Trump využívá veřejné finance jako svůj osobní fond, ukazuje kauza s výplatami úředníků

Rád utrácí za programy, které podporuje, například za masivní finanční pomoc farmářům zasaženým jeho cly, nebo za záchranné plány pro spřátelené populisty, jako je argentinský prezident Javier Milei. Naopak, když dojde na financování projektů, které se mu nelíbí nebo které jsou důležité pro jeho politické protivníky, stává se Trump pozoruhodně skoupým.

V minulosti čelili ohrožení financování například oběti hurikánu v Portoriku, demokratické státy žádající o pomoc při katastrofách, kalifornští představitelé ignorující jeho rady ohledně správy lesů nebo takzvaná „města útočiště“ (sanctuary cities), která odmítají spolupracovat na jeho deportační politice.

Trumpova administrativa také využívala hrozbu zrušení státního financování výzkumu ve snaze přimět univerzity, jako jsou Harvard a Columbia, aby se podřídily jejím ideologickým požadavkům a ukončily praxi, kterou považuje za „woke“, například programy diverzity, rovnosti a inkluze (DEI).

Trumpova ochota používat rozpočet jako zbraň se ještě zvýšila od zastavení federální vlády minulý týden. Nejprve prezident, který již dříve v rámci svého druhého funkčního období avizoval čistky v byrokracii pod Ministerstvem pro efektivitu vlády, pohrozil demokratům dalším propouštěním federálních zaměstnanců. Ačkoli to není standardní postup při shutdownu, Trump v úterý dokonce naznačil, že by si mohl vybírat, kterým zaměstnancům bude po skončení shutdownu vyplacena zpětná mzda. Vyjádřil se, že „někteří lidé si to opravdu nezaslouží.“ Jedinou výjimkou slíbil být vojenský personál, kterému „dostaneme každou korunu.“

V dalším pokusu potrestat demokraty za to, že nehlasovali pro krátkodobý zákon na udržení provozu vlády, administrativa hrozila zadržením 18 miliard dolarů z federálních fondů určených pro New York City na dva masivní infrastrukturní projekty: rozšíření metra Second Avenue a nové železniční tunely pod řekou Hudson. Není náhodou, že New York City reprezentují dva nejvýše postavení demokraté v Kongresu – Hakeem Jeffries a Chuck Schumer. Bílý dům také zmrazil téměř 8 miliard dolarů pro klimatické projekty v 16 státech, z nichž pouze dva nemají demokratického guvernéra.

Bílý dům se snaží toto očividné zpolitizování federálních peněz ospravedlnit tím, že hodlá cílit na agentury, které neodpovídají Trumpovým osobním prioritám a které považuje za „plýtvání penězi daňových poplatníků“. Taková prohlášení však podtrhují záměrné zkreslení nebo nepochopení prezidentovy ústavní role a pravomocí.

Ústava Spojených států jasně stanoví, že moc nad rozpočtem (anglicky „power of the purse“) náleží Kongresu, nikoli prezidentovi. Trumpovy pokusy přesměrovat nebo zmrazit finanční prostředky, které zákonodárci již přidělili, vyústily v ostré střety se soudy. Soudkyně Loren AliKhan například v minulosti pozastavila pokus zablokovat federální granty s tím, že se administrativa „pokusila vyrvat moc peněženky jediné větvi vlády, která je oprávněna ji držet.“

Trumpův sklon nerespektovat pravomoc Kongresu se projevil i v úterý, kdy administrativa oznámila plán využít výnosy z Trumpových cel k financování federálního programu potravinové pomoci pro téměř 7 milionů těhotných žen a dětí, zatímco vláda je uzavřena. Odborníci upozornili, že „problém není v tom, že by neměli peníze – problém je v tom, že jim Kongres neřekl, že je mohou utratit.“

Hrozby propouštění ani upřednostňování ve vyplácení mezd se zatím zcela neproměnily v realitu, a panují obavy, že by se takový krok mohl obrátit proti Trumpovi. Samotné hrozby však poskytují klíčový pohled na Trumpovu osobnost a styl vedení. Trump vnímá každé setkání a interakci jako soutěž, příležitost prosadit svou sílu nad slabším protějškem a využít jakoukoliv páku, kterou má k dispozici.

I jeho první impeachment byl spuštěn pokusem využít vojenskou pomoc financovanou Kongresem k nátlaku na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, aby oznámil vyšetřování Joea Bidena. Tento neustálý tlak a hledání páky vysvětluje i jeho koeritivní (donucovací) využívání federálních fondů. Peníze, které posílají daňoví poplatníci do Washingtonu, jsou pro něj jen další formou politické zbraně.

Trump sice není prvním prezidentem, který použil federální fondy k prosazování svých priorit, ale jeho očividné a bezostyšné manévry blednou ve srovnání s předchozími případy. Nejbližším ekvivalentem byl republikán Richard Nixon, jehož pokusy získat zpět již schválené federální finance (praxe známá jako impoundment) v 70. letech vedly k přijetí zákona, který toto prezidentovo právo výslovně zakázal. I když Trumpovy snahy nebyly vždy úspěšné, nic nenasvědčuje tomu, že by prezident, který vnímá život jako rovnici výhra-prohra, přestal používat peníze, na které nemá nárok, k dosažení svých politických cílů.