Andrej Babiš stojí před jedním z nejnáročnějších období své politické kariéry. Všechny dosavadní průzkumy veřejného mínění ukazují, že hnutí ANO má výrazně navrch a s vysokou pravděpodobností se stane vítězem voleb. Otázka, zda se Babiš stane premiérem, tedy neleží v samotném volebním výsledku, ale v následném procesu skládání vlády. Ten bude mimořádně komplikovaný a může se protáhnout na dlouhé týdny.
Sám Babiš zdůrazňuje, že jeho největší ambicí je sestavit jednobarevnou vládu. Na středeční debatě CNN Prima News tuto ambici zopakoval a jednoznačně vyloučil jakoukoli spolupráci s komunistickou koalicí Stačilo. Politologicky jde o logický postoj – jednobarevná vláda by znamenala pro ANO maximální komfort, žádné vyjednávání, žádné kompromisy a absolutní kontrolu nad agendou.
Podle posledních modelů by ANO získalo zhruba 65 až 70 poslanců. To je impozantní výsledek, ale stále vzdálený od magické hranice 101 mandátů nutných k vládnutí. Koalice SPOLU se pohybuje kolem 35–40 křesel, SPD by dosáhla na 25 poslanců, STAN na 20–25, Piráti by brali 15–20, zatímco protestní blok Stačilo! a noví Motoristé sobě oscilují mezi 10 a 15 křesly. Suma sumárum: Babišovi může k pohodlné většině chybět až třicet hlasů.
Jenže realita české politiky je neúprosná. Aby ANO mohlo vládnout samo, muselo by získat více než 100 poslaneckých mandátů. Podle všech dostupných dat se však hnutí bude pohybovat v rozmezí 65-70 poslanců. To je výsledek silný, ale nedostatečný. Jednobarevná vláda se tak jeví spíše jako předvolební slogan než jako reálný scénář.
Logickou úvahou je proto varianta koalice ANO a SPD. Předseda SPD Tomio Okamura v posledních týdnech opakovaně naznačil, že by do vlády s Babišem vstoupil. Podle něj by šlo o efektivní řešení: dvě velké strany, jednoduchý koaliční model a podle jeho slov „tah na branku“.
Tento model však naráží na hned několik zásadních problémů. Zaprvé, ani součet mandátů ANO a SPD podle aktuálních průzkumů nestačí na většinu. Společně by obě strany nedosáhly ani na prostých 101 poslanců. Zadruhé, SPD není jednotná strana, ale volný svazek, který zahrnuje i menší formace, jako jsou Trikolora, Svobodní a hnutí PRO. To vytváří značné riziko vnitřní nestability. Stačí, aby se některý z těchto menších subjektů začal vymezovat, a vládní většina se může rychle rozpadnout.
A do třetice: mezi ANO a SPD zeje zásadní programová propast. SPD dlouhodobě prosazuje referenda o vystoupení z Evropské unie a Severoatlantické aliance. Hnutí ANO přitom opakovaně deklaruje, že setrvání v těchto organizacích považuje za klíčové. Tento rozpor není marginální – jde o základní geopolitickou orientaci státu. Už jen na této otázce by koalice mohla ztroskotat.
Dalším hráčem, o němž se spekuluje, je hnutí Motoristé sobě. Programově má k ANO blízko – sdílí odpor k emisním povolenkám, klade důraz na snižování daňové zátěže a apeluje na suverenitu v energetické politice. V teoretické koalici ANO–SPD by Motoristé mohli představovat třetího partnera, který by pomohl překonat hranici 101 mandátů.
Zde problém spočívá v samotné volební matematice. Motoristé se v průzkumech pohybují jen těsně nad pětiprocentní hranicí. Jejich vstup do Sněmovny tedy zdaleka není jistý. Pokud by zůstali pod čarou, Babišovi by tato možnost odpadla a jeho koaliční vyjednávání by se ocitla znovu v patové situaci.
Snad největší dilema představuje koalice Stačilo!, složená z komunistů a části Sociální demokracie. Andrej Babiš veřejně odmítá spolupráci s komunisty a trvá na tom, že do vlády s nimi nevstoupí. Jenže zároveň platí, že bez jejich tiché podpory se vláda ANO v minulosti neobešla – a stejná situace se může opakovat i po těchto volbách.
Pokud Babiš skutečně dodrží slib, že komunisty do vlády nepřizve, bude se muset spolehnout alespoň na jejich hlasování v Poslanecké sněmovně. Komunisté by tak mohli sehrát stejnou roli jako v letech 2017–2021. Formálně zůstanou mimo kabinet, ale fakticky Babišovi umožní přežít.
