V době, kdy svět čelí bezprecedentním krizím – od pandemie až po dopady umělé inteligence – se veřejnost stále více obrací na vědce, aby jim pomohli činit informovaná rozhodnutí. Nejinak je tomu u změny klimatu, která si žádá zásadní politická rozhodnutí. Důvěra veřejnosti v klimatology je přitom klíčová pro přijetí těchto opatření. Jak ale ukazuje nová rozsáhlá studie, klimatologům lidé sice důvěřují, ale méně než ostatním vědcům. Rozdíly jsou patrné nejen mezi jednotlivými zeměmi, ale i v rámci jejich populací.
Studie vychází z dat téměř 70 000 respondentů ze 68 zemí, kteří hodnotili důvěru v klimatology i vědce obecně. Ukázalo se, že celosvětová důvěra ve vědce byla relativně silná (3,6 z 5), zatímco důvěra v klimatology byla o něco nižší (3,5). Tento rozdíl, nazývaný „mezera důvěry“, byl statisticky významný ve 43 ze zkoumaných zemí. Největší propast mezi oběma typy důvěry se objevila v Demokratické republice Kongo.
Autoři studie, Omid Ghasemi a Ben Newell z University of New South Wales v Sydney, upozorňují, že nižší důvěra v klimatology může negativně ovlivnit efektivitu klimatických politik a schopnost společnosti zapojit se do řešení klimatických problémů. Důvody této nedůvěry jsou však složité a často úzce souvisí s místním kontextem, historickými zkušenostmi a politickým diskurzem.
Například v Demokratické republice Kongo může nedůvěra pramenit z vnímání, že mezinárodní klimatické agendy, prosazované západními vědci, upřednostňují těžbu surovin pro obnovitelnou energetiku, aniž by přinášely prospěch místním komunitám. V Latinské Americe a Africe bývá mezera důvěry obecně širší, zatímco v Evropě, Austrálii, na Novém Zélandu a v Severní Americe bývá menší.
Zajímavé je, že v šesti zemích byla důvěra v klimatology vyšší než v ostatní vědce – konkrétně v Číně, Tchaj-wanu, Jižní Koreji, Egyptě, Izraeli a Německu. Autoři to vysvětlují silnou vládní podporou pro zelenou energetiku a viditelnou rolí klimatologů v tvorbě politik. Obecně platí, že čím pozitivněji lidé vnímají vědu, tím větší důvěru mají i v klimatology.
Vliv má i věk – starší lidé více důvěřují vědcům obecně, ale mladší mají větší důvěru v klimatology. Rozdíly mezi muži a ženami nebyly statisticky významné, i když ženy měly o něco větší důvěru než muži.
Nejsilnějším faktorem ovlivňujícím důvěru v klimatology je však politická orientace. Lidé s pravicovými či konzervativními názory vykazovali nižší důvěru v klimatology než ti s levicovým smýšlením. S rostoucím posunem k pravici se mezera důvěry mezi klimatology a ostatními vědci rozšiřovala. Tento trend byl patrný v 28 zemích, převážně v Americe, Evropě a Oceánii.
Naopak v některých zemích Asie, Afriky a východní Evropy vykazovali pravicově orientovaní lidé vyšší důvěru v klimatology než jejich levicoví spoluobčané. To potvrzuje, že samotná politická orientace není univerzálním vysvětlením – zásadní je způsob, jakým je klimatická změna komunikována v dané společnosti. Například v západních zemích často konzervativní strany a média zpochybňují věrohodnost klimatologie, což důvěru oslabuje.
Závěr studie je jednoznačný – pokud má svět uspět v boji proti klimatické změně, musí najít cesty, jak obnovit a posílit důvěru veřejnosti v klimatology. Nestačí mít fakta, je třeba i schopnost komunikace, transparentnost, zapojení veřejnosti a konzistentní politické vedení. Mezera důvěry sice není obrovská, ale i malý rozdíl může mít velké důsledky pro přijetí klimatických opatření.
V době, kdy každá desetina stupně oteplení rozhoduje o osudu planetárních ekosystémů, je posílení důvěry v klimatology víc než otázkou prestiže – je to otázka přežití.
Administrativa prezidenta Trumpa sice tvrdí, že její blokáda Hormuzského průlivu nese ovoce, když se devět lodí včetně čínského tankeru Rich Starry podřídilo rozkazům a obrátilo se, realita na místě však naznačuje jiný příběh. Zatímco se USA soustředí na okamžitý vojenský tlak, Írán si v tichosti buduje pozici, která mu zajistí kontrolu nad touto strategickou tepnou dlouho po skončení současného konfliktu.
Šestnáctiletá éra Viktora Orbána byla pro řadu britských pravicových politiků a akademiků nebývale štědrá. Maďarský režim, který se sám označoval za „neliberální demokracii“, systematicky budoval síť vlivných osobností v zahraničí, které za finanční podporu šířily jeho vidění světa. Drtivá porážka strany Fidesz v nedávných volbách však nyní hrozí, že tento tok peněz z Budapešti do rukou evropských populistů definitivně vyschne.
