Prezident Donald Trump čelí nové vlně kritiky poté, co se ukázalo, že jeho zvláštní vyslanec pro ukončení války na Ukrajině Steve Witkoff při třech vysoce důležitých schůzkách s Vladimirem Putinem nepoužil vlastního tlumočníka, ale spoléhal se výhradně na překladatele poskytnuté Kremlem. O jednáních informoval server NBC News s odvoláním na americké a západní úředníky obeznámené s průběhem rozhovorů.
Witkoff, bývalý realitní magnát a obchodník s kryptoměnami, se s ruským prezidentem setkal 11. února v Moskvě, 13. března a naposledy 11. dubna v Petrohradě. Ani v jednom případě s sebou neměl vlastního jazykového experta, a přestože neovládá ruštinu, přenechal veškerý překlad ruské straně. „Jestli mezi sebou Putin a jeho lidé mluvili rusky, Witkoff nemohl vědět, co přesně si říkají,“ uvedl jeden ze západních úředníků.
Bývalý americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul označil toto rozhodnutí za „velmi špatný nápad“, který vyslance Trumpovy administrativy dostal do zásadní nevýhody. Podle McFaula je naprosto běžné, že rozdíly mezi překladem amerických a ruských tlumočníků bývají výrazné, a jen vlastní tým může zajistit přesný záznam rozhovorů a vytvořit oficiální přepis, tzv. „memcon“.
Na poslední schůzce s Putinem 25. dubna, kde se objevili i poradce Kremlu Jurij Ušakov a zvláštní zmocněnec pro investice Kirill Dmitrijev, dorazil Witkoff do místnosti sám a jen letmo potvrdil přítomnost neidentifikované ženy na své straně stolu slovy: „Tlumočnice? Z ambasády? Dobře.“ Bílý dům odmítl sdělit její totožnost, stejně jako Witkoffův tým či ministerstvo zahraničí.
Bez vlastního tlumočníka podle expertů chybí americké vládě i důkladné zápisy z jednání, což komplikuje další kroky například ministru zahraničí Marcu Rubiovi nebo vyslanci pro Ukrajinu Keithu Kelloggovi. „Jak má Kellogg vědět, na čem se Witkoff s Putinem dohodl, když nemá přepis?“ ptá se McFaul.
Další kritiku vyvolává i fakt, že letoun, kterým Witkoff cestuje na jednání do Ruska, není vybaven zabezpečeným vládním komunikačním systémem. Podle dvou západních představitelů ale alespoň využívá chráněný telefon při hovorech na americké ambasádě před odletem.
Navzdory opakovaným cestám se Witkoffovi zatím nepodařilo dosáhnout konkrétního pokroku ze strany Ruska. Návrh na případné setkání Donalda Trumpa s Putinem při příští cestě do Saúdské Arábie byl zamítnut, protože Moskva nevykázala žádné kroky k příměří. Putin naopak zopakoval své „maximalistické požadavky“, mezi které patří mimo jiné odstoupení Ukrajiny z čtyř okupovaných oblastí a garance, že se nikdy nepřipojí k NATO.
Zatímco Rusko dál trvá na svých podmínkách, Ukrajina podle bývalého amerického velvyslance v Kyjevě Williama Taylora přijala návrh USA na příměří včetně zastavení bojů ve vzduchu, na zemi i na moři. Vznikl i návrhový dokument obsahující 22 bodů, mezi nimi i 30denní klid zbraní a podmínky přijaté i ze strany evropských partnerů. Jedním z ústupků je i to, že USA nepodpoří vstup Ukrajiny do NATO.
„Pokud Putin hledá cestu ven, tady ji má,“ uvedl jeden ze západních úředníků. Witkoff má nyní za úkol celý plán ruskému prezidentovi představit.
V mezičase Bílý dům podepsal s Ukrajinou ekonomickou dohodu, která USA zajišťuje přístup k jejím kritickým surovinám. To zatím působí jako jediný hmatatelný výsledek vyjednávání, zatímco Witkoffovo zvláštní postavení, absence diplomatického zázemí a kontroverzní spolupráce s Kremlem nadále vzbuzují pochybnosti doma i v zahraničí.
Historie se opakuje a Spojené státy kráčejí v Íránu do stejné pasti, jakou si před dvěma dekádami připravily v Iráku, varují experti. Ačkoliv americká armáda tehdy dosáhla všech svých taktických cílů – Saddám Husajn byl dopaden a režim se zhroutil během tří týdnů – politický výsledek byl katastrofální. Irák je dnes autoritářským státem s hlubokými vazbami na Teherán. Tato propast mezi vojenským úspěchem a politickou realitou je přesně tím místem, kde americké strategie v uplynulých letech selhaly.
