Ruský boj, o kterém se nemluví. Moskva poprvé předsedá CSTO, aliance se Putinovi hroutí pod rukama

Vladimir Putin
Vladimir Putin, foto: Depositphotos
Klára Marková 27. ledna 2026 12:25
Sdílej:

Ruská federace se poprvé od roku 2020 ujala rotujícího předsednictví v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO). Tato euroasijská vojenská aliance, zahrnující Rusko, Bělorusko a většinu Střední Asie, se však nachází v kritickém bodě. Vladimir Putin na summitu v Biškeku představil ambiciózní program rozsáhlých dodávek moderních ruských zbraní, které se osvědčily v reálných bojových operacích, a navrhl hlubší spolupráci v oblasti protivzdušné obrany a kybernetické bezpečnosti.

Navzdory těmto velkolepým plánům čelí ruské předsednictví hluboké skepsi. Důvěryhodnost paktu jako obranného bloku byla vážně narušena neschopností pomoci členským státům v nouzi, což vedlo například k tomu, že Arménie pozastavila svou účast v organizaci. Ruská agrese na Ukrajině, která nyní vstupuje do svého čtvrtého roku, navíc odčerpává pozornost i zdroje nejmocnějšího člena aliance, což zpochybňuje schopnost Moskvy splnit dané sliby.

Sám prezident Putin na listopadovém summitu připustil, že probíhající „speciální vojenská operace“ omezuje kapacity Ruska v rámci aliance. Ačkoliv jsou ruské zdroje stále značné, prioritu má nyní saturování vlastních potřeb na frontě. Tento fakt podtrhuje i statistika vývozu zbraní, kdy export do Střední Asie a na Jižní Kavkaz mezi lety 2021 a 2023 výrazně poklesl, zatímco dodávky do zemí jako Čína či Indie zůstaly prioritou.

Válka na Ukrajině donutila středoasijské členy CSTO, jako jsou Kazachstán či Tádžikistán, k přehodnocení jejich naprosté závislosti na ruských technologiích. Přestože Rusko zůstává jejich hlavním dodavatelem, tyto země začaly diverzifikovat své nákupy zbraní a obranných systémů u zemí jako Francie, Španělsko nebo Turecko. Tato snaha o nezávislost naznačuje, že ruská dominance v regionu již není vnímána jako samozřejmá a bezriziková.

Budoucnost CSTO nyní závisí na tom, zda Rusko dokáže své návrhy přetavit v realitu a skutečně alianci modernizovat. Pokud se nepodaří obnovit důvěru v kolektivní obranu a zajistit slíbené dodávky materiálu, bude rok 2026 pouze dalším obdobím přežívání oslabeného paktu. Aliance se tak nachází na křižovatce mezi funkčním vojenským blokem a pouhým formálním uskupením, které ztrácí svůj geopolitický význam.

Stalo se