Andrej Babiš stojí před jedním z nejnáročnějších období své politické kariéry. Všechny dosavadní průzkumy veřejného mínění ukazují, že hnutí ANO má výrazně navrch a s vysokou pravděpodobností se stane vítězem voleb. Otázka, zda se Babiš stane premiérem, tedy neleží v samotném volebním výsledku, ale v následném procesu skládání vlády. Ten bude mimořádně komplikovaný a může se protáhnout na dlouhé týdny.
Sám Babiš zdůrazňuje, že jeho největší ambicí je sestavit jednobarevnou vládu. Na středeční debatě CNN Prima News tuto ambici zopakoval a jednoznačně vyloučil jakoukoli spolupráci s komunistickou koalicí Stačilo. Politologicky jde o logický postoj – jednobarevná vláda by znamenala pro ANO maximální komfort, žádné vyjednávání, žádné kompromisy a absolutní kontrolu nad agendou.
Podle posledních modelů by ANO získalo zhruba 65 až 70 poslanců. To je impozantní výsledek, ale stále vzdálený od magické hranice 101 mandátů nutných k vládnutí. Koalice SPOLU se pohybuje kolem 35–40 křesel, SPD by dosáhla na 25 poslanců, STAN na 20–25, Piráti by brali 15–20, zatímco protestní blok Stačilo! a noví Motoristé sobě oscilují mezi 10 a 15 křesly. Suma sumárum: Babišovi může k pohodlné většině chybět až třicet hlasů.
Jenže realita české politiky je neúprosná. Aby ANO mohlo vládnout samo, muselo by získat více než 100 poslaneckých mandátů. Podle všech dostupných dat se však hnutí bude pohybovat v rozmezí 65-70 poslanců. To je výsledek silný, ale nedostatečný. Jednobarevná vláda se tak jeví spíše jako předvolební slogan než jako reálný scénář.
Logickou úvahou je proto varianta koalice ANO a SPD. Předseda SPD Tomio Okamura v posledních týdnech opakovaně naznačil, že by do vlády s Babišem vstoupil. Podle něj by šlo o efektivní řešení: dvě velké strany, jednoduchý koaliční model a podle jeho slov „tah na branku“.
Tento model však naráží na hned několik zásadních problémů. Zaprvé, ani součet mandátů ANO a SPD podle aktuálních průzkumů nestačí na většinu. Společně by obě strany nedosáhly ani na prostých 101 poslanců. Zadruhé, SPD není jednotná strana, ale volný svazek, který zahrnuje i menší formace, jako jsou Trikolora, Svobodní a hnutí PRO. To vytváří značné riziko vnitřní nestability. Stačí, aby se některý z těchto menších subjektů začal vymezovat, a vládní většina se může rychle rozpadnout.
A do třetice: mezi ANO a SPD zeje zásadní programová propast. SPD dlouhodobě prosazuje referenda o vystoupení z Evropské unie a Severoatlantické aliance. Hnutí ANO přitom opakovaně deklaruje, že setrvání v těchto organizacích považuje za klíčové. Tento rozpor není marginální – jde o základní geopolitickou orientaci státu. Už jen na této otázce by koalice mohla ztroskotat.
Dalším hráčem, o němž se spekuluje, je hnutí Motoristé sobě. Programově má k ANO blízko – sdílí odpor k emisním povolenkám, klade důraz na snižování daňové zátěže a apeluje na suverenitu v energetické politice. V teoretické koalici ANO–SPD by Motoristé mohli představovat třetího partnera, který by pomohl překonat hranici 101 mandátů.
Zde problém spočívá v samotné volební matematice. Motoristé se v průzkumech pohybují jen těsně nad pětiprocentní hranicí. Jejich vstup do Sněmovny tedy zdaleka není jistý. Pokud by zůstali pod čarou, Babišovi by tato možnost odpadla a jeho koaliční vyjednávání by se ocitla znovu v patové situaci.
