyklaci – nyní však na frontě pomáhají chránit životy.
Přípravy na historickou misi Artemis II, která má po více než padesáti letech dopravit lidskou posádku k Měsíci, narazily na další vážnou překážku. Inženýři NASA o víkendu odhalili problém s průtokem helia v horní části obří rakety Space Launch System (SLS). Tato komplikace definitivně znemožnila plánovaný start v průběhu března.
Čtyři roky trvající válečný konflikt na Ukrajině si na obou stranách vyžádal enormní množství obětí, ačkoli přesné ověřování čísel zůstává v podmínkách probíhajících bojů velmi obtížné.
Během projevu před vedením Federální bezpečnosti služby (FSB) se ruský prezident Vladimir Putin nečekaně vyhnul hodnocení dosavadního průběhu invaze na Ukrajinu.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj při příležitosti čtyř let od začátku masivní ruské agrese zveřejnil emotivní poselství, ve kterém adresoval výzvu Donaldu Trumpovi k návštěvě Kyjeva. Zelenskyj v projevu deklaroval, že Vladimiru Putinovi se nepodařilo naplnit jeho válečné záměry ani zlomit odpor obyvatel. Zdůraznil také, že Ukrajina v budoucím mírovém procesu nehodlá obětovat zájmy svých občanů a bude usilovat o dosažení spravedlivých podmínek.
Evropa čelí nové zdravotní hrozbě v podobě tropického onemocnění chikungunya, které se díky klimatickým změnám začíná šířit i v mírném podnebném pásu. Nové vědecké poznatky potvrzují, že podmínky pro přenos tohoto viru nyní splňuje 29 evropských států. Zatímco v jižních oblastech, jako je Španělsko nebo Řecko, hrozí nákaza více než polovinu roku, riziko se posouvá stále dál na sever. V jihovýchodní Anglii jsou již nyní vhodné podmínky po dobu dvou měsíců v roce, přičemž v Belgii či Německu je to až pět měsíců.
Mezi Chorvatskem a maďarskou vládou Viktora Orbána se rozhořel ostrý spor o tranzit ropy, do kterého se postupně zapojilo i Slovensko. Konflikt eskaloval poté, co maďarský kabinet apeloval na Záhřeb, aby umožnil přepravu ruské ropy přes chorvatské území. Maďarsko se přitom paradoxně odvolává na unijní pravidla, ačkoliv se stejnou instituci, tedy Evropskou unii, dlouhodobě snaží marginalizovat v situacích, kdy mu to nevyhovuje. Populární chorvatský server index.hr v této souvislosti označil Orbána a Roberta Fica za „klasický příklad Putinových užitečných idiotů v samém srdci Evropy.“
Francouzský prezident Emmanuel Macron se během svého vystoupení vyjádřil velmi skepticky k možnosti brzkého nastolení míru. Podle jeho slov neexistuje na ruské straně žádná skutečná vůle k ukončení konfliktu. Macron zdůraznil, že za této situace je nezbytné i nadále stupňovat podporu Ukrajině a zajistit, aby země měla prostředky k obraně.
Americká vláda dluží na náhradách přibližně 134 miliard dolarů, které vybrala na základě plošných cel prezidenta Donalda Trumpa. Tato cla byla minulý týden Nejvyšším soudem prohlášena za nezákonná, což otevřelo cestu k teoretickému vracení peněz. Pro běžné spotřebitele, kteří dopady těchto cel pocítili skrze vyšší ceny v obchodech, je však vyhlídka na získání jakékoliv finanční kompenzace prakticky nulová.
Při příležitosti čtyř let od začátku masivní invaze mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov potvrdil, že Rusko hodlá ve svých vojenských operacích na Ukrajině vytrvat. Situaci popsal jako rozsáhlý střet se západními mocnostmi, které se podle jeho slov snaží ruský stát zlikvidovat. Peskov nicméně zdůraznil, že tento vnější tlak měl opačný účinek a přispěl k bezprecedentnímu sjednocení ruských občanů.
V rozhovoru pro stanici BBC ukrajinský lídr Volodymyr Zelenskyj varoval, že ruská agrese již přerostla v globální konflikt a Vladimir Putin fakticky rozpoutal třetí světovou válku. Podle něj Putin neusiluje pouze o podmanění Ukrajiny, ale o násilnou změnu světových hodnot a demokratických principů. Zelenskyj je přesvědčen, že jedinou funkční strategií proti Kremlu je kombinace neústupného vojenského odporu a drtivého ekonomického tlaku, který by Rusko přiměl k ukončení bojů.