Existují také spekulace o možnosti velké koalice či vstupu některé z dnešních vládních stran do Babišovy vlády. Realita je však opačná. Všechny současné vládní subjekty, jak Spolu, tak STAN i Piráti, v uplynulých týdnech veřejně prohlásily, že s ANO do koalice nepůjdou. Argumentují zásadní neslučitelností programů, ale také nedůvěrou vůči Babišovi osobně. Raději zůstanou v opozici, než aby s ním sdílely vládu.
Politická matematika je tedy neúprosná. Jednobarevná vláda ANO je nereálná, koalice s SPD je programově rozvrácená a numericky nedostatečná, Motoristé sobě jsou nejistí a Stačilo! je partnerem, jehož Babiš oficiálně odmítá, ale fakticky jej možná bude potřebovat. Velká koalice se současnými vládními stranami se jeví jako zcela nepravděpodobná.
Budoucí povolební vyjednávání tak slibují velmi napjaté týdny. Babiš může vyhrát volby, ale otázkou zůstává, zda dokáže sestavit funkční a stabilní vládu. V tuto chvíli to vypadá, že žádný z dostupných scénářů není pro něj zcela výhodný. Pokud něco čeká českou politiku po volbách, pak je to období složitých kompromisů a nejistoty.
Další problém: Petr Pavel
Nemluvě o roli prezidenta Petra Pavla, který bude hrát ve skládání vlády nezanedbatelnou roli. Sám několikrát veřejně zdůraznil, že nejmenuje žádnou vládu, která by podle jeho názoru ohrožovala bezpečnost České republiky nebo její mezinárodní závazky. To je výrok, který je v českém politickém kontextu mimořádně důležitý a který do Babišovy rovnice vnáší další proměnnou.
Formálně vzato má prezident podle Ústavy značnou volnost při pověřování sestavením vlády. Může pověřit kohokoliv, koho uzná za vhodného, a ústava nestanoví, kolikrát to může opakovat. Prakticky však prezident vždy respektuje volební výsledky a pověřuje sestavením vlády vítěze voleb. V případě volebního vítězství hnutí ANO by tedy logickým kandidátem na premiéra byl Babiš.
Jenže po jmenování premiéra následuje jmenování jednotlivých ministrů. A zde už má prezident možnost aktivně zasáhnout – i když spíše politicky než ústavně. Prezident sice nemá právo vetovat koaliční model jako celek, ale má právo odmítnout jednotlivé kandidáty na ministry, pokud je považuje za nevhodné. Tato možnost byla v minulosti několikrát využita a vždy vedla k vleklým sporům. Pavel by tak mohl reálně blokovat vstup některých kontroverzních politiků, například ze stran jako SPD či Stačilo!, do exekutivy.
Pavel zároveň několikrát naznačil, že je připraven být v procesu skládání vlády aktivní. Jeho výroky, že vládu složenou ze sil ohrožujících Českou republiku nepodpoří, lze číst jako vzkaz směrem k SPD a k uskupení Stačilo!. V praxi by to znamenalo, že pokud by Babiš přišel s koalicí, kde by měly tyto subjekty zásadní vliv, prezident by se mohl postavit proti.
Co by to znamenalo prakticky? Pavel by sice nemohl Babišovi zabránit v tom, aby vládu sestavil, ale mohl by výrazně prodlužovat a komplikovat celý proces. Mohlo by dojít k ústavní krizi, v níž by vláda jmenovaná prezidentem neměla podporu ve Sněmovně, případně by naopak prezident odmítal jmenovat navrhované ministry. V krajním případě by to mohlo vést i k opakovaným pokusům o vyslovení důvěry, k provizoriu a k dlouhému období politické nejistoty.
Pokud by se Babiš rozhodl pro model podobný tomu z let 2017–2021, tedy vládu ANO s tichou podporou komunistů či jiných opozičních sil, prezident by mohl tento scénář tolerovat snáze. Nejde totiž o přímé zapojení problematických stran do kabinetu, ale „jen“ o jejich podporu ve Sněmovně. Přesto by se Pavel ocitl pod tlakem – jednak veřejnosti, jednak spojenců v NATO a EU, kteří by sledovali, do jaké míry je česká vláda schopná garantovat prozápadní orientaci země.