Snad největší dilema představuje koalice Stačilo!, složená z komunistů a části Sociální demokracie. Andrej Babiš veřejně odmítá spolupráci s komunisty a trvá na tom, že do vlády s nimi nevstoupí. Jenže zároveň platí, že bez jejich tiché podpory se vláda ANO v minulosti neobešla – a stejná situace se může opakovat i po těchto volbách.
Pokud Babiš skutečně dodrží slib, že komunisty do vlády nepřizve, bude se muset spolehnout alespoň na jejich hlasování v Poslanecké sněmovně. Komunisté by tak mohli sehrát stejnou roli jako v letech 2017–2021. Formálně zůstanou mimo kabinet, ale fakticky Babišovi umožní přežít.
Existují také spekulace o možnosti velké koalice či vstupu některé z dnešních vládních stran do Babišovy vlády. Realita je však opačná. Všechny současné vládní subjekty, jak Spolu, tak STAN i Piráti, v uplynulých týdnech veřejně prohlásily, že s ANO do koalice nepůjdou. Argumentují zásadní neslučitelností programů, ale také nedůvěrou vůči Babišovi osobně. Raději zůstanou v opozici, než aby s ním sdílely vládu.
Politická matematika je tedy neúprosná. Jednobarevná vláda ANO je nereálná, koalice s SPD je programově rozvrácená a numericky nedostatečná, Motoristé sobě jsou nejistí a Stačilo! je partnerem, jehož Babiš oficiálně odmítá, ale fakticky jej možná bude potřebovat. Velká koalice se současnými vládními stranami se jeví jako zcela nepravděpodobná.
Budoucí povolební vyjednávání tak slibují velmi napjaté týdny. Babiš může vyhrát volby, ale otázkou zůstává, zda dokáže sestavit funkční a stabilní vládu. V tuto chvíli to vypadá, že žádný z dostupných scénářů není pro něj zcela výhodný. Pokud něco čeká českou politiku po volbách, pak je to období složitých kompromisů a nejistoty.
Další problém: Petr Pavel
Nemluvě o roli prezidenta Petra Pavla, který bude hrát ve skládání vlády nezanedbatelnou roli. Sám několikrát veřejně zdůraznil, že nejmenuje žádnou vládu, která by podle jeho názoru ohrožovala bezpečnost České republiky nebo její mezinárodní závazky. To je výrok, který je v českém politickém kontextu mimořádně důležitý a který do Babišovy rovnice vnáší další proměnnou.
Formálně vzato má prezident podle Ústavy značnou volnost při pověřování sestavením vlády. Může pověřit kohokoliv, koho uzná za vhodného, a ústava nestanoví, kolikrát to může opakovat. Prakticky však prezident vždy respektuje volební výsledky a pověřuje sestavením vlády vítěze voleb. V případě volebního vítězství hnutí ANO by tedy logickým kandidátem na premiéra byl Babiš.
Jenže po jmenování premiéra následuje jmenování jednotlivých ministrů. A zde už má prezident možnost aktivně zasáhnout – i když spíše politicky než ústavně. Prezident sice nemá právo vetovat koaliční model jako celek, ale má právo odmítnout jednotlivé kandidáty na ministry, pokud je považuje za nevhodné. Tato možnost byla v minulosti několikrát využita a vždy vedla k vleklým sporům. Pavel by tak mohl reálně blokovat vstup některých kontroverzních politiků, například ze stran jako SPD či Stačilo!, do exekutivy.
Pavel zároveň několikrát naznačil, že je připraven být v procesu skládání vlády aktivní. Jeho výroky, že vládu složenou ze sil ohrožujících Českou republiku nepodpoří, lze číst jako vzkaz směrem k SPD a k uskupení Stačilo!. V praxi by to znamenalo, že pokud by Babiš přišel s koalicí, kde by měly tyto subjekty zásadní vliv, prezident by se mohl postavit proti.