Prahu dnes nečekaně navštívil generální tajemník NATO Mark Rutte. Aliance jeho cestu oznámila na poslední chvíli, pouhý den předem, což podtrhuje naléhavost témat, která byla na programu. Jediným bodem krátké návštěvy bylo podvečerní jednání s premiérem Andrejem Babišem na Úřadu vlády, kde oba politici diskutovali především o budoucím směřování české obranyschopnosti a závazcích vůči Alianci.
Americký prezident Donald Trump oznámil uzavření desetidenního příměří mezi Izraelem a Libanonem, které vstoupilo v platnost v 17 hodin východoamerického času. Tento krok je vnímán jako zásadní diplomatický průlom, který má poskytnout potřebný prostor pro širší vyjednávání o míru v celém regionu. Klid zbraní má zastavit útoky na hnutí Hizballáh podporované Íránem, které si v Libanonu vyžádaly již přes dva tisíce obětí.
Donald Trump rozpoutal na své platformě Truth Social bezprecedentní slovní válku, která hluboce štěpí jeho vlastní politický tábor. Prezident se v sérii ostrých příspěvků nevybíravě pustil do dříve loajálních konzervativních ikon, jako jsou Tucker Carlson, Megyn Kelly, Candace Owens a Alex Jones. Důvodem je jejich narůstající kritika vojenské intervence v Íránu, kterou Trump zahájil navzdory svým předvolebním slibům o ukončení „nekonečných válek“.
Navzdory bouřlivé rétorice Donalda Trumpa a historicky nejhlubší politické krizi uvnitř Severoatlantické aliance zůstává NATO funkčním a v jádru pevným svazkem. Současné napětí, které vyvolalo americké vojenské tažení v Íránu a následné zablokování strategického Hormuzského průlivu, sice vážně otřásá vzájemnou důvěrou, ovšem k reálnému rozpadu spojenectví má Aliance podle odborníků stále daleko.
Vztah mezi italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou a americkým prezidentem Donaldem Trumpem, který se ještě nedávno zdál být pevným spojenectvím založeným na společné nacionalistické rétorice, prochází hlubokou krizí. Ještě před půl rokem v Šarm aš-Šajchu přijímala Meloniová Trumpovy poklony a usilovně pracovala na tom, aby se stala jeho hlavním evropským spojencem. Byla dokonce jedinou evropskou lídryní, která se zúčastnila jeho inaugurace, a neváhala jej navštívit v jeho soukromém sídle Mar-a-Lago na Floridě.
Spojené státy jsou připraveny udržovat námořní blokádu Íránu tak dlouho, jak bude zapotřebí. Na čtvrteční tiskové konferenci ve Washingtonu to prohlásil šéf Pentagonu Pete Hegseth spolu s předsedou sboru náčelníků štábů Danem Cainem. Podle Hegsetha USA momentálně doplňují své kapacity s „větší silou než kdy dříve“ a dávají íránskému režimu jasně na vybranou mezi řešením „po dobrém, nebo po zlém“.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po masivním nočním útoku na ukrajinská města prohlásil, že Rusko si nezaslouží žádnou úlevu ani rušení sankcí. Noční nálety si vyžádaly 16 mrtvých a přibližně 100 zraněných, přičemž mezi oběťmi jsou i dvě dospívající děti. Zelenskyj zdůraznil, že Rusko sází výhradně na pokračování války, a proto musí být mezinárodní odpověď stejně důrazná, včetně využití všech dostupných prostředků k obraně životů a vyvinutí maximálního tlaku na dosažení míru.
Fotbaloví fanoušci, kteří se chystají na letošní mistrovství světa v USA, čelí nečekaně vysokým nákladům na dopravu. Guvernérka státu New Jersey Mikie Sherrillová ostře zkritizovala federaci FIFA za to, že odmítá dotovat přepravu příznivců ke stadionům. Podle aktuálních informací by totiž zpáteční jízdenka z newyorského nádraží Penn Station ke stadionu MetLife v New Jersey mohla vyjít na více než 100 dolarů (2000 korun).
Rozhodnutí Trumpovy administrativy zavést námořní blokádu Hormuzského průlivu posunulo napětí v Perském zálivu na novou, nebezpečnější úroveň. Tento krok, oznámený po krachu jednání o příměří z 11. dubna, není jen úderem proti Íránu, ale představuje zásadní výzvu pro Peking. Čína je totiž v posledních letech hlavním odběratelem íránské ropy a jednou z mála zemí, jejichž lodě dosud proplouvaly průlivem bez větších potíží.
Maďarští voliči v nedávných volbách zasadili tvrdou ránu šestnáctileté éře Viktora Orbána. Vítězství jeho někdejšího spojence Pétera Magyara a jeho strany Tisza (Respekt a svoboda) je natolik drtivé, že v parlamentu získala ústavní většinu. Tento výsledek znamená zásadní obrat pro zemi, která se pod Orbánovým vedením stala symbolem takzvané iliberální demokracie.