Trumpa názory Američanů nezajímají. Ti si přejí v NATO zůstat

Napětí vyvrcholilo během středeční schůzky s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, po které si Trump na své sociální síti Truth Social trpce stěžoval na nevděk spojenců. Připomněl přitom i předchozí spor o Grónsko, kdy se Dánsko a další členové aliance postavili proti jeho plánům na převzetí tohoto území. „NATO u toho nebylo, když jsme ho potřebovali, a nebude tam ani příště,“ napsal prezident velkými písmeny, čímž znovu rozvířil debaty o možném vystoupení USA z aliance.

Právní experti však připomínají, že Trumpovy hrozby narážejí na legislativní pojistky. Kongres totiž v roce 2023, i díky úsilí současného ministra zahraničí Marca Rubia, schválil ustanovení, které vyžaduje souhlas zákonodárců pro jakýkoli pokus o opuštění NATO. Tato ochrana má zabránit tomu, aby jeden z nejdůležitějších bezpečnostních svazků historie zanikl na základě jednostranného rozhodnutí prezidenta.

Průzkumy veřejného mínění podle CNN ukazují, že podpora NATO mezi Američany dosahuje rekordních hodnot, i když se stává více polarizovaným tématem. Únorová data agentury AP-NORC ukázala, že 70 % Američanů považuje členství v alianci za přínosné pro Spojené státy. Ještě výraznější podporu zaznamenal Gallupův ústav, podle kterého si více než tři čtvrtiny občanů přejí zachovat nebo dokonce posílit americké závazky vůči spojencům.

Zajímavým trendem je posun vnímání u voličů Republikánské strany. Ještě před začátkem íránského konfliktu podporovalo setrvání v NATO šest z deseti republikánů. Avšak s pokračující válkou v Íránu začal tento podíl mírně klesat. Podle centra Pew Research se procento republikánů, kteří vidí v NATO velký přínos, snížilo ze 49 % na 38 %, což naznačuje, že Trumpova rétorika o nečinnosti spojenců v Perském zálivu začíná na část jeho příznivců fungovat.

Analytici však upozorňují na zásadní rozdíl v chápání smyslu aliance. NATO bylo založeno jako obranný pakt, nikoliv jako nástroj pro útočné operace, které si členské státy zvolí samy. Skutečnost, že spojenci odmítají asistovat v íránské válce, tak není selháním NATO, ale spíše dodržením jeho základních principů. Jediný případ, kdy byl aktivován článek 5 o kolektivní obraně, byl totiž po útocích na USA z 11. září 2001.

I když Trump nemůže z NATO vystoupit okamžitě, má dostatek nástrojů, jak alianci vážně poškodit. V administrativě se hovoří o stahování jednotek ze zemí, které jsou vůči americkým požadavkům v Íránu nejvíce skeptické, nebo o uzavírání vojenských základen. Takové kroky již nyní vedou některé evropské lídry, například kanadského premiéra Marka Carneyho, k úvahám o budoucnosti aliance, která se již nebude moci plně opírat o Spojené státy.

Celý spor o NATO a Írán tak zásadně mění globální bezpečnostní architekturu. Podle odborníků Trumpovo zpochybňování spojenců a oslabování mezinárodního řádu založeného na pravidlech nahrává mocnostem, jako je Rusko. Pokud bude tento tlak pokračovat, může být důsledkem trvalá eroze důvěry mezi tradičními demokratickými partnery, což by mělo dalekosáhlé dopady i dlouho po skončení současné administrativy.