Jak obnovit Pásmo Gazy? V historii je událost, kterou se Palestinci mohou inspirovat

Odhady počtu zabitých při atomovém bombardování v roce 1945 se značně liší: v Hirošimě se pohybují od 70000 do 140000 a v Nagasaki od 40000 do 70000 lidí. Naproti tomu v Gaze palestinské zdravotnické úřady uvádějí, že zemřelo více než 67000 Palestinců, přičemž mnohem více jich může být stále pohřbeno v troskách.

V roce 1945 shodila americká armáda atomovou bombu blízko centra Hirošimy. V případě Nagasaki o tři dny později však plutoniová bomba dopadla několik kilometrů na sever od města, v předměstí zvaném Urakami. Bombardování zničilo socioekonomicky méně zajištěnou oblast, což mělo ve srovnání s Hirošimou dopad na obnovu Nagasaki. Mnoho obyvatel této čtvrti patřilo k menšinám, včetně kolonizovaných Korejců, katolíků a tzv. buraku – vyděděnců.

Stejně jako v Gaze byla i v Nagasaki zničena většina městské infrastruktury. Atomový archiv odhaduje, že v Nagasaki bylo bombardováním poškozeno asi 61 městských staveb, zatímco v Hirošimě 67. V Gaze podle satelitního centra OSN dosahují odhady poškození staveb izraelským bombardováním 83.

Následky bombardování jasně ukázaly, jak obrovské byly potřeby lidí v Nagasaki. Na základě průzkumu ústní historie s přeživšími, který probíhal v letech 2008 až 2016, dvanáct z nich – většinou dětí z katolických rodin žijících v době bombardování blízko hypocentra – podrobně popsalo své zážitky. Mnozí z nich uváděli, že nepohřbení mrtví byli konfrontačním aspektem, a to jak fyzicky, tak duchovně „nebezpečným“.

Jeden z přeživších, Mine Tōru, uvedl: „Mrtvá těla byla naložena do vozíků používaných na sběr odpadu a vyvezena do odlehlejší oblasti.“ Na křižovatkách byly umístěny sudy na sběr popela a kostí. Okupující americká armáda mezitím odklízela Urakami buldozery. Novinářka Monica Brau popsala vzpomínky muže jménem Uchida Tsukasa, který si pamatoval, jak buldozery přejížděly přes kosti mrtvých stejně jako přes písek nebo zeminu. Když se někdo pokusil pořídit fotografii, voják namířil zbraň a vyhrožoval zabavením snímků. Brau tvrdila, že americká cenzura hrubě narušila obnovu v Hirošimě a Nagasaki.

Úklid a vyzvedávání lidských ostatků trvalo dlouho. Ještě asi šest měsíců po bombardování byly z řeky vytahovány kosti, a to Buddhistickým dámským spolkem. Tento proces právě začíná i v Gaze. Podle zpráv se od chvíle, kdy začalo platit příměří, již z trosek vytáhly desítky těl. Odhady naznačují, že v sutinách může být až 14000 těl, z nichž mnohá nebudou nikdy nalezena.

Při rehabilitaci Gazy budou muset dohlížející orgány rovněž zajistit, aby nebyla porušována občanská práva chudých – zejména dětí a žen. V Nagasaki byli někteří přeživší bombardování nuceni žít v jeskyních, které dříve sloužily jako protiletecké kryty. Fukahori Jōji, kterému bylo v době bombardování 16 let a ztratil celou rodinu, včetně tří sourozenců a matky, mi řekl, že po bombardování zabrala část pozemku jeho rodiny obnova města a rozšiřování silnic.

Nagasakijští úředníci údajně využili rekonstrukci k „vyčištění“ vyděděné komunity. Spisovatel Dōmon Minoru vysvětlil, jak rada města nuceně a levně získala pozemky, čímž donutila mnoho obyvatel k vystěhování: „Urakami burakumin (vyděděnci) byli neutralizováni“. Jejich pronajímatelé prodali pozemky, kde žili, a Nagasakijská rada dokonce zrušila i název města Urakami. Stejně jako to bude pravděpodobně v Gaze, lidé z Nagasaki museli také obnovovat město pod okupací.

Americký historik Chad Diehl ve své knize o obnově města poukázal na „rozpor“ mezi americkými okupanty a obyvateli Nagasaki. Obnova trvala desítky let. Diehl vysvětlil, že v Nagasaki se často používají dvě slova pro obnovu: saiken (rekonstrukce), které obvykle odkazuje na fyzickou obnovu, a fukkō (obrození), které se týká blahobytu – psychologického, sociálního a fyzického. Zotavení v oblasti blahobytu bude jistě trvat ještě déle než obnova fyzické infrastruktury v Gaze.

Dalším důležitým aspektem při zotavení z války je potřeba, aby lidé měli kontrolu nad tímto procesem. Neměli by být považováni pouze za přeživší tragédie – jsou neoddělitelnou součástí obrození svých komunit. Reiko Miyake, učitelka, které bylo v době bombardování Nagasaki 20 let, uvedla, že se po několika měsících vrátila učit do své základní školy. Z 1500 studentů přežilo pouze 100 a v první den se dostavilo jen 19.

Jako nositelé paměti tito lidé převzali nové role služby pro své komunity. Byli vypravěči příběhů a obnoviteli, hledající naději tváří v tvář nesnesitelné ztrátě a přetrvávajícímu nářku. Kéž takové příběhy z minulosti povzbudí k obtížnému úkolu obnovy v dnešní zpustošené Gaze.