Před 75. lety došlo k jedné z nejpozoruhodnějších událostí v dějinách: Evakuaci z přístavu Hungnam

Přístav Hungnam
Přístav Hungnam, foto: Volné dílo
Klára Marková 29. prosince 2025 13:36
Sdílej:

Konec roku 2025 připomíná 75. výročí jedné z nejpozoruhodnějších událostí moderních dějin – evakuaci z přístavu Hungnam. Tento příběh, který je v Jižní Koreji uctíván jako největší humanitární záchranná akce v čase války, stojí v přímém rozporu s desítkami let budovanou severokorejskou propagandou. Zatímco režim v Pchjongjangu vykresluje Američany jako krvelačné imperialisty, historická fakta z prosince 1950 ukazují na hrdinství vojáků i civilistů, kteří upřednostnili lidský život před vojenskou strategií.

Původním cílem operace u Hungnamu byl ústup spojeneckých vojsk OSN před drtivou přesilou čínských vojáků. Armáda plánovala odvézt 105 000 vojáků a tuny materiálu, přičemž s evakuací civilistů se v takovém rozsahu původně nepočítalo. Na břehu se však shromáždily desetitisíce vyděšených uprchlíků, kteří věděli, že příchod komunistických jednotek pro ně znamená jistou smrt. Díky naléhání křesťanského poradce Dr. Hjon Bong-haka a rozhodnosti amerického generála Edwarda Almonda bylo nakonec na lodě vzato přes 90 000 civilistů.

Jedním z nejikoničtějších symbolů této akce je loď SS Meredith Victory. Původně nákladní plavidlo, určené pro dvanáctičlennou posádku a omezený náklad, dokázalo pojmout neuvěřitelných 14 500 uprchlíků. Aby se na palubu vešlo co nejvíce lidí, posádka musela do moře vyházet zásoby zbraní a paliva. Během riskantní plavby do bezpečí na ostrov Geoje se na palubě narodilo pět dětí, které posádka láskyplně pojmenovala „Kimči 1“ až „Kimči 5“. Dnes v Jižní Koreji žije přes milion potomků těchto zachráněných lidí, mezi které patří i bývalý prezident Mun Če-in.

V Severní Koreji je však tento příběh buď zcela zamlčován, nebo brutálně překrucován. Režim rodiny Kimů udržuje obyvatelstvo v informační bublině, kde je Korejská válka interpretována jako „vlastenecká osvobozenecká válka“ vyvolaná Jihem a USA. Státní média líčí americké vojáky výhradně jako pachatele zvěrstev. Pokud je evakuace z Hungnamu vůbec zmíněna, pak jen s tvrzením, že lidé byli k nástupu na lodě přinuceni hrozbou jaderného útoku nebo podlí lživou propagandou.

Tato verze historie je pro přežití režimu klíčová. Prezentování Spojených států jako věčného agresora ospravedlňuje totalitní kontrolu nad zemí a obrovské výdaje na armádu. Historie pro Pchjongjang není vědou, ale každodenním politickým nástrojem k upevnění legitimity „vůdců“. Přesto se tato informační bariéra v posledních letech začíná drolit. Navzdory přísným trestům se do země dostávají jihokorejské filmy a zakázaná média na USB discích, což u mladší generace vyvolává pochybnosti o státním výkladu dějin.

Průzkumy mezi uprchlíky ukazují, že Severokorejci, kteří mají přístup k zahraničním informacím, začínají vnímat svět mnohem realističtěji. Ti, kteří sledovali jihokorejskou kulturu, vykazují výrazně nižší míru nenávisti vůči USA a Japonsku. Příběhy, jako je ten z Hungnamu, mají v tomto procesu „probouzení“ zásadní roli. Jsou totiž založeny na nezpochybnitelných faktech a lidské sounáležitosti, která překonává ideologické hranice.

Ukázka toho, že Američané a Jihokorejci společně zachraňovali životy obyčejných lidí ze severu, podkopává samotné základy nenávistné propagandy. Úspěch a svoboda milionů potomků těchto uprchlíků v Jižní Koreji navíc vyvrací mýtus o „žebravém a zbídačeném“ Jihu. Tento kontrast mezi realitou a ideologií je pro severokorejský režim v dlouhodobém horizontu nebezpečnější než jakékoli vojenské hrozby.

Rozdělení Koreje nebude trvat věčně. Příběh z Hungnamu je ideálním mostem pro budoucí porozumění, protože oslavuje hrdinství obou národů v zájmu humanity. Čím více Severokorejců pozná pravdu o tom, co se v prosinci 1950 v jejich přístavu skutečně stalo, tím silnější budou základy pro budoucí usmíření a sjednocení poloostrova. Pravda o minulosti je totiž nejlepším nástrojem pro budování společné budoucnosti.

Stalo se