Babiš tak stojí před dvojí překážkou: nejen že musí složit koalici, která bude mít 101 hlasů, ale zároveň musí brát v potaz i postoj prezidenta. Pavel se netají tím, že bude bedlivě hlídat, zda budoucí vláda neohrozí české členství v EU a NATO, ani naši bezpečnostní politiku. To zásadně komplikuje možnost koalice ANO–SPD nebo dokonce ANO–SPD–Stačilo!, protože by v ní prezident právem viděl riziko pro zahraničněpolitické ukotvení země.
Pokračování současné vlády?
Existuje ovšem ještě jeden scénář, který může zcela změnit předpoklady vycházející z očekávaného vítězství hnutí ANO. I když Babiš zřejmě zůstane největším hráčem ve Sněmovně, vítěz voleb automaticky neznamená premiéra. V parlamentním systému totiž rozhoduje schopnost sestavit většinu, nikoli jen absolutní počet hlasů. A právě zde se otevírá prostor pro alternativní uspořádání bez účasti ANO.
Pokud by se sečetly mandáty koalice Spolu, hnutí STAN a Piráti, v některých modelech by se tato trojice mohla přiblížit, nebo dokonce překročit hranici 101 poslanců. V takovém případě by bylo možné vytvořit pokračování dnešní vládní konstelace, i když v mírně pozměněné podobě.
Samozřejmě, matematika je zatím napjatá. Spolu osciluje kolem 35–40 mandátů, STAN se pohybuje mezi 20–25 křesly a Piráti mezi 15–20 poslanci. V optimální kombinaci by se tyto tři subjekty přiblížily většině. Pokud by k nim navíc přibyli Motoristé sobě, kteří v některých průzkumech balancují na hranici pěti procent, otevřela by se cesta k pohodlnější většině.
Právě Motoristé sobě jsou v tomto scénáři velkou neznámou. Není jasné, zda by se přiklonili k ANO, nebo naopak k vládnímu bloku. Jejich programové teze jsou zčásti kompatibilní s Babišovou rétorikou (nižší daně, odpor k emisním povolenkám), ale zároveň mají i prvky, které by je mohly přiblížit k liberálním stranám (důraz na ochranu práv motoristů, praktická agenda místo ideologie). Jejich povolební postoj se tak stává potenciálním jazýčkem na vahách.
V případě, že by Spolu, STAN a Piráti dokázali přesvědčit prezidenta Pavla, že disponují většinou, mohl by jim prezident dát pověření k sestavení vlády. Pavel opakovaně zdůraznil, že nebude jmenovat vládu, která by ohrožovala bezpečnost a prozápadní orientaci země. Z tohoto pohledu by měl kabinet složený z těchto stran pro prezidenta podstatně vyšší legitimitu než případná vláda ANO se silnou účastí SPD nebo tichou podporou Stačilo.
Tento scénář ovšem není bez rizik. Spolu, STAN a do roku 2024 i Piráti sice tvoří či tvořili současnou vládní koalici, ale jejich vzájemné vztahy nejsou bezproblémové. Liší se v otázkách daní, sociální politiky i zahraničních priorit. Případné druhé funkční období by vyžadovalo ještě větší schopnost kompromisů než dosud. Navíc hrozí únava voličů z pokračování stejného uspořádání, což může snižovat jeho legitimitu.
Tuzemsko čeká velmi chladný start do nového týdne, před kterým varují i meteorologové z ČHMÚ. Od noci na pondělí 5. ledna až do čtvrtečního rána bude platit výstraha před silnými mrazy.
Americká intervence ve Venezuele, která vyvrcholila dopadením prezidenta Nicoláse Madura, vyvolává ve světě i v latinskoamerickém regionu hluboké znepokojení. Ačkoliv Spojené státy mají s dosazováním a odvoláváním lídrů v této oblasti bohaté zkušenosti, současná operace se od těch minulých zásadně liší. Podle analýzy Juana Zahira Naranjo Cácerese z University of the Sunshine Coast totiž tento krok nepředstavuje jen další politickou změnu, ale potenciální kolaps mezinárodního práva.
Americké společnosti čelí nové, mimořádně sofistikované hrozbě, která přichází zpoza 38. rovnoběžky. Severní Korea (KLDR) již nespoléhá pouze na tradiční hackerské útoky, ale začala ve velkém měřítku „outsourcovat“ své agenty přímo do řad amerických firem. Podle nedávných zpráv amerického ministerstva spravedlnosti se severokorejským operativcům podařilo infiltrovat více než stovku společností, včetně prestižních firem z žebříčku Fortune 500, a to pod kradenými identitami běžných Američanů.
