Andrej Babiš stojí před jedním z nejnáročnějších období své politické kariéry. Všechny dosavadní průzkumy veřejného mínění ukazují, že hnutí ANO má výrazně navrch a s vysokou pravděpodobností se stane vítězem voleb. Otázka, zda se Babiš stane premiérem, tedy neleží v samotném volebním výsledku, ale v následném procesu skládání vlády. Ten bude mimořádně komplikovaný a může se protáhnout na dlouhé týdny.
Sám Babiš zdůrazňuje, že jeho největší ambicí je sestavit jednobarevnou vládu. Na středeční debatě CNN Prima News tuto ambici zopakoval a jednoznačně vyloučil jakoukoli spolupráci s komunistickou koalicí Stačilo. Politologicky jde o logický postoj – jednobarevná vláda by znamenala pro ANO maximální komfort, žádné vyjednávání, žádné kompromisy a absolutní kontrolu nad agendou.
Podle posledních modelů by ANO získalo zhruba 65 až 70 poslanců. To je impozantní výsledek, ale stále vzdálený od magické hranice 101 mandátů nutných k vládnutí. Koalice SPOLU se pohybuje kolem 35–40 křesel, SPD by dosáhla na 25 poslanců, STAN na 20–25, Piráti by brali 15–20, zatímco protestní blok Stačilo! a noví Motoristé sobě oscilují mezi 10 a 15 křesly. Suma sumárum: Babišovi může k pohodlné většině chybět až třicet hlasů.
Jenže realita české politiky je neúprosná. Aby ANO mohlo vládnout samo, muselo by získat více než 100 poslaneckých mandátů. Podle všech dostupných dat se však hnutí bude pohybovat v rozmezí 65-70 poslanců. To je výsledek silný, ale nedostatečný. Jednobarevná vláda se tak jeví spíše jako předvolební slogan než jako reálný scénář.
Logickou úvahou je proto varianta koalice ANO a SPD. Předseda SPD Tomio Okamura v posledních týdnech opakovaně naznačil, že by do vlády s Babišem vstoupil. Podle něj by šlo o efektivní řešení: dvě velké strany, jednoduchý koaliční model a podle jeho slov „tah na branku“.
Tento model však naráží na hned několik zásadních problémů. Zaprvé, ani součet mandátů ANO a SPD podle aktuálních průzkumů nestačí na většinu. Společně by obě strany nedosáhly ani na prostých 101 poslanců. Zadruhé, SPD není jednotná strana, ale volný svazek, který zahrnuje i menší formace, jako jsou Trikolora, Svobodní a hnutí PRO. To vytváří značné riziko vnitřní nestability. Stačí, aby se některý z těchto menších subjektů začal vymezovat, a vládní většina se může rychle rozpadnout.
A do třetice: mezi ANO a SPD zeje zásadní programová propast. SPD dlouhodobě prosazuje referenda o vystoupení z Evropské unie a Severoatlantické aliance. Hnutí ANO přitom opakovaně deklaruje, že setrvání v těchto organizacích považuje za klíčové. Tento rozpor není marginální – jde o základní geopolitickou orientaci státu. Už jen na této otázce by koalice mohla ztroskotat.
Dalším hráčem, o němž se spekuluje, je hnutí Motoristé sobě. Programově má k ANO blízko – sdílí odpor k emisním povolenkám, klade důraz na snižování daňové zátěže a apeluje na suverenitu v energetické politice. V teoretické koalici ANO–SPD by Motoristé mohli představovat třetího partnera, který by pomohl překonat hranici 101 mandátů.
Zde problém spočívá v samotné volební matematice. Motoristé se v průzkumech pohybují jen těsně nad pětiprocentní hranicí. Jejich vstup do Sněmovny tedy zdaleka není jistý. Pokud by zůstali pod čarou, Babišovi by tato možnost odpadla a jeho koaliční vyjednávání by se ocitla znovu v patové situaci.
Snad největší dilema představuje koalice Stačilo!, složená z komunistů a části Sociální demokracie. Andrej Babiš veřejně odmítá spolupráci s komunisty a trvá na tom, že do vlády s nimi nevstoupí. Jenže zároveň platí, že bez jejich tiché podpory se vláda ANO v minulosti neobešla – a stejná situace se může opakovat i po těchto volbách.
