Sánchez zahájil osamělý boj. Jako jediný z evropských lídrů se otevřeně postavil Trumpovi

Sánchez ve svém projevu argumentoval, že další válka na Blízkém východě přinese jen zkázu a destabilizaci světové ekonomiky. Premiér zdůraznil, že povinností vlády je chránit životy občanů, nikoliv profitovat z globálních konfliktů. Podle něj je nepřijatelné, aby lídři zneužívali válečnou clonu k zakrytí vlastních selhání, zatímco profitují pouze výrobci raket.

Španělský lídr se ve své řeči ostře ohradil proti „slepé a servilní poslušnosti“, kterou odmítá praktikovat ze strachu před odplatou. Ačkoliv Trumpovo jméno přímo nezmínil, bylo zřejmé, na koho útočí. Sánchezovy postoje rezonují u španělské veřejnosti, kde má Donald Trump podle průzkumů jen mizivou podporu, a to i kvůli historické paměti na invazi do Iráku v roce 2003.

Domácí opozice však Sánchezova slova kritizuje. Lídr lidovců Alberto Núñez Feijóo jej obvinil z ohrožení vztahů s USA, zatímco Santiago Abascal z krajně pravicové strany Vox naznačil, že premiér pouze odvádí pozornost od svých vlastních korupčních skandálů. Sánchezův kritický tón vůči Washingtonu však není novinkou; dříve se hlasitě ozval i proti postupu Izraele v Gaze nebo americkému pokusu o svržení režimu ve Venezuele.

Zatímco Sánchez vede svůj osamělý boj, ostatní evropské metropole volí opatrnější přístup. Francouzský prezident Emmanuel Macron sice vyjádřil Španělsku solidaritu, ale sám balancuje na hraně pragmatismu. Macron sice označil útoky na Írán za odporující mezinárodnímu právu, zároveň však dodal, že íránské vedení nese za situaci odpovědnost kvůli podpoře terorismu a svému jadernému programu.

Francie vyslala do východního Středomoří letadlovou loď Charles de Gaulle, ovšem s ujištěním, že jde o čistě obrannou přítomnost. Paříž se snaží najít cestu z krize diplomaticky, ale Macronův vliv je omezený, i vzhledem k tomu, že mu zbývá poslední rok v úřadě. Na rozdíl od Chiracova odporu k válce v Iráku je nynější francouzský postoj mnohem zdrženlivější.

Ještě výraznější rozdíl je patrný u německého kancléře Friedricha Merze. Ten se při návštěvě Washingtonu snažil o smířlivý tón a prohlásil, že není čas na poučování spojenců o mezinárodním právu. Merz se potýká s domácími ekonomickými problémy a nárůstem popularity AfD, takže si nemůže dovolit čelní střet s Trumpem, zvláště v otázce cel a Ukrajiny.

Když dostal Merz příležitost se Španělska zastat, raději podpořil Trumpovu kritiku nízkých výdajů na obranu v rámci NATO. Ačkoliv kancléř později tvrdil, že se v soukromí Sáncheze i britského premiéra Starmera zastal, diplomatické škody již byly napáchány. Trumpovi se tak podařilo vrazit klín mezi evropské spojence, což kritici v Německu označili za ostudné.

Itálie pod vedením Giorgie Meloniové volí strategii nejednoznačnosti. Meloniová se snaží udržet dobré vztahy s Trumpem a zároveň zůstat v evropském proudu. Italský postoj je opatrný; premiérka sice mluví o znepokojení z chaosu ve světě, ale odmítá se jasně postavit na jednu či druhou stranu. Ministr obrany Crosetto sice připustil, že útoky na Írán jsou mimo rámec mezinárodního práva, ale Řím zatím vyčkává.

Napětí mezi Madridem a Washingtonem dále eskalovalo poté, co mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová prohlásila, že Španělsko změnilo názor a hodlá spolupracovat. To však španělský ministr zahraničí José Manuel Albares okamžitě a rázně popřel. Potvrdil, že španělské „ne válce“ zůstává neměnné a jasné bez ohledu na americká tvrzení.