Co by to znamenalo prakticky? Pavel by sice nemohl Babišovi zabránit v tom, aby vládu sestavil, ale mohl by výrazně prodlužovat a komplikovat celý proces. Mohlo by dojít k ústavní krizi, v níž by vláda jmenovaná prezidentem neměla podporu ve Sněmovně, případně by naopak prezident odmítal jmenovat navrhované ministry. V krajním případě by to mohlo vést i k opakovaným pokusům o vyslovení důvěry, k provizoriu a k dlouhému období politické nejistoty.
Pokud by se Babiš rozhodl pro model podobný tomu z let 2017–2021, tedy vládu ANO s tichou podporou komunistů či jiných opozičních sil, prezident by mohl tento scénář tolerovat snáze. Nejde totiž o přímé zapojení problematických stran do kabinetu, ale „jen“ o jejich podporu ve Sněmovně. Přesto by se Pavel ocitl pod tlakem – jednak veřejnosti, jednak spojenců v NATO a EU, kteří by sledovali, do jaké míry je česká vláda schopná garantovat prozápadní orientaci země.
Babiš tak stojí před dvojí překážkou: nejen že musí složit koalici, která bude mít 101 hlasů, ale zároveň musí brát v potaz i postoj prezidenta. Pavel se netají tím, že bude bedlivě hlídat, zda budoucí vláda neohrozí české členství v EU a NATO, ani naši bezpečnostní politiku. To zásadně komplikuje možnost koalice ANO–SPD nebo dokonce ANO–SPD–Stačilo!, protože by v ní prezident právem viděl riziko pro zahraničněpolitické ukotvení země.
Pokračování současné vlády?
Existuje ovšem ještě jeden scénář, který může zcela změnit předpoklady vycházející z očekávaného vítězství hnutí ANO. I když Babiš zřejmě zůstane největším hráčem ve Sněmovně, vítěz voleb automaticky neznamená premiéra. V parlamentním systému totiž rozhoduje schopnost sestavit většinu, nikoli jen absolutní počet hlasů. A právě zde se otevírá prostor pro alternativní uspořádání bez účasti ANO.
Pokud by se sečetly mandáty koalice Spolu, hnutí STAN a Piráti, v některých modelech by se tato trojice mohla přiblížit, nebo dokonce překročit hranici 101 poslanců. V takovém případě by bylo možné vytvořit pokračování dnešní vládní konstelace, i když v mírně pozměněné podobě.
Samozřejmě, matematika je zatím napjatá. Spolu osciluje kolem 35–40 mandátů, STAN se pohybuje mezi 20–25 křesly a Piráti mezi 15–20 poslanci. V optimální kombinaci by se tyto tři subjekty přiblížily většině. Pokud by k nim navíc přibyli Motoristé sobě, kteří v některých průzkumech balancují na hranici pěti procent, otevřela by se cesta k pohodlnější většině.
Právě Motoristé sobě jsou v tomto scénáři velkou neznámou. Není jasné, zda by se přiklonili k ANO, nebo naopak k vládnímu bloku. Jejich programové teze jsou zčásti kompatibilní s Babišovou rétorikou (nižší daně, odpor k emisním povolenkám), ale zároveň mají i prvky, které by je mohly přiblížit k liberálním stranám (důraz na ochranu práv motoristů, praktická agenda místo ideologie). Jejich povolební postoj se tak stává potenciálním jazýčkem na vahách.
V případě, že by Spolu, STAN a Piráti dokázali přesvědčit prezidenta Pavla, že disponují většinou, mohl by jim prezident dát pověření k sestavení vlády. Pavel opakovaně zdůraznil, že nebude jmenovat vládu, která by ohrožovala bezpečnost a prozápadní orientaci země. Z tohoto pohledu by měl kabinet složený z těchto stran pro prezidenta podstatně vyšší legitimitu než případná vláda ANO se silnou účastí SPD nebo tichou podporou Stačilo.
Tento scénář ovšem není bez rizik. Spolu, STAN a do roku 2024 i Piráti sice tvoří či tvořili současnou vládní koalici, ale jejich vzájemné vztahy nejsou bezproblémové. Liší se v otázkách daní, sociální politiky i zahraničních priorit. Případné druhé funkční období by vyžadovalo ještě větší schopnost kompromisů než dosud. Navíc hrozí únava voličů z pokračování stejného uspořádání, což může snižovat jeho legitimitu.
Ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) prohlásil, že prezident Petr Pavel zneužil letošní summit NATO v rámci kampaně za znovuzvolení. Šéf diplomacie naznačil, že jeho přáním je, aby na příštím aliančním jednání už Pavel nereprezentoval Českou republiku.
Současný prezident Petr Pavel umí české občany všemožně překvapit. Nedávno to dokázal, když se představil jako fotograf na závodech Formule 1 v Maďarsku. Nyní se v té souvislosti dokonce stal členem Klubu sportovních novinářů České republiky (KSN).
Hrozil další atentát na amerického prezidenta Donalda Trumpa? To zřejmě ukáže až vyšetřování aktuálního incidentu. V Kalifornii totiž zatkli ozbrojeného muže, jenž byl spatřen u golfového hřiště ve vlastnictví šéfa Bílého domu krátce před jeho návštěvou Los Angeles. O incidentu informovala britská stanice BBC.
Smrtelně nebezpečná ebola v Demokratické republice Kongo stále není pod kontrolou. Šéf Světové zdravotnické organizace WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus se o tom v africké zemi osobně přesvědčil.
Bývalému princi Andrewovi mohou po nástupu nového britského premiéra Andyho Burnhama do Downing Street hrozit další problémy. Burnham by totiž podle zástupkyně obětí sexuálního násilí mohl souhlasit s veřejným vyšetřováním aktivit amerického finančníka Jeffreyho Epsteina ve Velké Británii.
Česko se v pátek naposledy rozloučilo s výtvarným umělcem Milanem Knížákem, který zemřel na konci července ve věku 86 let. Knížák byl svého času rektorem Akademie výtvarných umění a ředitelem Národní galerie.
Nejméně tři lidé včetně dítěte přišli o život při nočním ruském útoku na ukrajinskou metropoli Kyjev. Informovala o tom britská stanice BBC. Moskva tak pokračuje v sérii ničivých a smrtících útoků na hlavní město sousední země.
Íránský prezident Masúd Pezeškján ve středu přiznal, že komunikace s novým nejvyšším vůdcem Modžtabou Chameneím je v současné době velmi složitá. Hlavní představitel země se totiž od svého nástupu do funkce na veřejnosti neukázal, k čemuž přispělo jeho zranění z nedávného americko-izraelského úderu, při němž zahynul jeho otec.
Během nedávné migrační krize ve španělské enklávě Ceuta se na sociálních sítích masivně šířily proruské a krajně pravicové dezinformace. Analýza skupiny pro boj proti dezinformacím 411 ukázala, že účty spojené s ruskými strukturami oslovily v prvních dnech krize statisíce lidí.
Italsko-španělské napětí kvůli hraničním kontrolám se vyostřuje poté, co Řím odmítl výzvy a hrozby ze strany Madridu. Vláda premiérky Giorgie Meloniové v pátek důrazně prohlásila, že nepřijme žádná ultimáta ohledně národní bezpečnosti a ochrany státních hranic.
Spojené státy začínají podle magazínu Time po desetiletích utajování a zesměšňování přistupovat k tématu neidentifikovaných anomálních jevů neboli UAP s maximální vážností. Administrativa prezidenta Donalda Trumpa nedávno nařídila zveřejnění stovek historických vládních hlášení o podivných objektech na obloze, čímž reaguje na dlouhodobou poptávku veřejnosti po transparentnosti.
Německou politickou scénu letos v létě zaměstnávají silné vnitřní otřesy, protože vládní Křesťanskédemokratická unie (CDU) čelí rostoucím debatám o možném odvolání kancléře Friedricha Merze. Pouhý rok po nástupu do úřadu čelí šéf německé vlády propadu popularity a klesající důvěře voličů, což souvisí s oslabenou ekonomikou i nepopulárními reformami.