Proč by se Ukrajina neměla řídit finským modelem míru z roku 1944?

Finsko sice v roce 1944 podepsalo s Josifem Stalinem dohodu o příměří a udrželo si formální nezávislost, ale podle expertů zaplatilo za to vysokou cenu. Muselo učinit významné územní ústupky, včetně ztráty provincií Karélie a Petsamo, a zároveň přijalo vážná omezení své suverenity. Ačkoliv Stubb pravděpodobně chtěl Ukrajinu inspirovat a ukázat, že trvalý mír je dosažitelný, srovnání se situací v roce 1944 je problematické a zavádějící, tvrdí Bo Petersson, profesor politologie na Malmö University.

Návrh, že by Ukrajina měla přijmout územní ztráty jako součást mírové dohody, by riskantně legitimizoval ruskou vojenskou agresi a oslabil principy mezinárodního práva. Vyslal by nebezpečný signál, že hranice mohou být překreslovány silou, což by mohlo povzbudit budoucí agresory, včetně Ruska.

Je nutné si připomenout, že geopolitický kontext v roce 1944 byl zásadně odlišný. Analogie je narušena faktem, že Finsko bylo ve spojeneckém postavení s nacistickým Německem během pokračovací války. Finské jednotky tehdy postoupily hluboko do sovětského území, aby získaly zpět území ztracená v zimní válce. Oproti tomu je situace Ukrajiny fundamentálně jiná, jelikož její omezené a zásadně obranné vojenské vpády do Kurské oblasti nelze srovnávat s finskými rozsáhlými výboji.

Srovnávání tiché aliance Finska s nacistickým Německem se současnou západní podporou Ukrajiny by navíc mohlo nahrávat ruské propagandě. Moskva se dlouhodobě snaží vykreslit ukrajinskou vládu jako neonacistickou, podporovanou podobně smýšlejícími podněcovateli na Západě. I nepřímé srovnání s Finskem v roce 1944 by mohlo tyto falešné narativy posílit.

Finská dohoda z roku 1944 také požadovala, aby země soudila své válečné vůdce. Tehdejší finský prezident Risto Ryti byl odsouzen k deseti letům vězení. Naznačovat, že by Ukrajina měla v rámci mírové dohody svrhnout a soudit svého prezidenta Volodymyra Zelenského a jeho vládu, by bylo morálně nehorázné a politicky katastrofální. Takový krok by naplnil nepřátelské ruské požadavky a podkopal ukrajinskou suverenitu.

Role v otázce reparací musí být zcela obráceny. Finsko muselo v rámci dohody platit Sovětskému svazu těžké reparace (v hodnotě 5,3 miliardy USD v cenách roku 2025). V případě Ukrajiny musí být Rusko pohnáno k odpovědnosti za nevyprovokovanou invazi a způsobené ztráty. Ruské reparace musejí být součástí jakékoliv budoucí mírové dohody, stejně jako spravedlnost za válečné zločiny, včetně únosu 20 000 ukrajinských dětí.

Dlouhodobé důsledky finské dohody zahrnovaly desítky let sovětského vlivu na vnitřní a zahraniční politiku. Kontrolní komise Sovětů působila v Helsinkách a efektivně podrývala finskou suverenitu zákazy politických stran a kontrolou letiště. Ukrajina se musí podobnému osudu vyhnout. Jakákoliv mírová dohoda musí zaručit úplnou nezávislost Ukrajiny a její svobodu od budoucího ruského vměšování.

Ačkoliv Stubbovo vyjádření bylo pravděpodobně myšleno dobře, s odkazem na jedinečné chápání finského boje za nezávislost, použití finského příměří z roku 1944 jako modelu pro Ukrajinu vysílá škodlivou zprávu. Ukrajinský boj se netýká pouze přežití, ale především spravedlnosti, suverenity a odmítnutí imperiální agrese. Země si zaslouží budoucnost bez okupace a nátlaku, a všechny západní demokracie ji v tom musejí podpořit.