Americký ministr zahraničí Marco Rubio v sérii rozhovorů pro přední americká média (NBC, ABC a CBS) objasnil pozadí a cíle dramatické operace ve Venezuele, která vyvrcholila dopadením Nicoláse Madura. Rubio kategoricky odmítl, že by Spojené státy byly s Venezuelou ve válce. Podle jeho slov jde o cílený boj proti mezinárodnímu obchodu s drogami, do kterého byly špičky venezuelského režimu přímo zapojeny.
V reakci na dopadení Nicoláse Madura americkými speciálními silami se ke světovým lídrům připojil i kanadský premiér Mark Carney. Ten ve svém prohlášení podpořil šanci na svobodu a demokracii pro venezuelský lid, ale zároveň zdůraznil, že proces předání moci by měl zůstat v rukou samotných Venezuelanů. Carneyho slova přicházejí v době, kdy Donald Trump oznámil záměr Spojených států dočasně Venezuelu „řídit“.
V Rusku vyvolal nečekaný vojenský zásah USA ve Venezuele vlnu paniky a pesimismu. Zatímco Kreml oficiálně označil dopadení Nicoláse Madura za „akt ozbrojené agrese“, v ruském veřejném prostoru a mezi vlivnými oligarchy sílí obavy, že tento krok zasadí smrtící ránu už tak zkoušené ruské ekonomice. Hlavním strašákem je ovládnutí venezuelských ropných polí Spojenými státy, což by mohlo srazit ceny ropy na úroveň, která by pro Rusko znamenala hospodářský kolaps.
Vojenská operace s krycím názvem „Absolute Resolve“ (Absolutní odhodlání), která v noci na 3. ledna 2026 vedla k dopadení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, se zapíše do dějin jako jeden z nejvíce střežených a technicky nejnáročnějších zásahů amerických speciálních sil. Detaily, které nyní vyplouvají na povrch, odhalují měsíce špionáže a precizní přípravy, jež vyvrcholily bleskovým úderem přímo v srdci Caracasu.
Mezinárodní systém čelí hluboké morální a strategické krizi. Ahmed Charai, vydavatel The Jerusalem Strategic Tribune, ve své nejnovější analýze argumentuje, že rétorika mezinárodního práva a princip státní suverenity až příliš často slouží jako štít pro zločinné režimy a diktátory. Podle něj se suverenita v rukou autoritářů stala spolupachatelem chaosu, který ničí životy vlastních obyvatel a exportuje nestabilitu do celého světa.
Po nečekaném zajetí prezidenta Nicoláse Madura americkými jednotkami se zraky celého světa upřely na ženu, která podle venezuelské ústavy převzala otěže moci. Delcy Rodríguezová, dosavadní výkonná viceprezidentka, byla nejvyšším soudem země oficiálně pověřena vedením státu. Tato šestapadesátiletá právnička a jedna z nejvlivnějších postav chávismu se tak ocitla v centru bezprecedentní mezinárodní krize, která může rozhodnout o budoucím směřování Venezuely.
Válka na Ukrajině trvá již 1 411 dní a diplomatické úsilí o její ukončení vstupuje do kritické fáze. Prezident Volodymyr Zelenskyj potvrdil, že Kyjev vkládá velké naděje do plánovaného summitu lídrů ve Spojených státech, který by se měl uskutečnit do konce ledna 2026. Pokud by však diplomatická cesta selhala, Ukrajina je podle něj připravena pokračovat v obraně země všemi dostupnými prostředky.
Útok na Venezuelu a dopadení prezidenta Nicoláse Madura ohlašují zásadní zlom v globální politice. Podle analýzy profesora Juana Luise Manfrediho z Georgetownské univerzity tento krok znamená definitivní odklon Spojených států od mezinárodního řádu založeného na pravidlech a nástup nového uspořádání. Ten je definován použitím síly, revizionismem a důrazem na bezpečnost amerického kontinentu. Zde je pět klíčových bodů, které pomáhají pochopit tuto vojenskou intervenci a svět, který po ní přichází.
Venezuelský prezident Nicolás Maduro se nyní nachází ve federálním nápravném zařízení Metropolitan Detention Center v Brooklynu. Americká média potvrdila jeho převoz poté, co v sobotu večer přistálo letadlo s ním a jeho manželkou Cilií Floresovou v New Yorku. Podle dostupných informací byl Maduro nejprve eskortován do prostor amerického Úřadu pro potírání drog (DEA), kde proběhlo jeho formální zadržení a procesní úkony před umístěním do vazby.