Pokud Babiš skutečně dodrží slib, že komunisty do vlády nepřizve, bude se muset spolehnout alespoň na jejich hlasování v Poslanecké sněmovně. Komunisté by tak mohli sehrát stejnou roli jako v letech 2017–2021. Formálně zůstanou mimo kabinet, ale fakticky Babišovi umožní přežít.
Existují také spekulace o možnosti velké koalice či vstupu některé z dnešních vládních stran do Babišovy vlády. Realita je však opačná. Všechny současné vládní subjekty, jak Spolu, tak STAN i Piráti, v uplynulých týdnech veřejně prohlásily, že s ANO do koalice nepůjdou. Argumentují zásadní neslučitelností programů, ale také nedůvěrou vůči Babišovi osobně. Raději zůstanou v opozici, než aby s ním sdílely vládu.
Politická matematika je tedy neúprosná. Jednobarevná vláda ANO je nereálná, koalice s SPD je programově rozvrácená a numericky nedostatečná, Motoristé sobě jsou nejistí a Stačilo! je partnerem, jehož Babiš oficiálně odmítá, ale fakticky jej možná bude potřebovat. Velká koalice se současnými vládními stranami se jeví jako zcela nepravděpodobná.
Budoucí povolební vyjednávání tak slibují velmi napjaté týdny. Babiš může vyhrát volby, ale otázkou zůstává, zda dokáže sestavit funkční a stabilní vládu. V tuto chvíli to vypadá, že žádný z dostupných scénářů není pro něj zcela výhodný. Pokud něco čeká českou politiku po volbách, pak je to období složitých kompromisů a nejistoty.
Další problém: Petr Pavel
Nemluvě o roli prezidenta Petra Pavla, který bude hrát ve skládání vlády nezanedbatelnou roli. Sám několikrát veřejně zdůraznil, že nejmenuje žádnou vládu, která by podle jeho názoru ohrožovala bezpečnost České republiky nebo její mezinárodní závazky. To je výrok, který je v českém politickém kontextu mimořádně důležitý a který do Babišovy rovnice vnáší další proměnnou.
Formálně vzato má prezident podle Ústavy značnou volnost při pověřování sestavením vlády. Může pověřit kohokoliv, koho uzná za vhodného, a ústava nestanoví, kolikrát to může opakovat. Prakticky však prezident vždy respektuje volební výsledky a pověřuje sestavením vlády vítěze voleb. V případě volebního vítězství hnutí ANO by tedy logickým kandidátem na premiéra byl Babiš.
Jenže po jmenování premiéra následuje jmenování jednotlivých ministrů. A zde už má prezident možnost aktivně zasáhnout – i když spíše politicky než ústavně. Prezident sice nemá právo vetovat koaliční model jako celek, ale má právo odmítnout jednotlivé kandidáty na ministry, pokud je považuje za nevhodné. Tato možnost byla v minulosti několikrát využita a vždy vedla k vleklým sporům. Pavel by tak mohl reálně blokovat vstup některých kontroverzních politiků, například ze stran jako SPD či Stačilo!, do exekutivy.
Pavel zároveň několikrát naznačil, že je připraven být v procesu skládání vlády aktivní. Jeho výroky, že vládu složenou ze sil ohrožujících Českou republiku nepodpoří, lze číst jako vzkaz směrem k SPD a k uskupení Stačilo!. V praxi by to znamenalo, že pokud by Babiš přišel s koalicí, kde by měly tyto subjekty zásadní vliv, prezident by se mohl postavit proti.
Co by to znamenalo prakticky? Pavel by sice nemohl Babišovi zabránit v tom, aby vládu sestavil, ale mohl by výrazně prodlužovat a komplikovat celý proces. Mohlo by dojít k ústavní krizi, v níž by vláda jmenovaná prezidentem neměla podporu ve Sněmovně, případně by naopak prezident odmítal jmenovat navrhované ministry. V krajním případě by to mohlo vést i k opakovaným pokusům o vyslovení důvěry, k provizoriu a k dlouhému období politické nejistoty.
Pokud by se Babiš rozhodl pro model podobný tomu z let 2017–2021, tedy vládu ANO s tichou podporou komunistů či jiných opozičních sil, prezident by mohl tento scénář tolerovat snáze. Nejde totiž o přímé zapojení problematických stran do kabinetu, ale „jen“ o jejich podporu ve Sněmovně. Přesto by se Pavel ocitl pod tlakem – jednak veřejnosti, jednak spojenců v NATO a EU, kteří by sledovali, do jaké míry je česká vláda schopná garantovat prozápadní orientaci země.
