Téma extrémního počasí už politiky unavuje. Co zbylo z původního Green Dealu?

Během té doby svět zasáhla pandemie covid-19 a v Evropě stále probíhá válka. Naskýtá se tak otázka, co z původního Green Dealu zůstalo a jak napravit jeho zbývající část. Proč evropští voliči trpí „únavou z klimatu“, když se klimatická změna stále zrychluje? Těmito otázkami se brzy bude zabývat konference v Benátkách.

Jednání o zajištění obyvatelné planety pro budoucí generace představuje jednoznačně morální imperativ. Pro Evropskou unii to ale vyžaduje dvě odlišné, i když propojené strategie. První se týká snížení emisí skleníkových plynů v rámci Evropy. Druhou je přesvědčit zbytek světa, aby se podílel na řešení problému. Vždyť 94 % emisí CO2 vzniká mimo Evropu.

Historie posledních deseti let ukazuje, že první strategii se daří relativně úspěšně plnit, zatímco druhá je daleko méně úspěšná. To částečně vysvětluje rostoucí frustraci evropských voličů. Mají pocit, že dělají, co je v jejich silách, ale přesto jsou vystaveni krizi, která je z velké části generována jinde.

Od uzavření Pařížské dohody, jež slibovala nulové čisté emise CO2 do roku 2050, se celosvětové znečištění zvýšilo o 10 %. Unie však ve stejném období snížila své emise o 13 %. Je nutné poznamenat, že Evropa se na tuto cestu vydala dávno předtím, než ji Pařížská dohoda zavázala k činům. Už v letech 1990 až 2016 snížila své emise o 20 %.

Tento pokrok je z velké části dán slabším ekonomickým růstem Evropy a tlakem na evropská průmyslová odvětví, aby se vyhnula nákladům na dovoz energie. Podle nedávno zveřejněné studie si EU vedla ve zvyšování podílu energie z obnovitelných zdrojů za posledních 25 let nejlépe ze všech. V oblasti elektrifikace sice zaostává za Čínou, ale přesto je to silný výsledek.

Evropská unie nicméně propásla několik významných inovačních trendů. Ty by pomohly transformaci a přetvořily by její ekonomiku. Čína zůstává sice největším znečišťovatelem, ale dominuje částem dodavatelského řetězce obnovitelných zdrojů energie. Evropa sice vede v podílu spotřeby energie z obnovitelných zdrojů. Na druhou stranu Čína dominuje v dodávkách solárních panelů a větrných turbín.

Ještě více znepokojující je to, že EU udělala jen málo pro to, aby ovlivnila rychlost, s jakou se se snižováním emisí vypořádává zbytek světa. Evropa by měla více využívat svých úspěchů v oblasti emisí jako diplomatický nástroj k tomu, aby pobídla ostatní k urychlení jejich vlastní transformace. Přesto se snaží najít své místo v rychle se měnícím světě.

Evropa se často připojila k postoji svého největšího spojence, Spojených států. To se stalo například v diskusích o vytvoření fondu, který má kompenzovat rozvojové země za „ztráty a škody“ způsobené změnou klimatu. Nyní, když se USA stále více stahují, bude Evropa nucena hledat nové partnery na příštích konferencích COP. Zdá se, že na tuto výzvu zatím nebyla plně připravena. Nedávným příkladem je kritika čínských nedostatečně ambiciózních klimatických cílů. Vyslovil ji eurokomisař pro klima Wopke Hoekstra v době, kdy EU sama své cíle nestanovila.

Klimatická změna svět nedělí na dobré a špatné. Rozděluje jej na inovátory a na obránce statusu quo. Evropští politici chybně pohlíželi na klimatickou změnu jen jako na nutný účet k zaplacení. Neviděli v ní šanci k potřebné změně. Namísto investic do vytváření domácích průmyslových odvětví a technologií se soustředí na regulace. Ty mají společnosti a občané dodržovat.

Tento přístup ale přinesl opačný výsledek. Nedávné volby zřejmě potrestaly zelené strany a naopak odměnily klimaskeptiky. Únava z klimatu u evropských občanů však nespočívá v popírání samotné klimatické změny, ale spíše v pochybnostech o zvoleném přístupu. S tím se dá pracovat. Evropa ale potřebuje nové nápady. Ty pravděpodobně budou muset přijít zvenčí, mimo bruselskou bublinu.