"Sunnitské NATO." Na čem staví dohoda mezi Pákistánem, Saúdskou Arábií a Tureckem?

Tato skutečnost vedla část analytické veřejnosti podle National Interest k označení dohody za vznik takzvaného sunnitského NATO, avšak detailnější pohled na regionální zájmy ukazuje, že motivace partnerů mají spíše pragmatické než čistě náboženské pozadí.

Představa o vzniku nového blokového uskupení založeného výhradně na náboženské větvi Islámu naráží na řadu faktických okolností. Do spojenectví se zapojily státy s odlišnou geopolitickou orientací, zatímco významné sunnitské země jako Egypt nebo Irák se k dohodě nepřipojily. Naopak o případném vstupu či užší spolupráci uvažuje Ázerbájdžán, v jehož populaci převládá šiitská většina. Formování aliance tak primárně neodpovídá historickým náboženským liniím, ale konkrétním bezpečnostním potřebám zúčastněných stran.

Z pohledu bezpečnostní politiky představuje dohodnuté spojenectví reakci na klesající spolehlivost tradičních vnějších garancí v regionu. Saúdská Arábie dlouhodobě hledá stabilní bezpečnostní záruky po sérii regionálních konfliktů a útoků na infrastrukturu v Perském zálivu, které zpochybnily rozsah americké ochrany. Turecko zase čelí pochybnostem ohledně míry podpory od svých aliančních partnerů v NATO a zároveň usiluje o posílení své role a vlastního obranného průmyslu na Blízkém východě.

Pákistán do tohoto svazku přináší rozsáhlé armádní kapacity, jaderný arsenál a rozvinuté strategické vazby jak na saúdskoarabský režim, tak na Čínu. Žádná ze tří zemí přitom nevstupuje do paktu s cílem otevřeného vojenského střetu nebo obkličování Íránu. Pákistán i Turecko udržují s Teheránem rozsáhlé hospodářské i politické vztahy a Saúdská Arábie v nedávné době obnovila s Íránem diplomatické styky za čínského zprostředkování.

Všechny tři zúčastněné státy se navíc potýkají s vlastními vnitřními politickými a demografickými specifiky, přičemž na jejich územích žijí početné šiitské menšiny. Signatářské země se nepodílely na americko-izraelských vojenských operacích proti Íránu a pákistánský premiér se dokonce osobně zúčastnil pohřbu íránského nejvyššího vůdce. Dohoda z Mekky tak představuje především diverzifikaci bezpečnostních rizik pro státy, které již nechtějí spoléhat na jediného vnějšího garanta.

Architektura paktu z Mekky se zásadně liší od jiných regionálních iniciativ, jako byly Abrahámovské dohody zaměřené na normalizaci vztahů s Izraelem a rozvoj obchodně-bezpečnostní spolupráce pod americkým dohledem. Nové uskupení staví na kolektivní obraně muslimských zemí bez přímého zapojení západních mocností. Nejde tedy o pakt vytvořený ze strany Spojených států, ale o samostatnou snahu regionálních aktérů o vybudování vlastní bezpečnostní struktury.

Historie Blízkého východu nabízí řadu příkladů obranných aliancí, které podlehly proměnlivým politickým podmínkám. Příkladem může být Bagdádský pakt z roku 1955, který propojil Irák, Turecko, Írán, Pákistán a Velkou Británii ve snaze čelit sovětskému vlivu. Navzdory silným závazkům na papíře však rozdílné národní zájmy, vnitřní opozice a následný převrat v Iráku dohodu během krátké doby fakticky zlikvidovaly.

Úspěch a dlouhodobá udržitelnost paktu z Mekky bude záviset na tom, zda dokáží zúčastněné strany přetavit společný pocit nejistoty v trvalou strategickou kooperaci. Pokračující konflikty v širším regionu potvrzují posun od bezpečnostního systému ovládaného Spojenými státy k mnohopolárnímu a samostatnějšímu uspořádání. Zda se dohoda stane funkčním bezpečnostním blokem, nebo skončí jako pouhá historická epizoda, ukáže až schopnost reálné vojenské a politické koordinace při řešení konkrétních krizí.