Babiš tak stojí před dvojí překážkou: nejen že musí složit koalici, která bude mít 101 hlasů, ale zároveň musí brát v potaz i postoj prezidenta. Pavel se netají tím, že bude bedlivě hlídat, zda budoucí vláda neohrozí české členství v EU a NATO, ani naši bezpečnostní politiku. To zásadně komplikuje možnost koalice ANO–SPD nebo dokonce ANO–SPD–Stačilo!, protože by v ní prezident právem viděl riziko pro zahraničněpolitické ukotvení země.
Pokračování současné vlády?
Existuje ovšem ještě jeden scénář, který může zcela změnit předpoklady vycházející z očekávaného vítězství hnutí ANO. I když Babiš zřejmě zůstane největším hráčem ve Sněmovně, vítěz voleb automaticky neznamená premiéra. V parlamentním systému totiž rozhoduje schopnost sestavit většinu, nikoli jen absolutní počet hlasů. A právě zde se otevírá prostor pro alternativní uspořádání bez účasti ANO.
Pokud by se sečetly mandáty koalice Spolu, hnutí STAN a Piráti, v některých modelech by se tato trojice mohla přiblížit, nebo dokonce překročit hranici 101 poslanců. V takovém případě by bylo možné vytvořit pokračování dnešní vládní konstelace, i když v mírně pozměněné podobě.
Samozřejmě, matematika je zatím napjatá. Spolu osciluje kolem 35–40 mandátů, STAN se pohybuje mezi 20–25 křesly a Piráti mezi 15–20 poslanci. V optimální kombinaci by se tyto tři subjekty přiblížily většině. Pokud by k nim navíc přibyli Motoristé sobě, kteří v některých průzkumech balancují na hranici pěti procent, otevřela by se cesta k pohodlnější většině.
Právě Motoristé sobě jsou v tomto scénáři velkou neznámou. Není jasné, zda by se přiklonili k ANO, nebo naopak k vládnímu bloku. Jejich programové teze jsou zčásti kompatibilní s Babišovou rétorikou (nižší daně, odpor k emisním povolenkám), ale zároveň mají i prvky, které by je mohly přiblížit k liberálním stranám (důraz na ochranu práv motoristů, praktická agenda místo ideologie). Jejich povolební postoj se tak stává potenciálním jazýčkem na vahách.
V případě, že by Spolu, STAN a Piráti dokázali přesvědčit prezidenta Pavla, že disponují většinou, mohl by jim prezident dát pověření k sestavení vlády. Pavel opakovaně zdůraznil, že nebude jmenovat vládu, která by ohrožovala bezpečnost a prozápadní orientaci země. Z tohoto pohledu by měl kabinet složený z těchto stran pro prezidenta podstatně vyšší legitimitu než případná vláda ANO se silnou účastí SPD nebo tichou podporou Stačilo.
Tento scénář ovšem není bez rizik. Spolu, STAN a do roku 2024 i Piráti sice tvoří či tvořili současnou vládní koalici, ale jejich vzájemné vztahy nejsou bezproblémové. Liší se v otázkách daní, sociální politiky i zahraničních priorit. Případné druhé funkční období by vyžadovalo ještě větší schopnost kompromisů než dosud. Navíc hrozí únava voličů z pokračování stejného uspořádání, což může snižovat jeho legitimitu.
Nevyřízené účty mezi Jaromírem Soukupem a jednou z jeho bývalých partnerek opět vyplouvají na povrch. Eva Feuereislová nadále požaduje po podnikateli částku ve výši, která se blíží cifře 200 tisíc korun.
Exprezident Miloš Zeman od tohoto týdne opět úřaduje ve své kanceláři. Bývalá hlava státu se v posledních týdnech potýkala se zdravím, musela dokonce na operaci. Už o uplynulém víkendu se však Zeman zúčastnil posledního rozloučení s kardinálem Dominikem Dukou.
Pražský hrad se až jako druhý vyjádřil ke čtvrtečnímu jednání prezidenta Petra Pavla se šéfem Motoristů Petrem Macinkou. Podle prezidentské kanceláře byly hlavním tématem nominace strany vedené Macinkou na ministry v rodící se vládě Andreje Babiše (ANO).