Mezi Evropskou unií a Spojenými státy nebezpečně houstne atmosféra a hrozba návratu k otevřené obchodní válce je čím dál reálnější. Washingtonu dochází trpělivost s Bruselem, který podle amerických představitelů neplní dohodu uzavřenou loni v červenci v Turnberry. Americký obchodní zmocněnec Jamieson Greer si podle webu Politico postěžoval, že zatímco USA své závazky splnily, EU neimplementovala prakticky nic a příslušná legislativa o clech zůstává měsíce zablokovaná.
Německý kancléř Friedrich Merz v posledních dnech výrazně přehodnotil svůj postoj k válce v Íránu a začal se otevřeně vymezovat proti strategii amerického prezidenta Donalda Trumpa. Zatímco ještě minulý týden během návštěvy v Bílém domě Merz ujišťoval Trumpa o své plné podpoře a shodě na cíli svrhnout režim v Teheránu, jeho nadšení nyní vystřídala ostrá kritika. Tento obrat přichází ve chvíli, kdy se naplno projevují ničivé dopady konfliktu na německou ekonomiku a bezpečnost.
Hamas v sobotním prohlášení nečekaně vyzval Teherán, aby se při svých vojenských operacích vyvaroval útoků na sousední země. Ačkoliv hnutí plně uznává právo Íránské islámské republiky reagovat na agresi všemi dostupnými prostředky v souladu s mezinárodním právem, apeluje na své „íránské bratry“, aby do konfliktu nezatahovali okolní státy. Tento diplomatický apel přichází v době extrémního napětí, které zachvátilo celý region Perského zálivu.
Americké námořnictvo a námořní pěchota se připravují na posílení své přítomnosti na Blízkém východě, což pro CBS News potvrdili dva vládní představitelé. Očekává se, že do regionu dorazí obojživelná pohotovostní skupina a její expediční jednotka, kterou by měla vést výsadková loď USS Tripoli se základnou v Japonsku. Tato formace obvykle zahrnuje přibližně 5 000 námořníků a příslušníků námořní pěchoty rozmístěných na několika plavidlech.
Válka v Íránu, která naplno propukla po zahájení amerických a izraelských úderů 28. února 2026, uvrhla světové trhy do chaosu. Ceny energií vyletěly strmě vzhůru a ropa typu Brent, která se ještě koncem února prodávala za zhruba 70 dolarů za barel, bleskově překonala hranici 100 dolarů. I když cena k 10. březnu mírně klesla na 90 dolarů díky prohlášení Donalda Trumpa o brzkém konci války, nejistota v Evropě trvá.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu stojí před zásadním politickým testem. Poté, co dekády budoval svou kariéru na slibu bránit Izrael před íránským nepřítelem a označoval současný střet za „osudové tažení za samotnou existenci“, se nyní zdá, že válka s Íránem skončí dříve, než dojde k pádu tamního režimu. Přestože se Izraeli podařilo při leteckém úderu zlikvidovat nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího, naděje na okamžitou změnu režimu v Teheránu slábnou.
Americký ministr obrany Pete Hegseth v pátek ostře napadl novináře za to, že podle něj nedostatečně pozitivně informují o vojenském tažení Spojených států proti Íránu. Během tiskové konference v Pentagonu označil dosavadní kampaň za bezprecedentní úspěch a obvinil média ze záměrného zlehčování zisků, kterých Washington na bojišti dosáhl.
Íránské islámské revoluční gardy (IRGC) v pátek odpoledne oznámily, že zahájily rozsáhlý raketový útok na Izrael. Tato operace je podle íránské státní agentury Tasním vedena jako společný úder s libanonským hnutím Hizballáh. Do útoku se zapojilo námořnictvo IRGC i jednotky operující s drony, které spolupracují s touto ozbrojenou skupinou napojenou na Teherán.
Americký prezident Donald Trump se v souvislosti s probíhajícím konfliktem s Íránem ocitá na komplikované křižovatce. Ačkoliv se v úvodních fázích operace „Epic Fury“ (Epický hněv) neváhal prohlásit za vítěze, objektivní pohled na situaci naznačuje, že Spojené státy mají k definitivnímu triumfu daleko.
Budoucnost íránského vedení je po dvou týdnech intenzivních amerických a izraelských útoků zahalena nejistotou. Americký ministr obrany Pete Hegseth v pátek prohlásil, že nový íránský nejvyšší vůdce Modžtaba Chameneí byl při náletech zraněn a je pravděpodobně znetvořen. Tato tvrzení vyvolávají vážné pochybnosti o jeho skutečné schopnosti ovládat zemi v době vrcholícího válečného konfliktu.
Vztah mezi Spojenými státy a Izraelem bývá ve Washingtonu často vykreslován jako naprosto jednotný, zejména pokud jde o přístup k Íránu. Analytik Leon Hadar však upozorňuje, že tato „tradiční moudrost“ je mýtem. Ačkoliv obě země sdílejí určité obavy, jejich skutečné válečné cíle a strategické priority se v mnoha ohledech zásadně rozcházejí.
