USA se konečně chovají jako velmoc? Část podporovatelů Trumpa zásah ve Venezuele ocenila, jiní nešetří kritikou

Floridský rezident Dirk Frazier, který v minulosti prodával párky v rohlíku u mostu k rezidenci Mar-a-Lago, vnímá zásah jako zásadní obrat. Na rozdíl od vleklých válek v Iráku či Afghánistánu, které podle něj Ameriku jen vyčerpávaly, je Venezuela geograficky i politicky mnohem blíže. Frazier věří, že blesková akce vyslala jasný signál všem nepřátelským režimům, že Amerika už nebude jen nečinně přihlížet.

Mezi Trumpovými stoupenci se hovoří také o praktických dopadech pádu Madurova režimu. Mnozí doufají, že stabilizace Venezuely a obnova jejího hospodářství přiměje část migrantů k návratu do vlasti.

Vianca Rodriguezová, která dříve působila v Republikánském národním výboru, to přirovnává k šachové partii. Podle ní lidé utíkali z Venezuely, protože neměli jinou volbu, a možnost návratu by mohla přirozeně vyřešit část imigračních problémů USA.

Uvnitř samotného hnutí MAGA se však objevují i kritické hlasy, které se obávají návratu k éře „budování národů“. Například kongresmanka Marjorie Taylor Greeneová nebo Thomas Massie vyjádřili znepokojení nad tím, že by se USA mohly nechat zatáhnout do dlouhodobé správy cizí země, což je přesně to, proti čemu Trumpovi voliči původně vystupovali. Také Steve Bannon ve svém podcastu sice ocenil brilantnost samotného zásahu, ale varoval před rizikem budoucí okupace.

Bílý dům i viceprezident J. D. Vance tyto obavy mírní a striktně odmítají srovnání s Irákem. Vance zdůraznil, že intervence byla nezbytná kvůli boji proti narko-terorismu a ochraně amerických investic do ropného průmyslu, které Maduro nelegálně vyvlastnil.

Trumpova administrativa sází na strategii „míru skrze sílu“, která má v Latinské Americe silnější podporu i u izolacionisticky laděných voličů díky její bezprostřední blízkosti k americkým hranicím.