Princezna Kate se sice do britské královské rodiny nenarodila, ale jako manželka budoucího krále stále častěji tahá za nitky. Jednou z jejích snah je pokus o usmíření mezi manželem a jeho mladším bratrem. Podle dostupných informací se snaží působit na prince Harryho, aby podnikl jisté kroky, které by zlepšení vztahů umožnily.
Současné problémy planety, od Amazonie po Arktidu, poukazují na skutečnost, že události v jedné oblasti se nyní projevují po celém světě. Dvě zasedání, která se konala v Severském pavilonu na konferenci COP30, se zaměřila na globální body zvratu a trojitou planetární krizi, čímž zdůraznila vzájemnou propojenost našich globálních systémů. Z toho vyplývá, že naše řešení musí být stejně tak integrovaná. Vyvstává proto otázka, zda nenastal čas přehodnotit způsob fungování multilaterálních environmentálních úmluv.
Zprávy o americkém mírovém plánu, který by po Ukrajině požadoval územní ústupky a omezení zbraní, považuje Oleksandr Merezhko, předseda zahraničního výboru ukrajinského parlamentu, za krajně nevěrohodné. Poslanec, který je členem strany Služebník lidu prezidenta Zelenského, řekl pro Sky News, že i když nezná veškeré detaily, na první pohled se jedná o nejdivnější plán, jaký kdy viděl.
Vysocí představitelé Pentagonu dorazili na Ukrajinu, aby projednali úsilí o ukončení války s Ruskem. Tým, který vede tajemník americké armády Dan Driscoll, jednal ve čtvrtek ráno s ukrajinskou premiérkou Julií Svyrydenkovou a očekává se, že se později setká i s prezidentem Volodymyrem Zelenským. Návštěva, jejímž účelem je podle mluvčího armády pouze zjišťování faktů a diskuse o mírových snahách, je nejvýše postavenou vojenskou cestou do Kyjeva od nástupu Trumpa do úřadu.
Americko-saúdské vztahy zažívají jeden z nejprudších obratů poslední dekády. Korunní princ Muhammad bin Salmán, ještě nedávno izolovaný kvůli vraždě novináře Jamála Chášukdžího, se vrací do Washingtonu jako klíčový partner prezidenta Donalda Trumpa. Spojené státy v něm dnes vidí nejen energetického giganta, ale i strategickou protiváhu Číně a investora s potenciálem ovlivnit americkou ekonomiku. Vztah obou zemí se tak posouvá výrazně pragmatičtějším a osobnějším směrem. Otázka lidských práv mezitím ustupuje do pozadí.
Kriminalisté i drážní inspektoři od rána vyšetřují čtvrteční srážku dvou vlaků na jihu Čech, která si vyžádala desítky zraněných. Policie již zahájila úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání obecného ohrožení. Podle předběžných informací projel rychlík návěstidlo v poloze stůj.
Severské země nemohou nést nepřiměřeně velkou část zátěže podpory Ukrajiny, varovala švédská ministryně zahraničí Maria Malmer Stenergardová v rozhovoru pro Politico. Podle ní je neudržitelné, že jen několik zemí přebírá téměř veškerou tíhu pomoci Kyjevu. Ministryně uvedla, že to není spravedlivé a z dlouhodobého hlediska ani udržitelné.
Evropská komise se zavázala zmírnit byrokratické překážky s cílem zrychlit pohyb armád a tanků napříč kontinentem. Tento krok označuje za kritickou pojistku pro evropskou bezpečnost. Plán vojenské mobility, který Komise oznámila ve středu, je součástí úsilí o zajištění připravenosti Evropy na obranu do roku 2030, což reaguje na varování bezpečnostních služeb před možným útokem Ruska na členský stát EU do pěti let.
Turecko bude s největší pravděpodobností hostit klimatické rozhovory COP31 v roce 2026. K tomuto rozhodnutí se dospělo po překvapivém kompromisu s Austrálií, která stáhla svou kandidaturu na pořádání výroční události. Právo na hostování konference, která se koná pod záštitou OSN, náleží v roce 2026 regionální skupině zemí zahrnující západní Evropu, Austrálii a další státy, a vyžaduje konsensus.