Trumpova teorie šílence mění svět. A zdá se, že funguje

Podle politologů i zahraničněpolitických expertů využívá Trump tzv. teorii šílence, známou z éry prezidenta Richarda Nixona. Její podstatou je vzbudit u protivníků dojem, že vůdce je tak nevyzpytatelný, že je schopen čehokoli — i extrémních kroků — čímž je má přinutit k ústupkům. A Trump, který soustředil rozhodovací moc do vlastních rukou jako žádný prezident od dob Nixona, ji používá nejen vůči nepřátelům, ale i spojencům.

Trump začal své druhé funkční období útokem na dlouholeté partnery. Ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi vyjádřil podporu, zatímco na spojence z NATO pálil jednu urážku za druhou. Kanadě vzkázal, že by se měla stát 51. státem USA, navrhl anexe Grónska a zpochybnil závazek USA bránit ostatní členy NATO podle článku 5. Britský expremiér Ben Wallace tehdy řekl, že „článek 5 je na přístrojích“.

Z uniklých zpráv amerického ministra obrany Petea Hegsetha vyšlo najevo, že v Bílém domě panuje hluboké pohrdání evropskými partnery. Hegseth je označil za „patetické příživníky“. Viceprezident JD Vance pak na mnichovské konferenci prohlásil, že USA už nebudou garantem evropské bezpečnosti.

Trumpovo chování však přináší výsledky. Premiér Velké Británie Keir Starmer v únoru oznámil zvýšení obranných výdajů na 2,5 % HDP. O několik měsíců později, na summitu NATO v Haagu, už to bylo 5 % — a ke stejnému závazku se připojily i ostatní státy aliance. Generální tajemník NATO Mark Rutte v soukromé zprávě Trumpovi (kterou si Trump nezapomněl vyvěsit) napsal: „Dokázal jste něco, co se žádnému prezidentovi desítky let nepodařilo.“

Toto nadbíhání je však zároveň rizikem. Anthony Scaramucci, někdejší Trumpův mluvčí, na adresu Ruttea poznamenal: „Trump se vám směje. Sedí na palubě Air Force One a baví se na váš účet.“

Politologové varují, že pokud se svět naučí číst Trumpovy impulzivní reakce jako vzorce, hrozí, že „strategie šílence“ přestane fungovat. Navíc pokud světoví vůdci usoudí, že Trump reaguje primárně na pochvaly a hledá jen krátkodobé výhry, stane se předvídatelným — čímž ztrácí výhodu své „nečitelnosti“.

Trump se snažil zatlačit i na protivníky. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po konfrontaci s Trumpem a Vancem souhlasil s udělením výhod americkým firmám při těžbě surovin. Na druhé straně Putin zůstává nezlomný. Po nedávném telefonátu Trump přiznal zklamání, že Putin stále není připraven ukončit válku proti Ukrajině.

Zásadním zlomem bylo i bombardování íránských zařízení. Trump tím porušil vlastní slib, že ukončí „věčné války“ na Blízkém východě. Podle bývalého britského ministra zahraničí Williama Hagua tento útok pravděpodobně přiblížil Írán k rozhodnutí skutečně získat jadernou zbraň. Profesor Michael Desch z University of Notre Dame k tomu dodává: „Poučili se z osudu Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího. Chtějí konečný odstrašující prostředek.“

Ať už je Trumpova strategie důsledkem jeho osobnosti, nebo vědomé taktiky, má jasný dopad: přiměla Evropu přemýšlet o sobě jinak. Německý kancléř Friedrich Merz prohlásil, že Evropa musí být operativně nezávislá na USA. To však vyžaduje masivní investice — do zbrojního průmyslu, armádního personálu i do zpravodajských kapacit.

„Evropa má sice některé schopnosti, ale mnohé — včetně globálního zpravodajství — stále zajišťují USA,“ upozorňuje profesor Desch. „Bez USA by musela výrazně navýšit vlastní produkci zbraní i počet vojáků. Inspiraci by musela hledat třeba v Polsku.“

Podle odborníků ale nejde jen o Trumpa. Profesor Peter Trubowitz z London School of Economics tvrdí, že Trump pouze „otevřel víko“, pod nímž už delší dobu bublaly změny. „Americké priority se mění. Pro příznivce MAGA je hlavní hrozbou Čína, ne Rusko. A to je něco, co Evropané zatím plně nechápou.“

Podle profesora Mohsena Milaniho z University of South Florida se Trump nesnaží zbořit poválečný řád — spíše chce upevnit americké postavení v něm, protože se cítí ohrožen vzestupem Číny.

Výsledkem je odklon zájmů mezi Evropou a USA. A i když Trump na posledním summitu NATO výslovně potvrdil závazek k článku 5, evropští lídři pochopili, že už nemohou spoléhat jen na staré sliby. Musí se připravit na možnost, že Amerika bude chránit jen to, co sama uzná za výhodné.

A právě tímto způsobem, kombinací impulzivity, osobnostních rysů a strategické hry, Trumpova „strategie šílence“ — alespoň částečně — funguje.