Každodenní nálety, devastující údery. Proč se slábnoucí Írán ani přesto nehodlá vzdát?

Íránský režim v posledních týdnech utrpěl devastující údery. Téměř každodenní nálety eliminovaly celé vrstvy politického a vojenského vedení, včetně nejvyšších špiček. Obyvatelstvo, už tak vyčerpané lety sankcí a špatného hospodaření, nyní čelí válečnému nedostatku a ničení infrastruktury. Přesto přeživší lídři místo bílé vlajky volí rétoriku eskalace a hovoří o schopnosti Íránu snášet bolest a dál bojovat.

Zatímco americký prezident Donald Trump požaduje „naprostou kapitulaci“, Teherán klade maximalistické podmínky pro mír. Požaduje válečné reparace a radikální změnu v desítky let trvajících aliancích mezi arabskými státy Zálivu a USA. Předseda íránského parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf zdůraznil, že příměří dává smysl pouze tehdy, pokud zaručí, že nepřítel nevyužije pauzu k opravě zničených radarů či doplnění zásob raket, aby mohl zaútočit znovu.

Klíčovým bodem íránské strategie je Hormuzský průliv. Ministr zahraničí Abbás Araghčí prohlásil, že po válce musí vzniknout „nový protokol“ pro tuto strategickou cestu, který bude zohledňovat íránské zájmy. Teherán naznačuje, že situace se nevrátí do předválečného stavu a může jít dokonce tak daleko, že bude požadovat mýtné za průjezd lodí nebo rozmrazení svých aktiv v zahraničí výměnou za bezpečný průjezd.

Tato asymetrická taktika má za cíl proměnit vojenský tlak v politické zisky pro „den poté“. Írán se snaží ukázat, že jeho vlastní stabilita je neoddělitelně spjata se stabilitou celého Perského zálivu a globální ekonomiky. Pokud Írán nemůže být ekonomicky životaschopný, vysílá signál, že nebude stabilní ani zbytek systému. Útoky na energetickou infrastrukturu a námořní trasy jsou pákami, kterými se snaží donutit svět říct „dost“.

Přípravy na dlouhou válku nebyly náhodné. Revoluční gardy (IRGC) vyvinuly decentralizované plány, které umožňují jednotkám fungovat i po likvidaci hlavního velení. Nová generace velitelů IRGC, která nastoupila po dekapitačních úderech USA a Izraele, kalkuluje s rizikem jinak než jejich předchůdci. Vidí v eskalaci prostředek, jak si vynutit ústupky a uznání Íránu jako regionální mocnosti, se kterou je nutné počítat.

Íránská armáda dokonce tvrdí, že pět desetiletí amerického řádu na Blízkém východě se právě dnes zhroutilo. Tato ambiciózní prohlášení však narážejí na realitu v sousedních zemích. Zatímco Teherán doufal, že útoky na infrastrukturu v Ománu, SAE či Saúdské Arábii odstraší spojence USA, efekt je často opačný. Představitelé Emirátů například potvrdili, že íránské „šikanování“ jejich strategické partnerství s Washingtonem a Izraelem nezlomí.

Pro Írán v tuto chvíli nejde o vítězství v konvenčním smyslu, ale o přežití a obnovení odstrašujícího účinku. Strategie spočívá v tom, že válka musí být pro USA a jejich spojence dlouhodobě neúnosná kvůli narušenému obchodu s ropou a rostoucím cenám. Teherán věří, že čas hraje v jeho prospěch a že ekonomický tlak nakonec převáží nad vojenskou převahou jeho protivníků.

Zda tato riskantní sázka vyjde, nebo zda povede ke konečnému pádu režimu, zůstává nejasné. Írán se však rozhodl, že nebude pasivní obětí, a pokouší se diktovat podmínky z trosek svého vlastního hlavního města. Jeho vzkaz světu je jasný: mír nebude levný a jeho cena bude zahrnovat uznání nové role Íránu v regionu.